Senátor Chalupský: Zákoník práce, který bere práci brigádníkům a přidělává ji zaměstnavatelům

Senátor Chalupský: Zákoník práce, který bere práci brigádníkům a přidělává ji zaměstnavatelům

Bude nový Zákoník práce brát brigádníkům / dohodářům práci a přidělávat ji zaměstnavatelům? Tato novela totiž doznala pod tlakem EU, ale i našich papežštějších horlivců, takových změn, že lidem opět zbytečně komplikujeme život a nutíme je vymýšlet kličky, aby k sobě zaměstnanec a zaměstnavatel našli schůdnou cestu.

Brigádníci se se všemi nařízenými výhodami stanou pro zaměstnavatele luxusem, který si bude těžké dovolit, nebo rizikem, které nebudou chtít podstoupit. Na obranu podnikatelů, menších firem, zaměstnavatelů a brigádníků jsem v Senátu vystoupil a spolu s kolegy navrhnul ZAMÍTNUTÍ tohoto zákona jako zpětnou vazbu pro Evropskou Komisi, že nám všem komplikuje život.

„Vážený pane předsedající, pane ministře, vážené senátorky, vážení senátoři … Dávám návrh na zamítnutí tohoto zákona!

Tento návrh zákona je totiž další svěrací kazajkou, další byrokracií, dalším umělým zvyšováním nákladů a taháním peněz z kapes daňových poplatníků.  Snižuje naší konkurenceschopnost.  Zhoršujeme podnikatelům prostředí, vytváříme další riziko nesmyslných pokut, soudních pří, zaséváme další semínko nevraživosti a pnutí ve společnosti, tentokrát mezi zaměstnanci a zaměstnavateli.  Ničíme stávající jakž takž fungující princip práce na dohodu.  Sypeme další písek do podnikatelského motoru, kterému rapidně klesají obrátky. Minimálně v menších firmách a v regionu.

Házíme klacky pod nohy i samotným brigádníkům. Díky další agendě, papírování a umělým nárokům je děláme méně zaměstnatelnými. Přitom bychom měli být rádi, že ještě existují mladí lidé, kteří si chtějí ve svém volnu vydělat peníze prací.

Uměle prodražujeme zaměstnavatelům sezonní pracovní sílu a činíme jí toxickou, protože jí dáváme na úkor zaměstnavatele neadekvátní práva bez povinností.  Nemluvím jen o ad hoc výpomoci typu vypomáhání v restauraci, točení zmrzliny, pomoc při sklizni, rozdávání letáků na ulici, provázení na zámku, skartovávání GDPR dokladů, vypomáhání v kabinetu, doučování jazyků, generální úklid v provozovně, v hotelu, odhrnování sněhu …  

Ale mluvím i o zdravotních sestřičkách, které vypomáhají u soukromých lékařů při čerpání dovolené, o výpomoci sestřiček v paliativní péči, když dojde k nárůstu nevyléčitelně nemocných atd.  I tito lidé mě kontaktovali.

Relativně dobře fungující dobrovolný vztah dohodářů (tedy brigádníků) zdeformujeme, vženeme je touto novelou do šedé zóny nebo do náručí agentur, které si na tom rozšíří byznys a budou studentskou pracovní sílu fakturovat zaměstnavatelům.  A to už se nebavíme o té přátelské podnikatelské rodině, kde se jeden zajímá o druhého.  Tohle chceme?

Já, jako podnikatel, určitě ne! Chci rozvíjet dobré vztahy, chci budovat dobrou značku, ne si kupovat studenty přes agentury. Na malém městě jsou to navíc děti přátel a známých.  S brigádníky podnikatel nemůže trávit tolik času papírováním. Nevyplatí se mu sedět a vše písemně zdůvodňovat, nechat se šikanovat tím, na co všechno má brigádník právo, ještě ani nezačal pracovat, platit mu dovolenou, složitě se vyviňovat.  Brigádníci a dohodáři jsou o práci, o tom vydělat si peníze za omezený počet odpracovaných hodin, ne o benefitech.  Je to přivýdělek. Je to šance nezávazně poznat možná budoucího zaměstnavatele na plný úvazek, když se osvědčí a vzájemně to zafunguje.

