HASLINGEROVÁ: Proč nám hrozí smrt právě ve středu?

HASLINGEROVÁ: Proč nám hrozí smrt právě ve středu?

Nelekejte se. Ne nám, ale pravicovým politickým stranám hrozí podle Petra Hájka smrt, pokud se chtějí umístit do středu politického spektra. Jako člověk dlouhodobě působící politice po boku prezidenta Václava Klause a politikou žijící, se ve své knize „Smrt ve středu“ zamýšlí nad úpadkem pravicové politiky, která se odpoutala od původních idejí a přesunula se do pomyslného politického  středu, který podle něj navíc ani neexistuje, ale je pouhou marxistickou koncepcí. Za dobu mých studií na  Matematicko-fyzikální fakultě UK jsme střed definovali jako bod na ose souřadné. Vlevo od něj šla na ose úseček do nekonečna záporná čísla, vpravo kladná. A pokud se do tohoto bodu chtějí směstnat poslední dobou takoví mackové jako Topolánek, Kalousek, Schwarzenberg, Bursík, Svoboda a další, pak má Hájek má pravdu, že jim tam hrozí smrt, smrt umačkáním.

Takový střed, který by pojal takřka celou naši politickou scénu opravdu neexistuje. Hájek si ale dovolil ve své knize ještě víc. Dovolil si tvrdit, že pojmům jako politický střed a mnoha dalším nesmyslným pojmenováním napomáhají na světlo světa naše média. A v důsledku tohoto obvinění vypukla jejich přímo hysterická reakce proti Hájkově knize. Aniž si to uvědomili, vlastně tím jen potvrdili útočící redaktoři platnost Hájkových závěrů o vládě mediokracie nad námi a našimi životy.

Páni redaktoři totiž svými nepodloženými komentáři dokázali, jak zkreslené informace mohou prostřednictvím svých médií šířit a co víc, že reakce na tyto polopravdy je spontánní a lidé jim věří. Alespoň soudě podle dopisů co jen nám, kteří jsme zatím o knize do té doby ani nepsali, přišlo mailů odsuzujících zástupce vedoucího kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikačních a kulturních strategií Petra Hájka jako bludaře po tom co si přečetli v DNES a slyšeli na ČT24. Ukázalo se, že stačí vytrhnout z kontextu několik záměrně položených provokativních otázek, na něž si záměrně hloupě autor odpoví, aby nutil čtenáře při čtení knihy myslet a už je tu aféra až na půdu. Nikdo z diskutujících se přitom nenamáhá si věc ověřit a redakce se předbíhají rozebírat tuto provokačku jako smrtelně vážný problém. Dokonce v ČT 24 (sic!) si dovolil redaktor Hospodářských novin Fischer obvinit  pana Hájka, že tyto jeho záměrně provokativní odpovědi nedoložil odbornými studiemi. A moderátorka namísto, aby mu to vysvětlila se nedá ukonejšit ani vysvětlením autora, že otázky jako „Má volební porážka amerických republikánů a „mesiášský“ nástup Baracka Obamy něco společného s krizí politické pravice v naší zemi? Odehrál se například útok z 11. září 2001 tak, jak jsme ho viděli v televizi, nebo jsme se stali předmětem cílené mystifikace? A pokud ano, proč? Je projekt Evropské unie ve skutečnosti jen pokračováním staré německé imperiální politiky a přípravou vzniku Čtvrté říše? Žijeme v období rozkvětu demokracie, nebo prožíváme její poslední dny za hlubokého soumraku našeho civilizačního prostoru? A je z toho nějaká cesta ven?…“  pokládá v knize čtenářům proto, aby vyburcoval jejich pozornost k tomu, jak snadno mohou být mystifikováni médii a pokládá je do omrzení až do zbytku pořadu jako vážné téma. Vůbec jí nedošlo, že tyto otázky Hájek pokládá čtenářům, aby je přinutil k zamyšlení právě nad chováním podobných redaktorů jako ona. A co víc, Hajek na ně záměrně hledá jiné odpovědi, než přinášejí média, aby se čtenář nad nimi byl nucen zamyslet a uvažovat o nich. Jedním slovem chce upozornit nás čtenáře, abychom nebraly vše, co je psáno jako dáno, ale snažili se nad věcmi přemýšlet svým mozkem a svou hlavou, kterou nám za tím účelem Bůh stvořil. A co víc, Hájek nám nabízí dokonce i metodu, jak se bránit mediálním mystifikacím a manipulacím.

A to nemluvím o tom, že redaktor HN Fischer přišel naprosto nepřipraven a šel drze diskutovat s autorem o knize, kterou, jak hrdě prohlásil, nečetl. Nechápala jsem, že se s ním pani moderátorka nerozloučila, protože tím vrhla negativní světlo na celou ČT 24, když není schopna zajistit seriózního připraveného redaktora. Tento pořad posloužil panu Hájkovi jako ukázkový příklad mediokracie. Právě tito redaktoři dokáží manipulovat s lidmi k obrazu svému a nikdo z nadřízených je za to ani nepokárá, natož aby se s nimi rozloučil jako s nepřipravenými lajdáky. Hlavní je přece sledovanost a čím hloupější pořad, tím je sledovanost větší. Přesně podle hesla Jana Wericha „To je blbý, to se bude líbit“.

