O tom, že se mnozí naši politici s vidinou několikanásobných platů v Bruselu snaží o prosazení ratifikace tzv. Lisabonské smlouvy, není třeba psát další články. Rovněž postoje prezidenta republiky, který se snaží zamezit přijetí tohoto, pro náš stát tak nešťastného dokumentu, jsou známy snad již dětem v mateřské školce. Není se čemu divit. Jeho podepsáním by se zařadil vedle Háchy a Beneše do řad prezidentů, kteří naši zem uvrhli do područí cizích velmocí. O to víc je ale podlé a zbabělé, když dělají naši páni politici, v čele s eurohujerem Topolánkem, překvapené a dovolí si tvrdit, že prezident na nebezpečné části euroústavy, přejmenované v jejím druhém schvalovacím kole na tzv. Lisabonskou smlouvu, neupozorňoval.
Prezident vydal několik knih, pořádal mnoho seminářů a přednášek a bil na poplach. Jen v naší revue jsme upozorňovali na tyto jeho postoje a připomínky již bezpočtukrát. A to i na to, zda není jednou z hnacích sil Německa při vehementním prosazování Lisabonské smlouvy (LS) touha otevřít otázku Benešových dekretů.
Nejen prezident, ale i europoslanci Fajmon, Zahradil, Železný, Strejček, Bobošíková, politici Mach, Schwippel, Payne a další poukazovali na mnohokrát zejména nebezpečí zdánlivě nevinného kroku eurofederalistů, že zahrnuli do Lisabonské smlouvy i „Chartu základních práv občanů EU“.Jejich postoje jsme publikovali v naší revue a upozorňovali jsme, že tento krok může mít pro nás a také pro Slovensko nedozírné následky, protože činí z otázek rovnosti občanů EU a z jejich případné diskriminace, včetně majetkové újmy, která jim byla způsobena, případy, o kterých už nerozhodují soudy členských zemí, ale nově soud EU v Lucemburku.
Tím, že Charta základních práv EU, jako součást práva EU, pomíjí české soudy, umožňuje sudetským Němcům domáhat se restituce zabaveného majetku přímo u nově příslušného soudu v Lucemburku. Umožní jim dokonce přezkoumávat již platná a zdánlivě konečná rozhodnutí českých soudů o požadavcích sudetských Němců na odškodnění. V případě ratifikace Lisabonské smlouvy, jejíž součástí je Charta základních práv EU, se sudetští Němci budou moci, ovšem už jako evropští občané, obracet na soud EU s žalobami na Českou republiku pro porušení principu rovnosti a z něj pak vyvozovat diskriminaci s následnou majetkovou škodou, s nárokem na plnou restituci od českého státu. Přitom nepůjde o retroaktivitu!
A nejde o planý poplach. Ještě nebyla LS ani schválena a již začínali požadovat zrušení Benešových dekretů. Europoslanec a mluvčí sudetských Němců Berndt Posselt vyzval ČR, aby využila svého předsednictví EU ke zrušení takzvaných Benešových dekretů. Tuto nehoráznost Berndta Posselta komentoval tehdy předseda europoslaneckého klubu ODS Jan Zahradil slovy: „Agresivní rétorika europoslance B. Posselta znovuotevírající témata minulosti je v příkrém rozporu s hodnotami evropské integrace 21. století. České předsednictví v Evropské unii se rozhodně nebude zabývat záležitostmi již definitivně uzavřenými na dvoustranné i mnohostranné úrovni“. Lze jen ocenit, že nás v Evropském parlamentu zastupují poslanci jako pan Zahradil, ale pokud bude LS schválena, páni Posseltové se jim i nám všem stejně vysmějí. A nebude se čemu divit. Vždyť by museli být hluší a slepí, aby výše uvedeného faktu nevyužili a nestěžovali si, že je Československo po válce vysídlilo z „jejich“ území a zabavilo jejich majetek – domy, statky, pole, továrny, lázeňské léčebny, sklárny a vinice, které zde museli zanechat.
Nejde tedy o planý poplach euroskeptiků, jak nás za tyto názory osočují naši eurohujerští politici a jim fandící někteří kolegové novináři. Bývalá europoslankyně Jana Bobošíková si nechala vypracovat studii na téma Benešových dekretů a právníci v ní došli k závěru, že je možné vytvořit takovou právní konstrukci, že by nároky sudetských Němců šly vytvořit. I když nesmí být použita retroaktivita, riziko existuje a mělo by se nalézt proti němu pojištění. Kdyby se otázka vysídlení otevřela a posuzoval by nároky sudetských Němců Evropský soudní dvůr, v němž bychom měli my pouze 1 hlas ze 27, není to moc příjemná představa. Navíc by to posuzovali lidé prismatem současných ochránců lidských práv, které je těžké přenést na události po válce.
