Jedním z nejvíce kontroverzních témat v diskuzích o pravomocích Evropské Unie bývá daňová harmonizace. Není divu – stačí se na celou věc podívat jen trochu detailněji a zjistíme, že znemožnění daňové konkurence mezi státy EU by bylo pro jejich občany opravdovou katastrofou.

Evropská Unie má v současné době v oblasti daní poměrně omezené kompetence stanovené článkem 113 Smlouvy o fungování EU, které se týkají harmonizace nepřímých daní. K přijetí legislativního opatření je navíc v tomto případě potřeba jednomyslnost všech členských států.

Na debatách kolem sestavování nové Evropské komise je však vidět, že mnozí zastánci hlubší integrace považují právě sjednocování kompletních daňových systémů členských států za další krok na cestě za jím preferovaným cílem – federalizací Evropy. Lze navíc předpokládat, že v případě podobných změn by se ve smlouvách objevila možnost hlasovat o příslušných legislativních aktech kvalifikovanou většinou, laicky řečeno tedy možnost přehlasovat menšinu nesouhlasících států, pokud není dostatečně velká.

Negativní důsledky pro běžného občana, které by kompletní daňová harmonizace podle gusta současné eurounijní většiny přinesla, jsou  v menším vidět na výše vzpomínaných nepřímých daních, kde už dnes existuje. V praxi příslušné legislativní akty zakotvují nejnižší možnou sazbu daně z přidané hodnoty a spotřebních daní, kterou mohou členské státy zavést.

Žádný stát EU tak například nemůže mít nižší základní sazbu DPH než 15 %, snížené sazby pak až na víceméně nepodstatné výjimky, které se navíc netýkají České republiky, nesmí být nižší než 5 %. Kdyby tak hypoteticky třeba český parlament snížil základní sazbu DPH na 10 % a sníženou sazbu na potraviny na 3 %, byla by ČR žalována Evropskou komisí u Soudního dvora EU, kde by celkem jistě (a podle zvrácených pravidel práva EU zcela oprávněně) dostala vysokou sankci. Lze tak bez nadsázky říct, že kvůli EU má každý z nás dražší základní potraviny, oblečení, vodu a elektřinu i třeba letní rekreaci.

Podobně (jen v mnohem větším měřítku) by to vypadalo, pokud by EU dostala možnost harmonizovat i ostatní daně. EU by ve jménu boje proti daňovým rájům vytvářela stále horší obrovské daňové peklo. Ve chvíli, kdy by jednotlivé státy neměly právo veta, by navíc vedl celý mechanismus k tomu, že předaněné a nekonkurenceschopné státy v čele s Francií snižovaly konkurenceschopnost těch, kdo jsou na tom lépe.

Je tu ovšem ještě větší problém – prosté vymizení konkurence. O ekonomických výhodách konkurence pojednává už pár set let hlavní proud politické ekonomie. Jednoduše řečeno – konkurenční prostředí vede přirozeně k tvorbě a prosazení nejlepších řešení, zkrátka motivuje všechny přizpůsobovat se požadavkům okolí. Naopak monopol ustavený veřejnou mocí má sklon k zaostávání. Platí to při výrobě čehokoliv od bonbonů po lokomotivy, při poskytování služeb jakýchkoliv od čištění bot až po projektování elektráren, ale také ve vzájemných vztazích mezi státy!

Socialističtí politici jsou ve své touze zvyšovat daně brzděni především faktem, že kdyby to přehnali, část poplatníků (především větší korporace) by se na podnikání v jejich státě vykašlala a pokračovala by v něm jinde. Tahle motivace by při těsnějším sjednocení daňových systémů v EU téměř vymizela!

Daňové peklo dusí prosperitu a obecně vede k větší chudobě. Jeho existence není tím pádem v zájmu nikoho z běžných občanů, může být pouze v zájmu socialistických politiků a lidí úmyslně žijících z nejrůznějších dotací a subvencí. Proto je nutné veškeré současné snahy EU o sbližování daňových systémů jednotlivých členských států razantně odmítnout.

Dominik Hrubý

člen Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.