Nikoho z kompetentních pracovníků již nezajímá, že se těmto suverénům podařilo vsugerovat milionům občanů lži o tom, že Hájek napadá Američany a popíráním existence Bin Ládina znevažuje hrůzy činů muslimských teroristů a podobné nesmysly. Nebo to mělo být záměrem, aby se ukázalo, že se satanáš Klaus obklopuje dementy, kteří mu radí nepodepsat LS? Ono totiž v knize se o ní také píše. Petr Hájek se v ní kromě nad neblahým vlivem mediokracie,  amerického neokonzervativizmu, důvody přeměny ODS z pravicové na středovou stranu zamýšlí i nad budoucností našeho národa po přijetí Lisabonské smlouvy. Tam ale už asi pani redaktorka nedočetla, protože by se jinak namísto na  nesmysly zeptala pana Hájka proč si myslí, že špičky občanských demokratů mají dobré vztahy s představiteli amerických neokonzervativců. Proč s nimi mají společná témata, která jsou v českém prostoru „sebevražedná“ a česká společnost je nepřijímá. Například americký radar, uznání „americko-albánského“ Kosova či podporu gruzínskému prezidentu Saakašvilimu. Proč podle něj „ODS na nich strašlivě krvácela, nic nezískala – a přesto na nich fundamentalisticky trvala.“

Zeptala by se také, proč pan Hájek kritizuje, že původně pravicovou stranu, na evropském kontinentu unikátní, zavedl současný předseda Mirek Topolánek spolu s lidmi blízkými Václavu Havlovi do prostředí nepolitické politiky, občanské společnosti, zkrátka postdemokracie, kde už není rozdílů mezi pravicí a levicí: „Mirek Topolánek dnes již není názorově ani napravo, ani nalevo, dokonce ani ve středu – zaparkoval v bezpečném vzorném eurounionistickém nikde.“ A zeptala by se určitě také, proč si pan Hájek myslí, že přijetím Lisabonské smlouvy přijde opět po dvaceti letech naše země o svou suverenitu, stejně jako kdysi první republika. Proč nastolení nové evropské ústavy přirovnal k únorovému puči roku 1948. Protože Hájek v knize varuje: „Až bude Lisabonská smlouva nakonec přijata, dojde po dvaceti letech relativní samostatnosti k opětovné ztrátě české suverenity.“

Kdyby se totiž ptala na tyto závažné otázky, tak by nám nechodily do redakce dotazy typu „Hájkovu knihu jsem nečetl, ale z toho co psala Idnes, jsem zděšen. Vážně si pan Hájek myslí, že si Američani sami vrazili do mrakodrapů???? To musí být hrozný svět ve kterém žije“. A Pan Hájek by nemusel odpovídat „I já jsem zděšen z toho, co napsala MFD. Je to opravdu hrozný svět.“

Věděla by, že se Petr Hájek v knize zamýšlí nad otázkou, zda je současný svět opravdu takový, jak nám ho média předkládají. Že v ní kritizuje naši slepou důvěru v každou zprávu aniž se zamýšlíme nad tím, zda se nemůže ten, který redaktor nemohl zmýlit a zda jsou nám fakta presentována vždy pravdivě. Jako zkušený mediální pracovník Hájek totiž ví, jak zkreslený obraz nám mohou média podat a jak nám vládne mediokracie. To po čtrnácti letech práce v médiích mohu jen potvrdit, a pokud nebudou kolegové redaktoři pokrytečtí, musí mi dát za pravdu. Petra Hájka, stejně tak jako mnohé z nás prostě štve, že když občan uslyší sebehloupější zprávu v televizi, bere ji jako stoprocentní fakt a vůbec ho nenapadne pochybovat, že to může být kachna na zvýšení sledovanosti, nafouklá polopravda nebo prostě jen mylná interpretace skutečnosti.

Pro nezasvěcené ještě stručně o autorovi: Petr Hájek (*1951) vystudoval FAMU a celý život se věnuje médiím. Před listopadem pracoval jako reportér v časopise Květy. V roce 1990 založil časopis Reflex a několik prvních let ho vedl. Pak vytvořil reklamní agenturu, pokusil se založit pravicový deník a po „sarajevském atentátu“ odborně spolupracoval na kampaních ODS. Na konci devadesátých let se stal poradcem Václava Klause a po jeho zvolení prezidentem České republiky v roce 2003 se ujal řízení Tiskového odboru prezidentské kanceláře a stal se prezidentovým mluvčím. Po opětovném zvolení Václava Klause prezidentem v roce 2008 přešel na místo vicekancléře. Petr Hájek je také autorem několika románů, novel a povídkových knih: Halelujá!, Svět je na rozvod, Areál snů, Vlídná past. Smrt ve středu je jeho první knižní projekt po roce 1989. 

Ivana HASLINGEROVÁ je členkou Svobodných
(publikováno na
http://haslingerova.blog.idnes.cz)

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31