Mohlo by se zdát, že klasický liberalismus je jakousi historickou etapou ve světové politice. Není tomu tak. Má stále své místo mezi aktuálními politickými proudy. Stále větší „svazování svobody“ ze strany státu a Evropské unie musí mít své oponenty a jsou jimi právě klasičtí liberálové.
Klasický liberalismus. Politická filosofie hájící liberální stát, který zaručuje rovnost občanů před zákonem. Hájí postoj, že nikdo nemá být zvýhodňován za peníze ostatních. Hájí postoj, že všichni jsou jedineční, nelze je škatulkovat do různých skupin bojujících proti sobě v nějakých třídních bojích. Hájí myšlenky „starých“ ekonomických myslitelů, kteří kladou důraz na to, že rozhodnutí jednotlivce je moudřejší než plánování neexistujícího veřejného dobra vyvolenými lidmi.
Možná je chybou, že ti klasičtí, konzervativní, nebo chcete-li pravicoví, liberálové ustupují z „boje o liberalismus“, tento pojem přenechávají moderním, „sociálním“, levicovým liberálům hájícím myšlenku, že zákazy a regulace řeší aktuální společenské problémy a že lze dosáhnout „spravedlnější“ společnosti větším přerozdělováním. Sami poté hledají svou identitu a zabývají se spory, jestli jsou spíše libertariáni nebo konzervativci. Přitom i tyto dva proudy tvoří lidé se společným zájmem, tedy aby se stát nemíchal do jejich životů, aby jim nenařizoval, co mají dělat, a aby některé nezvýhodňoval za peníze ostatních. Stačí jen, aby oni konzervativci nevyžadovali vynucování jejich morálních zásad státem a aby oni libertariáni respektovali, že existují lidé s konzervativními hodnotami, kteří ctí hodnoty jako je rodina, tradice a vlastenectví. Takové spojenectví je poté jedinou cestou, jak obnovit skutečnou pravici, jejímž základním cílem je menší přerozdělování, tedy nízké daně, a menší vliv státu na životy náš všech. Jen takový proud může čelit současným nepolitickým hnutím, které pod rouškou boje s korupcí a požadavkem vlády odborníků prosazují čím dál větší sešněrování občanů a čím dál větší vliv různých zájmových skupin. Tudy cesta nevede.
Ekonomický růst České republiky 90. let je důkazem toho, že jít takovou cestou má smysl. Levicovým politikům se sice podařilo mediálně znehodnotit úspěchy pravicové politiky, má smysl však poukazovat na to, že levice, ať už ta sociálně-demokratická nebo moderně liberální, selhala. Že přebujelý stát, větší moc politiků, růst byrokracie a vyšší daně způsobily současné problémy a jedinou cestou je návrat ke státu, který nehází živnostníkům klacky pod nohy, nechá pracovitým lidem jejich zaslouženou odměnu a zároveň jim umožní, aby mohli projevit dobrovolnou solidaritu s těmi, kteří pracovat nemohou.
Při pohledu na parlamentní strany musí být všem jasné, že je zde prostor prosazovat myšlenky klasického liberalismu, neboť si občané zaslouží, aby byl zastoupen v parlamentu. Takové myšlenky se sice snaží v posledním roce obhajovat některé parlamentní politické strany, které však ztratily důvěru občanů v době, kdy měly možnost je převést do praxe. Bohužel tuto možnost zahodily a otevírá se zde prostor ukázat, že je zde důvěryhodný proud, který se postaví sílící nepolitické politice. Takovým proudem by se měli stát Svobodní. Mají na to, jen je otázkou, jestli se jim to podaří.
Josef Káles,
člen Republikového výboru Svobodných
