Mach: Pět kroků ke skutečné politické svobodě

Mach: Pět kroků ke skutečné politické svobodě

Parlamentní politické strany dostávají z rozpočtu miliardu korun ročně. Názory občanů, které představují méně než 5 % voličů, nemají právo na zastoupení ve sněmovně. Naše demokracie je ochromena a je to potřeba změnit.

„Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti,“ praví se v Listině základních práv a svobod, která je součástí Ústavy ČR.

V praxi ale existuje řada zákonů, které demokracii a politickou svobodu omezují a ohrožují.

Co je třeba udělat?

Je potřeba udělat pár důležitých kroků k tomu, aby politická svoboda byla skutečná, pravá a neomezená.

  1. Lidé by měli mít svobodu podpořit politické strany, které jsou jim sympatické, třeba vylepením plakátu ve výloze svého obchodu, plachtou na svém domě nebo bannerem zapíchnutým na předzahrádce u silnice. Podle nového zákona o politických stranách toto již není možné a každý, kdo takto podpoří politickou stranu, se musí registrovat a když to neudělá, hrozí mu zničující pokuty. Tento zákon, který omezuje politickou svobodu, je potřeba zrušit.
  2. Vlastně celý Úřad pro kontrolu hospodaření politických stran, zřízený Sobotkovou vládou, by měl být zrušen. Až do minulého roku jsme mohli existovat bez tohoto úřadu. Úřad může strany ničit likvidačními pokutami za bezvýznamná pochybení, jako např. když chybně uvedou datum narození dárce. Hrozí, že úřad bude nadržovat velkým stranám, které navrhují do funkce předsedu úřadu.
  3. Politické strany by měly mít právo ve volební kampani rozbalit na veřejném prostranství své informační stánky a rozdávat letáky, pokud tím nenarušují provoz. Dnes, aby mohli oslovovat voliče, musí mít zaregistrované zábory. Zákon o politických stranách by měl umožnit politickou agitaci na náměstích v předvolebním období bez nutnosti záboru. Politická agitace by se od neosobních billboardů a inzerce v novinách přesunula k přirozenému osobnímu kontaktu mezi voliči a kandidáty politických stran v ulicích.
  4. Měly by se zrušit dotace politickým stranám ze státního rozpočtu. Čím víc dotací strany dostávají, tím víc mají billboardů a tím dražší mají volební kampaně. Kdyby dotace nebyly, všechny strany, nejen ty malé a nové, by musely přesvědčovat voliče u volebních stánků na náměstích, prostřednictvím nálepek na svých autech, přesvědčováním a celoroční prací. Např. za rok 2016 stát politickým stranám vyplatil miliardu korun a jsou tak v politické soutěži zvýhodněny parlamentní strany před neparlamentními.
  5. Měla by se zrušit pětiprocentní bariéra pro vstup do parlamentu. Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, 1 poslanec tak představuje 0,5 procenta celé sněmovny. I strana, která reprezentuje 0,5 procenta, by tudíž měla mít právo na zastoupení svých voličů e sněmovně. Pětiprocentní bariéra výrazně omezuje politickou soutěž, mnoho voličů raději volí stranu, která si vede dobře v průzkumech, než tu, kterou by doopravdy chtěli. I menšinový názory měl mít právo na zastoupení v Parlamentu. Např. v Nizozemí má dolní komora 150 poslanců, žádná pětiprocentní hranice tam neexistuje, tak i strana, která dostane 1/150 hlasů (0,67 %), získá zastoupení v parlamentu. Pětiprocentní hranice konzervuje politickou oligarchii a brání vstupu nových hráčů. Malé strany jsou pro velké nepohodlné, velké strany se s malými nechtějí dohadovat a vyhovuje jim tato oligarchie, která do parlamentu přivádí vždy jen 4-6 politických stran. Je to ale na úkor demokracie. Slibuji voličům, že tento názor budu vždy zastávat, rovněž až budu zvolen do Poslanecké sněmovny.

Cílem je, aby hlas občana měl své zastoupení v parlamentu, aby politika nebyla odtržená od obyčejného občana, aby demokracie byla skutečná a nebyla to jen oligarchie a předstíraná demokracie.

Petr Mach,
europoslanec, předseda Svobodných a lídr pražské kandidátky do voleb 2017

Vyšlo na blogu Petra Macha

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.

Spor o NATO

Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.

Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.

Prezident a Ústava

Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.

Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.

Mandát a odpovědnost

Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.

Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.

Napětí mezi Hradem a vládou

Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.

Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.

Celkové vyznění

Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.

Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31