Roman Kříž poskytl rozhovor na téma – EU je brutálně rozjetá mašina na nesmysly. Už je to jako za bolševika.

Roman Kříž poskytl rozhovor na téma – EU je brutálně rozjetá mašina na nesmysly. Už je to jako za bolševika.

…říká studentský předák z roku 1989. Takový úplně jiný než Mejstřík nebo Pajerová

Když před čtyřmi roky kandidoval do Senátu oděný v bílou římskou tógu a s vavřínovým věncem na hlavě jako římský senátor, rozdával pro Praze glejt na propuštění z daňového otroctví. Nyní Roman Kříž z Libertariánského institutu kandiduje do europarlamentu za Svobodné a připravil si originální program. Chce prosadit zvýšení minimální mzdy na 40 tisíc eur měsíčně ve všech státech EU či směrnici zajišťující minimální délku života občanů EU na 150 let. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, proč si myslí, že bez státu by byl každý důchodce multimilionář, nebo kdo je viníkem toho, že zvířata mají dostupnější zdravotní péči než lidé.

Zaujal mě váš text – Bez státu by byl každý důchodce multimilionář. Jak to myslíte?

Přesně tak, jak jsem to napsal v onom článku, který jste zřejmě zahlédl. Stát nám, zaměstnancům, každému vezme 28 % z naší hrubé mzdy v rámci tzv. sociálního pojištění (což je eufemistické označení pro daň). Tyto peníze pouze protočí a dá je dnešním důchodcům. Paradoxně tak zaměstnanec s hrubou mzdou 20 tisíc přispěje nějakému důchodci 5 600 Kč na jeho třináctitisícový důchod. Přičemž jemu samotnému zbude necelých 19 tisíc, ze kterých musí platit hypotéku, podporovat dvě děti a často i manželku. A to chodí do práce, zatímco důchodce má čas, vyzobává slevy a věnuje se svým koníčkům.

Pokud by mu stát oněch 28 % nechal a on si je spořil (např. s výnosem 5 % p.a.), za 45 let práce a spoření by odcházel do důchodu s pěknou sumičkou přesahující 11 milionů. Pokud bychom počítali případ zaměstnance s hrubou mzdou 30 000 Kč (což je dnes průměr), měl by naspořeno více než 17 milionů. Výpočet pro svůj případ si může každý snadno udělat na https://www.vypocet.cz/sporeni … Částky jsou očištěné o inflaci, která zvedá všechny parametry (mzdu, výnos, důchod) o ony cca 2 % ročně.

Dnes odchází do důchodu jako almužník s nataženou dlaní a vděčně zobe z ruky vládě, která mu přidá pár stovek k almužně zvané důchod, pokud se jí podaří vybrat dost, aby si mohla koupit oblibu a hlasy důchodců.

Lidé mají podle vás hůř dostupnou zdravotní péči než zvířata. Jak je to možné? Kdo je viníkem? 

Viníkem je systém, který není založený na dobrovolnosti, ale na socialistickém vrchnostenském přístupu k lidem. Nechci nudit vysvětlováním problému, který se v ekonomii nazývá nemožnost ekonomické kalkulace, či vysvětlováním tzv. Paretova zlepšení.

Jednoduše lze shrnout, že tam, kde dobrovolnost nahrazuje povinnost, vše funguje hůře či s menší efektivitou. Nebo (zpravidla) obojí. Ve zdravotnictví je vše založeno na ekonomickém nesmyslu. Náklady (tedy to, co vám stát vezme ve formě zdravotní daně nazývané pojištěním) neovlivníte. Můžete pouze více čerpat, to už je „zadarmo“. Takže čerpáte, co se dá. Chodíte na zbytečná vyšetření, chodíte pro recepty na předražené léky za stovky a tisíce korun, které v „rozvojových“ zemích stojí desetikoruny, nemocnice vás hospitalizují i při zákrocích, které je možné dělat ambulantně… všichni jen „čerpají“ z toho velkého pytle, kam se ukládá to, co se lidem vezme.

