TZ: Nové vedení Svobodných bude bojovat za nezávislost

TZ: Nové vedení Svobodných bude bojovat za nezávislost

Přesně 11 let po vzniku strany sdělilo nové vedení Svobodných svůj plán pro nadcházející měsíce. Jejich snažení vyjádřilo jednoduchým heslem „ZA NEZÁVISLOST“, které je bude doprovázet zřejmě až do sněmovních voleb v roce 2021. V letošním boji nasadí Svobodní kandidáty do senátu v několika obvodech a krajských voleb se účastní v různých formátech.

Na svatého Valentýna, přesně 11 let od založení strany, uspořádali Svobodní v místě konání ustavujícího sněmu v budově Autoklubu v Opletalově ulici v Praze tiskovou konferenci.

S narozeninovými gratulacemi a projevy nejprve vystoupili pánové, kteří v roce 2009 pomáhali stranu budovat. Jména jako Jiří Payne či Milan Vodička dnes už netvoří vedení strany, ale k jejímu směřování stále mají co říct a evidentně jsou pro nové vedení v mnohém inspirací. „Neskrývaně pravicová strana s férovými vnitřními pravidly a nealibistickým přístupem k Evropské unii“, tak by se dala shrnout jejich společná představa o ideální straně.

Hlavní zprávou tiskové konference však bylo odhalení nejbližších plánů pro Svobodné. Mezi lidi vyrazí s heslem „SVOBODNÍ ZA NEZÁVISLOST“, které předseda strany Libor Vondráček uvedl následovně: „Lidé po celé republice, se kterými se bavíme, trpí špatnými rozhodnutími politiků na všech úrovních a my jim chceme zvýšit nezávislost tak, aby mohli jít vlastní cestou. K tomu potřebují čas a peníze, které jim náš program zajistí.“

Máme jasný plán, jak ušetřit lidem čas, který ztrácí při orientaci ve zbytečně složitém systému. Čas, který tráví např. papírováním a na úřadech místo toho, aby se věnovali své rodině, skutečné práci nebo koníčkům,“ rozvedl Libor Vondráček úmysly Svobodných a sebevědomě dodal: „Náš program povede k razantnímu zvýšení objemu peněz v peněženkách lidí, kteří nemají zisky ze známostí s politiky
a nevyužívají výhod, které určitým skupinám poskytuje stát nebo EU na úkor všech ostatních. Náklady zaměstnavatelů zůstanou stejné, ale stát při cestě do peněženky sežere mnohem méně.“

Na dotaz, kdo je typickým voličem Svobodných mladý předseda odpověděl: „Každý, kdo se chce mít lépe díky poctivé práci a ne díky výhodám, které mu stát zajistí. Nejvíce pozitivně pocítí volbu Svobodných ti, kterým dnes moc veřejná hází klacky pod nohy. Jsou to vlastníci malých firem nebo nemovitostí – hospodští, majitelé aut, nositelé zbraní, nebo ti, kteří by se jimi rádi stali. Ti, kteří by se o sebe rádi postarali sami, ale systém jim ubírá odvahu a možnosti. To jsou často i mladí a tvořiví lidé, kterým trvá dlouho, než se osamostatní.“

Na tiskové konferenci promluvili Svobodní po dotazu i o svých cílech v následujících dvou letech. „Našim cílem je hlasitá obhajoba těch, jimž je na svobodě ukrajováno nejvíce. Například majitelé aut jsou dnes válcováni na všech frontách. Jako Pražák o tom něco vím. Spatřujeme v tom ideologickou motivaci a to odmítáme. Je právem každého zvolit si, jak nezávislý chce být při výkonu svobody pohybu. Volbu individuální nebo hromadné dopravy má udělat každý sám, nemají za něj rozhodovat politici tím, že budou za jeho peníze zvýhodňovat vybrané typy dopravy a jiné naopak zcela nesmyslně komplikovat. Některá města deptají řidiče vyvýšenými přechody, které ještě nikomu nezachránily život, nebo stavěním dalších překážek do cesty, jež vedou jen k častějším návštěvám autoservisů. Stát nevěří ve svéprávnost řidiče a tak nechává odstranit billboardy od silnice. Rozptylování nesmyslným úsekovým měřením mu ale nevadí. Nutí motoristy platit tisíce ročně za biopaliva a kromě spotřební daně požaduje po některých i daň silniční, jejíž výběr je vysoce neefektivní. Vybrané daně pak neinvestuje do budování dopravní sítě, ale do dotování jiných druhů dopravy. Korunu tomu nasazuje Evropská Unie, která nesmyslnými nařízeními a příkazy auta nejen zbytečně prodražuje, ale jde i proti zájmům majitele vozu. Klasickým příkladem jsou start/stop systémy nebo plánovaná sledovací zařízení, která budou centrálním orgánům zasílat údaje o spotřebě paliva, rychlosti apod. Nebo stále se zpřísňující emisní normy, které jdou téměř za hranu fyzikálních zákonů a v důsledcích nejen, že nezlepší klima, ale zdraží potraviny, poškodí celý evropský autoprůmysl a v důsledku povedou k nárůstu nezaměstnanosti.“ odpověděl na dotaz Jan Dočekal, 1. místopředseda strany a zastupitel Prahy 6.

„Pokud jde o cíle volební, pak chceme letos na podzim obhájit minimálně dvě křesla a je jedno jestli opět budou krajská nebo poprvé některé z nich bude v Senátu. Hlavní snahy ale už teď upíráme ke sněmovním volbám, kde bychom rádi zastavili propad z roku 2017 a vydali se opět na rostoucí trajektorii,“ dodal na závěr Libor Vondráček.

Pak už následovalo jen pozvání na pietní akci při výročí úmrtí Aloise Rašína, které se bude konat 18. února v 11:00 v Žitné ulici a scénka s pivním karuselovým podvodem, podle v květnu platných zákonů. Po oficiálním ukončení se přistoupilo ke sfouknutí svíček a krájení narozeninového dortu.


Podrobnější příloha k programu „ZA NEZÁVISLOST“

Případné dotazy prosím směřujte na:
mluvci@svobodni.cz, +420 773 940 729

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Tiskový mluvčí

Tiskový mluvčí

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Tiskový mluvčí

Tiskový mluvčí

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31