Pro začátek několik slov o legalitě tohoto shromáždění – v první řadě nejde o shromáždění, ale abychom legislativě učinili za dost, jde o petiční akci. A když už máme takové zákony, že musíme hledat berličky k tomu, abychom se svobodně mohli sejít, pak jsem tedy připravil petici, která má všechny náležitosti, které vyžaduje zákon č. 85/1990 Sb. V §5 odstavci 1 jsou dány náležitosti, které petice musí splňovat.
Je tedy písemná a obsahuje jméno, příjmení a bydliště toho, kdo ji podává, tedy moje.
Dále ji podle §4 odstavce 3 vystavuji zde na veřejně přístupném místě a vás podle téhož paragrafu prosím, abyste neomezovali motorová ani jiná vozidla a nerušili veřejný pořádek. Tím jsme učinili právu zadost.
Pochopitelně jsou mezi vámi k dispozici i jiné petice, o kterých toho mnoho nevím, ale prosím podepisujte, všechny, které vám mluví z duše.
K tomu proč to organizuji já. Čekal jsem, až se toho někdo ujme, ale jak známo, co si jeden neudělá, to nemá, takže vás tu nyní vítám. Vítám vás, zastánce svobody, sešlo se nás zde opravdu dost.
Demokracie je nástroj, dá se využít i zneužít
Při jiné příležitosti bychom si v mnoha ohledech jistě vjeli do vlasů a do krve kvůli našim různým pohledům na mnoho problémů. Ještě jsme se nenaučili diskutovat a spolupracovat spolu i přes rozdílné názory. Ostatně jak to ukázala poslední prezidentská volba, mnohem raději kopeme zákopy a na protivníky z nich metáme jednu urážku za druhou. Možná je toto setkání onou pověstnou první vlaštovkou. Jinak naši rozhádanost využijí lidé, kvůli kterým tu nyní stojíme.
Dnes tu jsme především proto, že je ohrožena svoboda. Komunisté jsou už ze své podstaty proti svobodě. Oni ji nahrazují jakýmsi kolektivním dobrem, a proto jsou svobodě nebezpeční. A v poslední době se právě tito komunisté stále otevřeněji derou k moci.
Když jsem založil tuto událost na facebooku, mnoho komentářů se týkalo toho, že nerespektujeme demokratickou volbu. Ne, my nerespektujeme kroky, které dělají lidé, kteří v té demokratické volbě vyhráli. Nedělejme z demokracie posvátný úkaz a relikvii hodnou k uctívaní, ať to stojí, co to stojí. Demokracie je nástroj a jako takový se dá využít i zneužít.
Demokracie musí mít svoje limity, aby byla nástrojem svobody, nesmí dopustit, aby se demokraticky hlasovalo o samých svobodách člověka. Tedy o jeho majetku, životě i způsobu jeho života. Nejen historie nám dává dostatek příkladů, jak může demokracie a demokraticky přijaté zákony jít přímo proti svobodě! A to nemluvím jen o daleké minulosti typu nacistického Německa, nebo otrokářství ve spojených státech. Svobodu si sami často necháme brát demokratickou cestou i my sami teď, právě ve jménu onoho společného dobra.
A často tak, že si až komicky přijmeme omezení, která jdou sama proti sobě. Například jsme si demokraticky odhlasovali, že hospodský ve svém majetku nesmí povolit svému zákazníkovi kouřit. Ale ten samý hospodský, pokud bude pronajímat tomu hostu svůj byt hned nad tou hospodou, naopak nesmí i tomu samému zákazníkovi, poté co on přijde domu, zakázat kouření v tom samém domě, v tom samém majetku. Ale to je spíše úsměvná deformace demokracie jako takové, byť nás každé takovéto ukrojení svobody posílá do pekel.
Demokracie, pokud se nehlídá se může velmi snadno stát metlou svobody ve jménu tzv „ušlechtilých myšlenek“.
Pan Ondráček jistě není největším problémem našich dní. Ale politika je hlavně o symbolech. A člověk, který v roce 89 mlátil studenty při vyjadřovaní jejich názorů chtě nechtě takovým symbolem je. Bohužel jsme tu nestáli v době, kdy měl premiér problémy s členstvím v StB, bohužel jsme tu nestáli ani v době, kdy se příslušník stejného pohotovostního pluku stal ministrem vnitra. To může být bráno jako nespravedlnost, ale jak jsem řek,l politika je o symbolech a pan Ondráček se takovým symbolem stal.
Na námitku, jestli není třeba po 30 letech člověku odpustit, odpovídám – jistě, odpustit lze, ale jen člověku, který si uvědomí, že udělal něco špatně a o odpuštění stojí. Pan Ondráček své obuškové období hájí a o případné odpuštění nežádá, protože podle jeho slov „stejně by mě nevolili“. Takže o odpuštění nestojí a tak ho proste nemůže dostat!
Ale abych jen nekritizoval vládní a komunistické strany, velká část viny leží i na politicích těch demokratických stran a nemám ani na mysli, že místo hlasování proti „mlátičce“ jezdí na kongresy o rovnosti pohlaví. Jde o to, že s vítězem voleb nejednají a netlačí ho do přijetí kompromisů. Hned na začátku si ustanovili takovou podmínku, která sice sice zní libě a dá se pochopit, že nebudou jednat se stíhaným člověkem, ale tím zavřeli cestu jakékoli dohodě, která by mohla být ku prospěchu. I proto jsme se dočkali takovýchto kroků, kvůli kterým tu nakonec stojíme.
A na závěr, jak z toho ven?
Nesmíme nikdy dopustit, aby se pro nás svoboda stala samozřejmostí. Tuto chybu jsme udělali v 90. letech a začali si nově nabyté svobody užívat v bláhové naději, že nás demokracie ochrání. Ale jak jsem již řekl, takovou moc demokracie nemá, naopak snadno se stane klackem proti svobodě!
V prohlášení nezávislosti USA je nádherná věta, kterou bychom si měli opakovat denně všichni: „Každý má právo na život, svobodu a sledování osobního štěstí.“
A my nesmíme dopustit aby politici činili takové kroky, které by byť jedno z těchto práv omezoval. Neustále se politiků musíme ptát, proč hlasovali, tak jak hlasovali ,a jak jejich hlasování posílilo právě tato práva. A v neposlední řadě si také musíme uvědomit, že ono sledování osobního štěstí může pro druhého znamenat něco, co se mně osobně třeba nelíbí, ale stejně jako politik, nemám právo mu v tom bránit do doby, než tím poruší obdobné právo někoho jiného. A to se nám v poslední době moc nedaří. Stále častěji opět slýcháme mnoho tezí o nějakém tom „společném dobru a sledování štěstí hromadně“ a tím se vracíme na začátek mé řeči, kam to vede.
Proto braňte svoji svobodu, usilujte o svobodu a neberte svobodu ani druhým. Je to to nejcennější co máme a bohužel její cenu často oceníme až ve chvíli kdy o ní přijdeme.
David Forbelský
Články vyjadřují pouze osobní názor autorů a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.
