Sjednocená pokroková eurolevice, kterou v České republice hrdě reprezentuje např. TOP 09, donekonečna omílá tezi o finančním profitu plynoucím z našeho členství v Evropské unii. Pojďme se na tento mýtus podívat.
Je pravda, že bilance čistých příjmů a výdajů je pro ČR pozitivní (kolem 75 mld. v letech 2012 – 2014 a 152 mld. v roce 2015). To ovšem neznamená, že je to celá pravda. Je to podobné, jako by muž své manželce sdělil, že jde ven, ale jaksi „zapomněl“ říci, že jde s milenkou na večeři, dále k ní domu a že se vrátí až k ránu. Prostě je v takovém pravdivém sdělení zamlčena jeho podstata.
Jako nejzásadnější vidím problém morální. Většina občanů České republiky bezmyšlenkovitě akceptuje, že v samotných čistých transferech dostáváme více, než dáváme. Ignorují přitom fakt, že peníze nepadají z nebes, že někomu jinému musely být předtím odebrány. Ačkoliv se tak děje na základě platných daňových zákonů, neznamená to, že je to tak v pořádku. Prostě nevím, proč by například českou předraženou cyklostezku měl platit britský nebo německý daňový poplatník. A to ani nezmiňuji, jakou nenapravitelnou paseku a korupci způsobuje dotační socialismus v domácím ekonomickém prostředí.
Nicméně, ani s naší plusovou „čistou finanční pozicí“ to není tak slavné. Šiřitelé této polopravdy záměrně nebo z neznalosti nezmiňují důležitá fakta:
1. Náklady na implementaci euroregulací v členských státech nechala sama Evropská komise spočítat v roce 2006 na průměrných 3,5% hrubého domácího produktu – HDP (zdroj zde). Dá se navíc předpokládat, že toto číslo bylo záměrně podhodnocené a že současně, vzhledem k neustále gradující záplavě regulací od té doby, je aktuálně mnohem vyšší. Přesto, pokud uvážíme průměr HDP České republiky za poslední čtyři roky, představuje specificky český podíl (3,3%) roční sumu 139 mld. Kč. Aby to bylo řečeno zcela jasně, nejméně 139 tisíc miliónů korun vyhodíme ročně z okna, abychom mohli být správně evropsky zregulováni. Jen sama o sobě tato částka válcuje v dlouhodobém horizontu celou pozitivní čistou pozici. Tím ovšem nekončíme.
2. Každý, sebevíce přihlouplý, projekt (příkladů jsou opravdu tisíce), který je financován tzv. „z EU“, vyžaduje kofinancování z českého státního rozpočtu a to v řádu desítek procent, ne zřídka i více než polovinou celkové sumy. Dodatečné "domácí" peníze se tak utrácí nehospodárně nebo zcela zbytečně.
3. EU zavedla nebo zvyšuje cla na zboží vyprodukované mimo Evropský hospodářský prostor (EHP). Spotřebitelé tedy často platí mnohem více, než by museli.
4. Jen velice těžko lze pak vyčíslit nepřímé náklady ekonomického úpadku, související se socialistickým regulováním ekonomik zemí EU, zatímco zmiňovaná tři a půl procenta jsou v podstatě jen přímé byrokratické náklady. Naprosto názorně to dokumentuje graf o poklesu ekonomického růstu v patnáctce prvních států EU za poslední půlstoletí:
Celková bilance je tedy bezpochyby silně negativní. Ocenil bych, kdyby nám europropaganda prostřednictvím servilních médií a politiků už přestala předkládat polopravdivé a záměrně neúplné informace o tom, jak se nám členství v EU vyplácí. Nevyplácí. A to nejen z finančního hlediska.
(Obrázek -zdroj: Petr Mach, Jak vystoupit z EU)
2. srpna 2016
Jan Polanecký
člen Republikového výboru Svobodných
