Forbelský: Braňte svoji svobodu, usilujte o svobodu, neberte svobodu druhým

Forbelský: Braňte svoji svobodu, usilujte o svobodu, neberte svobodu druhým

Pro začátek několik slov o legalitě tohoto shromáždění – v první řadě nejde o shromáždění, ale abychom legislativě učinili za dost, jde o petiční akci. A když už máme takové zákony, že musíme hledat berličky k tomu, abychom se svobodně mohli sejít, pak jsem tedy připravil petici, která má všechny náležitosti, které vyžaduje zákon č. 85/1990 Sb. V §5 odstavci 1 jsou dány náležitosti, které petice musí splňovat.

Je tedy písemná a obsahuje jméno, příjmení a bydliště toho, kdo ji podává, tedy moje.

Dále ji podle §4 odstavce 3 vystavuji zde na veřejně přístupném místě a vás podle téhož paragrafu prosím, abyste neomezovali motorová ani jiná vozidla a nerušili veřejný pořádek. Tím jsme učinili právu zadost.

Pochopitelně jsou mezi vámi k dispozici i jiné petice, o kterých toho mnoho nevím, ale prosím podepisujte, všechny, které vám mluví z duše.

K tomu proč to organizuji já. Čekal jsem, až se toho někdo ujme, ale jak známo, co si jeden neudělá, to nemá, takže vás tu nyní vítám. Vítám vás, zastánce svobody, sešlo se nás zde opravdu dost.

Demokracie je nástroj, dá se využít i zneužít

Při jiné příležitosti bychom si v mnoha ohledech jistě vjeli do vlasů a do krve kvůli našim různým pohledům na mnoho problémů. Ještě jsme se nenaučili diskutovat a spolupracovat spolu i přes rozdílné názory. Ostatně jak to ukázala poslední prezidentská volba, mnohem raději kopeme zákopy a na protivníky z nich metáme jednu urážku za druhou. Možná je toto setkání onou pověstnou první vlaštovkou. Jinak naši rozhádanost využijí lidé, kvůli kterým tu nyní stojíme.

Dnes tu jsme především proto, že je ohrožena svoboda. Komunisté jsou už ze své podstaty proti svobodě. Oni ji nahrazují jakýmsi kolektivním dobrem, a proto jsou svobodě nebezpeční. A v poslední době se právě tito komunisté stále otevřeněji derou k moci.

Když jsem založil tuto událost na facebooku, mnoho komentářů se týkalo toho, že nerespektujeme demokratickou volbu. Ne, my nerespektujeme kroky, které dělají lidé, kteří v té demokratické volbě vyhráli. Nedělejme z demokracie posvátný úkaz a relikvii hodnou k uctívaní, ať to stojí, co to stojí. Demokracie je nástroj a jako takový se dá využít i zneužít.

Demokracie musí mít svoje limity, aby byla nástrojem svobody, nesmí dopustit, aby se demokraticky hlasovalo o samých svobodách člověka. Tedy o jeho majetku, životě i způsobu jeho života. Nejen historie nám dává dostatek příkladů, jak může demokracie a demokraticky přijaté zákony jít přímo proti svobodě! A to nemluvím jen o daleké minulosti typu nacistického Německa, nebo otrokářství ve spojených státech. Svobodu si sami často necháme brát demokratickou cestou i my sami teď, právě ve jménu onoho společného dobra.

A často tak, že si až komicky přijmeme omezení, která jdou sama proti sobě. Například jsme si demokraticky odhlasovali, že hospodský ve svém majetku nesmí povolit svému zákazníkovi kouřit. Ale ten samý hospodský, pokud bude pronajímat tomu hostu svůj byt hned nad tou hospodou, naopak nesmí i tomu samému zákazníkovi, poté co on přijde domu, zakázat kouření v tom samém domě, v tom samém majetku. Ale to je spíše úsměvná deformace demokracie jako takové, byť nás každé takovéto ukrojení svobody posílá do pekel.

Demokracie, pokud se nehlídá se může velmi snadno stát metlou svobody ve jménu tzv „ušlechtilých myšlenek“.

Pan Ondráček jistě není největším problémem našich dní. Ale politika je hlavně o symbolech. A člověk, který v roce 89 mlátil studenty při vyjadřovaní jejich názorů chtě nechtě takovým symbolem je. Bohužel jsme tu nestáli v době, kdy měl premiér problémy s členstvím v StB, bohužel jsme tu nestáli ani v době, kdy se příslušník stejného pohotovostního pluku stal ministrem vnitra. To může být bráno jako nespravedlnost, ale jak jsem řek,l politika je o symbolech a pan Ondráček se takovým symbolem stal.

Na námitku, jestli není třeba po 30 letech člověku odpustit, odpovídám – jistě, odpustit lze, ale jen člověku, který si uvědomí, že udělal něco špatně a o odpuštění stojí. Pan Ondráček své obuškové období hájí a o případné odpuštění nežádá, protože podle jeho slov „stejně by mě nevolili“. Takže o odpuštění nestojí a tak ho proste nemůže dostat!

Ale abych jen nekritizoval vládní a komunistické strany, velká část viny leží i na politicích těch demokratických stran a nemám ani na mysli, že místo hlasování proti „mlátičce“ jezdí na kongresy o rovnosti pohlaví. Jde o to, že s vítězem voleb nejednají a netlačí ho do přijetí kompromisů. Hned na začátku si ustanovili takovou podmínku, která sice sice zní libě a dá se pochopit, že nebudou jednat se stíhaným člověkem, ale tím zavřeli cestu jakékoli dohodě, která by mohla být ku prospěchu. I proto jsme se dočkali takovýchto kroků, kvůli kterým tu nakonec stojíme.

A na závěr, jak z toho ven?

Nesmíme nikdy dopustit, aby se pro nás svoboda stala samozřejmostí. Tuto chybu jsme udělali v 90. letech a začali si nově nabyté svobody užívat v bláhové naději, že nás demokracie ochrání. Ale jak jsem již řekl, takovou moc demokracie nemá, naopak snadno se stane klackem proti svobodě!

V prohlášení nezávislosti USA je nádherná věta, kterou bychom si měli opakovat denně všichni: „Každý má právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí.“

A my nesmíme dopustit aby politici činili takové kroky, které by byť jedno z těchto práv omezoval. Neustále se politiků musíme ptát, proč hlasovali, tak jak hlasovali ,a jak jejich hlasování posílilo právě tato práva. A v neposlední řadě si také musíme uvědomit, že ono sledování osobního štěstí může pro druhého znamenat něco, co se mně osobně třeba nelíbí, ale stejně jako politik, nemám právo mu v tom bránit do doby, než tím poruší obdobné právo někoho jiného. A to se nám v poslední době moc nedaří. Stále častěji opět slýcháme mnoho tezí o nějakém tom „společném dobru a sledování štěstí hromadně“ a tím se vracíme na začátek mé řeči, kam to vede.

Proto braňte svoji svobodu, usilujte o svobodu a neberte svobodu ani druhým. Je to to nejcennější co máme a bohužel její cenu často oceníme až ve chvíli kdy o ní přijdeme.

David Forbelský

Články vyjadřují pouze osobní názor autorů a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31