Není to ale jen ve zdravotnictví. Výše uvádím příklad s důchody. Nebo málokdo ví, že pojišťovny vydělávají na tzv. povinném ručení asi dvakrát tolik co na dobrovolném havarijním pojištění… všude tam, kde je „povinnost“, dochází k plýtvání a k pokřivení vztahu zákazník-poskytovatel služby.

Škubou nás jako slepici do polévky, zní další titulek vašeho textu. Kdo nás škube?

Všechny subjekty, které jsou přicucnuté na stát. Zeptejte se jakéhokoliv obchodníka, zda je jednodušší přesvědčit pár úředníků a politiků, nebo několik milionů zákazníků. Zeptejte se ho, zda se mu lépe podniká, pokud má od státu zajištěný monopol, nebo pokud je pod tlakem konkurence „garážových firem“.

Banky, pojišťovny, telefonní operátoři, mýto na dálnicích, recyklační firmy, železnice… kdekoliv je namočený do ekonomických vztahů stát, tam to nefunguje, resp. funguje, ale velmi výhodně pro vyvolené. Na úkor všech.

Jsou ale i pozitivní příklady, kdy se stát angažuje málo. A tam to funguje. Třeba v dalším svém článku jsem zmínil příklad, kdy stát (a byla to hodně zásluha mého kamaráda a kolegy z komise 17. listopadu Václava Bartušky, který je vyslancem ČR pro otázky energetické bezpečnosti) dal prakticky úplně ruce pryč od trhu s plynem… a najednou kupujeme plyn nikoliv z Ruska na základě dlouhodobých „výhodných“ kontraktů, ale na burze. Za polovinu ve srovnání se Slovenskem, Maďarskem či Srbskem. Kde stát „zajišťuje stabilitu dodávek“.

Množství právních předpisů už dávno překonalo hranici, kdy aspoň právníci tušili, co se ještě může a co už ne. Co s tím? Kdo zastaví přebujelý stát?

Lidi jako já. Lidi, kteří kandidují s vizí minimálního státu. Lidi, kteří chtějí, aby agenda státu byla zredukována o 80 a více procent. Stát dnes škodí tím, že se angažuje v oblastech, kde se angažovat vůbec nemusí, nebo dokonce nesmí.

Nechme lidem jejich peníze a možnost rozhodovat si o svých záležitostech sami. A nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Budeme se divit, jak zodpovědní najednou začnou být.

Já jsem vypracoval koncept tzv. libertariánské demokracie, která je založena na tom, že stát má ústavně vymezeno, čím se může zabývat. A ideálně i strop na daňovou zátěž. Jinam nos strkat nesmí. Dnes se může v Parlamentu hlasovat prakticky o čemkoliv. Dokonce i u většiny Listinou základních práv a svobod zaručených práv je možnost zasáhnout do nich, pokud to vyžadují nějaké okolnosti.

Ne, má zajišťovat především bezpečnost, justici, elementární veřejnou správu a má být posledním garantem toho, aby nikdo „neumíral hlady“. To vše dneska dělá dost mizerně nebo neefektivně. Skoro vše ostatní můžeme nechat na lidech.

Pro začátek by bylo výborné omezit ústavním zákonem platnost všech právních předpisů například dvěma roky. Do té doby by se musely přijmout znovu. To bychom se nestačili divit, jak moc zbytečných norem by zaniklo, protože by se jednoduše nestihly přijmout… a lidi je nepotřebují, komplikují jim život a řeší nesmysly.

Opět použiji začátek jednoho vašeho textu o eurodotacích k otázce: „Naším vstupem do EU k nám začaly proudit evropské peníze ve velkém. Rozdíl mezi penězi zaslanými do EU a z EU přijatými dokonce tvoří jeden z hlavních argumentů zarputilých obhajovatelů našeho členství v Unii. Jenže je o co stát?“ 

Uvedu vám příklad. Chcete si koupit chleba za 30 korun. Přijde EU, vezme vám těch 30 a nabídne vám, že si můžete za výhodných 10 korun koupit kafe u kavárníka, kterému ho zadotovala 50 korunami. Jste nespokojení, protože místo chleba za 30 korun máte kafe za 40, ale inteligenti kolem vám říkají, že máte být rádi, protože jste dostali víc, než vám vzali.