Některé požadavky zákona jsou v praxi nerealizovatelné a podnikatelé budou nuceni vymýšlet kličky, jak si s tím poradit. Respektive to oddřou účetní a daňové firmy. Podnikatel za to bude muset více zaplatit a promítnout to do svých cen. Neefektivně vynakládat peníze na činnosti, které zákazníkovi nic lepšího do života nepřináší.

Tímto zákonem děláme z brigádníka přítěž, ne přínos! Přitom to má být nejflexibilnější a nejjednodušší pracovní vztah. Stačí, že už nyní se zaměstnavatel musí pružně vypořádávat s tím, že brigádník prostě nepřijde, něco zničí či poškodí – vše na vrub zaměstnavatele. Ale s tímto rizikem už umíme nějak žít.

Jako podnikatel chci dělat správné věci, zabývat se smysluplnými činnostmi, budovat přátelské vztahy.

Jako senátor chci spoluvytvářet dobré zákony. Ne přejímat výmysly, které lze jen těžko aplikovat na naše podmínky a hledat způsoby, jak krkolomně ze zla udělat menší zlo.

Jsem si vědom, co prakticky znamená zamítnutí zákona v Senátu.

Ale není čas, abychom alespoň jako Horní komora Parlamentu jednoho členského státu vyslali signál?

V Bruselu nejsou hloupí lidé a určitě nechtějí zvyšovat pnutí mezi partnery. Ale potřebují k tomu konstruktivní zpětnou vazbu. Nikomu nepomůže, když budeme mlčet nebo si lhát do kapsy, jak je všechno fajn, nebo že to nějak zvládneme.

Ano, zvládneme, o tom jsem přesvědčen, ale s další zbytečnou EU pachutí v ústech. Přitom díky vládou dobře zvládnutému předsednictví Evropské unie a dobře zvládané ukrajinské krizi si vláda získala pozornost a věřím, že i patřičný respekt. Není správný čas tedy zvednout hlavu a říct:

„Podívejte se, udělali jsme pro transpozici maximum, ale Horní komora s tím má zásadní problém, protože to v našich podmínkách věci jen zhoršuje a nebudete to fungovat. Proto si to potřebujeme udělat po svém. To, čeho se chce dosáhnout touto transpozicí, stejně v reálu přirozeně funguje, protože se dobrý zaměstnavatel s dobrým zaměstnancem vždy rád na čemkoli svobodně domluví. Není třeba jim do toho uměle strkat zákony.“

Takový je můj pohled. A proto tedy návrh na zamítnutí a výzva pro Vás, abyste se přidali a zkusili jsme vyslat tuto zpětnou vazbu.  Pokud nás nebude dost, podpořím krkolomnější varianty menšího zla.  Byl jsem delší, šlo to určitě říct jednou větou, proto děkuji za pozornost.“

Děkuji senátorům Ladislav Faktor, Rostislav KoštialHynek Hanza,  Martin ČervíčekZdeněk HrabaLumír AschenbrennerTomáš Jirsa, Petr Štěpánek, Michael Canov, Miroslav Adámek, Ladislav Václavec, Ondřej Feber, Petr Vícha a senátorkám Jitka Chalánková, Věra Procházková, Daniela Kovářová za podporu, byť 17 hlasů nestačilo na zamítnutí.

Vrátili jsme zákon do Sněmovny s pozměňovacími návrhy k vylepšení.  Přál bych si ale, aby vláda skutečně tlumočila náš názor jako zpětnou vazbu do Bruselu a ta s ní začala při návrzích pracovat! Je třeba si říct, že jsme rovnocenným partnerem, ne poslušným implementátorem všeho. A podle toho se chovat.

zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Jaroslav Chalupský

Ing. Jaroslav Chalupský

senátor za Svobodné – obvod 15

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Ing. Jaroslav Chalupský

Ing. Jaroslav Chalupský

senátor za Svobodné – obvod 15

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31