Celkově lze říci, že Svobodným se přes dílčí úspěchy nepodařilo naplnit původní záměr – vytvořit relevantní politickou sílu, která by vytvořila protiváhu ostatním politickým stranám, které se předhánějí v tom, co dalšího by ještě měl stát zajišťovat.
Stát (a je jedno, zda ten stát, sídlící v Bruselu či v Praze) špatně a/nebo velmi neefektivně zajišťuje agendu, která mu z logiky věci náleží (bezpečnost vnitřní a vnější, justice, elementární veřejná správa a funkce posledního garanta toho, aby nikdo „neumřel hlady“), zato na sebe nabírá čím dále více činností, které vykonávat nemusí či nesmí. Důsledkem je čím dál více znechucených a povinnostmi zavalených občanů, kteří se cítí bezmocní. Prosperují zejména ti, kteří si našli cestičky, jak co nejlépe podojit erár, tvrdá a poctivá práce pro lidi se vyplácí čím dále tím méně. Lidé jsou čím dále pasívnější a hledají „vůdce“. Takový systém dlouhodobě nemůže fungovat a skončí v lepším případě stagnací, v horším případě nějakým průšvihem ekonomickým či, nedejbože, násilným.
Co s tím?
Některé věci se už začaly dít, jen ještě nejsou vidět. Svobodní se snad v příštích měsících změní. Přestanou být diskusním klubem diskutujícím o ideologických škatulkách a peskující ty, kteří sice něco udělali, ale neudělali to ideálně, a začnou být politickou silou usilující o politickou moc.
Jedním z předpokladů oné změny z diskusního klubu v politickou stranu je pochopení toho, že politik je někdo, kdo nabízí lidem službu. Službu, která se jmenuje „budu za vás sedět v parlamentu či zastupitelstvu a budu prosazovat XY“. Politik jde se svojí kůží na trh. Nabízí se. Jeho zákazníkem jsou lidi. Lidi, kterým musí dokázat, že on je ten nejlepší z nabízených. Politikem není někdo, kdo chce pomoci dobré věci a sám zůstat v pozadí. Neboť pak zákonitě dříve či později přijde zklamání z toho, že někdo jiný definuje, co to je ona „dobrá věc“. Kdo chce pomáhat, nechť pomáhá penězi, za které si lze pořídit profesionální služby, nikoliv předstíráním, že děláme politiku.
Svobodní mají jednu obrovskou výhodu – mají dopředu stanovami definovaný princip, který chtějí všude prosazovat – nechat lidem maximální volnost. Volnost v jednání, volnost v hledání toho nejlepšího řešení pro ně samotné. Protože to zajišťuje tzv. Paretovo zlepšení a tedy zvyšování užitku ve společnosti.
Vraťme lidem stát!
Zhruba dvě třetiny lidí v ČR jsou nespokojeni s tím, jak stát funguje. Cítí, že stát tu není pro ně. Aby jim sloužil. A hledají viníka. Jedněm se nabízí jako viník Brusel, druhým zase Praha. Pro třetí je tu téma nedostatečné kontroly, čtvrtí zase slyší na to, že všichni mají rozhodovat o všem, takže viníkem je nedostatečná demokracie. Další by zase chtěli „nějak“ změnit volební systém, aby generoval „ty nejlepší vládce“… Ani jedno není skutečné řešení. Souvisí to s nemožností ekonomické kalkulace. Prostě to bez skutečně systémové změny nebude lepší.
Řešením je totiž pouze nechat lidi, aby si o svém a za své rozhodovali sami. A stát nechat, aby pouze dohlížel, aby jeden nezasahoval do „bubliny rozhodování“ jiného, aby si lidi neubližovali a nebrali věci. Čím víc necháme rozhodovat lidi, čím víc jim necháme peněz a odpovědnosti, tím lépe se bude dařit.
Pokud někdy byla ta správná chvíle vstoupit do politické strany, která jediná chce skutečně zeštíhlit stát a nechat lidi svobodně dýchat, pak je to teď. Má to cenu!
Roman Kříž,
člen Republikového výboru Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