Celý problém podtrhuje fakt, že po okázalém podpisu právě Charty lidských práv EU jako součásti Lisabonské smlouvy v Evropském parlamentu pronesl předseda parlamentu, německý poslanec, Hans-Gert Pöttering krátký projev, v němž vyzdvihl jen jedno jediné: „…od tohoto okamžiku se bude moci každý evropský občan bezprostředně a přímo obracet na soud EU v Lucemburku s žalobami na diskriminaci“. Koho tím asi mínil? Byl to mimochodem tentýž Pöttering, který jen pár měsíců před tím pronesl neobvyklý a pro Českou republiku urážlivý projev na srazu Sudetoněmeckého Landsmannschaftu a který nedávno neurvale napadl našeho pana presidenta.
Europoslanec Hynek Fajmon k tomu říká: „Rozhodně bych situaci nezlehčoval. Jsem zastáncem toho, že bychom měli spolu s Irskem, Polskem, Anglií a dalšími státy chtít za případné schválení LS také něco. Irové chtěli mít garantovanou svou neutralitu, my bychom měli chtít garantovanou platnost Benešových dekretů a to, že EU nebude požadovat uzavření Temelína, místo toho nám dovolí naopak stavět další jaderné elektrárny. Ostatně nejen Irové ale většina vlád vznesla při její ratifikaci své požadavky. LS obsahuje široký seznam dodatečných protokolů. Za nás by tam mělo být alespoň to, že LS nesmí interpretovat Chartu lidských práv EU v tom smyslu, že zakládá návrat sudetského majetku. Měli bychom toto zvednout.“
A nejde jen o problém Charty lidských práv EU. Lisabonská smlouva, která má v sobě zakotveny pravomoci ústavy, dává nově evropským orgánům možnost ji přepisovat bez hlasování v jednotlivých státech. A protože se v EU stále silněji ozývají hlasy o škodlivosti daňové konkurence, může být např. v budoucnu přepsáno to, co si do ní prozatím vymohly menší státy, že pro otázku daní bude i do budoucna platit právo veta. Kam by to po přijetí LS mohlo zajít, je nasnadě, když si uvědomíme výši daní v Německu a některých dalších státech bývalé E15. Tam je pravidlem přes 40 % daňové zátěže, zatímco u nově přijatých států pouze kolem 15-20 %. Vyrovnání daní na stejnou hladinu by pro nás znamenalo obrovské břemeno pro podnikatelskou sféru, které by již ani ty nejrafinovanější Janotovy balíčky nedokázaly vyřešit.
Celý projekt LS je veden snahou jádra EU prosadit si větší podíl na rozhodování. Staré státy chtějí posílit své pozice na bývalou hodnotu. Podle LS posílí v rozhodovacích pravomocech o 20-30 % jednak velké státy jako Německo, Francie, Itálie, Velká Británie, Španělsko, jednak státy velmi malé, jako Malta, Kypr a Lucembursko. Všechny státy mezi nimi ztratí od 10 do 30 % stávajícího vlivu. V řadě oblastí ztratí státy právo veta a musejí se podřídit rozhodnutí přijatému tzv. kvalifikovanou většinou. Nastává tak odtržení politických elit od voličů. Jediné správné řešení by bylo zastavit toto nátlakové prohlubování EU. Dnes změna smluvních podmínek podléhá souhlasu všech národních parlamentů, pak budou ze hry definitivně vytlačeny. Dnes ještě mohou proces blokovat. Po přijetí LS bude proces probíhat tak, že EK, mající monopol navrhovat novou legislativu, bude muset poslat návrhy Radě. Ta je sice po schválení pošle do národních parlamentů k vyjádření, ale nemusí jejich požadavky reflektovat.
Jako jediná hráz pro ztrátu naší národní samostatnosti a zánik ČR zbývá po ignoranci našich politiků již jen pan prezident republiky, který musí rozhodnutí premiéra kontrasignovat, pokud by měl tento tragický dokument platit. Podle paragrafu 63 naší ústavy má totiž president u mezinárodních smluv právo veta. Zatím toho nemusel využít. Přáli bychom mu, aby se mohl kontrasignaci vyhnout, neboť nejlepší válka je ta, která se neodehraje. Ale zase na druhou stranu by se stal svým nepodpisem národním a dokonce evropským hrdinou.
V každém případě mu pomáhej v jeho nelehkém úkolu Bůh!
Ivana HASLINGEROVÁ je členkou Svobodných
(publikováno na http://haslingerova.blog.idnes.cz)