To jsou dotace v kostce. Výhodné mohou připadat pouze onomu kavárníkovi a těm, kteří si u něj rádi dají kafíčko.

Blíží se evropské volby, v nichž kandidujete. Jak to podle vás s Evropskou unií vypadá? Vaše heslo je „Aby EU sloužila, ne vládla“. Jak toho docílit? 

My, kteří pamatujeme bolševika, si můžeme vzpomenout na všechny ty velkohubé proklamace typu „dohnat a předehnat“. A teď máme Lisabonskou strategii, Strategii EU 2020 – to je propracovanější, ale naprosto stejné. Evropská unie je nemocná. Nemocná ekonomicky, sociálně i morálně. Ekonomika ještě jede, protože se tisknou peníze jako o závod. Společnost je v rozkladu, protože přirozené rodinné vazby a mezigenerační odpovědnost nahradilo protežování nesmyslů, bizarností a okrajových témat. A morálka? Ze starověkého Říma známé „neminemlaedere“ (nikomu neškodit) nahradila poslušnost k vrchnosti. K zákonům a vyhláškám, kterým stejně nerozumíme, takže si dovolíme jen to, co nám povolují. A toho je nějak čím dál méně…

A jak docílit toho, aby EU sloužila, a ne vládla? Stejně jako jakéhokoliv státu – omezením agendy. Maximalizací sociálních a ekonomických vztahů, o kterých se nehlasuje. Málokdo ví, že Evropská sdružení, ze kterých EU vznikla, původně byla založena na odstraňování bariér. Na podpoře trhu. Dnes trh skomírá, protože EU ruku v ruce s politiky a úředníky z členských států vytváří bariéry a omezení jako na běžícím pásu. Prosperují už jen ti velcí a poslušní, lidi jsou obíráni o prosperitu a možnosti. Na www.kolikstojistat.cz jsme spočítali, že když se spočítají veškeré vlivy státu, tak vychází, že díky státu každý zaměstnanec musí (obrazně) vyrobit čtyři cihly, aby si jednu mohl koupit. Jistě, dostáváme za to něco od státu „zadarmo“. Ale ať každý zváží, zda to Dobro, které nám stát zadarmo poskytuje, stojí za tři čtvrtiny toho, co bychom si mohli odnést domů v peněžence. A nechť si každý i spočítá, jak bohatý by byl, kdyby mu jeho peníze a možnosti zůstaly. Spočítat si to může úplně stejně jako u těch důchodů. Na zmíněném webu je i příklad modelu, ve kterém bychom dohnali v životní úrovni Německo do deseti let. O to vše nás připravuje stát. Ať sídlí v Praze či Bruselu.

Máte zajímavý volební program. Chcete prosazovat zvýšení minimální mzdy na 40 tisíc eur měsíčně ve všech státech EU. Nebo slibujete prosazení směrnice zajišťující minimální délku života občanů EU na 150 let. Ostudné sexistické označení u exotické zeleniny batáty nařídíte směrnicí změnit na bamámy. Či zajistíte novelizaci směrnice zakazujících zbraně i o příbory, neboť s nimi lidé jedí, pak jsou tlustí, což je ohrožuje na životě. To je pěkné. Bude ale fuška tohle prosadit, nemyslíte? 

Myslím, že humor je nám, Čechům, vlastní. A lidi nejsou hloupí, myslím, že velmi přesně pochopí, co je mými předvolebními „sliby“ myšleno.

Co mám slibovat? Že si posvítím na dotace? Že budu důsledně prosazovat princip subsidiarity, který má EU ve smlouvách, ale kašle na něj a ani se nenamáhá to skrývat? Uvědomte si, že to je totálně rozjetá mašina na „konání Dobra“, v rámci EU i členských států jsou miliony lidí, kteří v tom jedou, kteří nedělají nic jiného, než obhajují a prosazují další a další nesmysly. Jeden europoslanec, dokonce ani stovka europoslanců, nemá šanci s tím něco udělat. My v Libertariánském institutu zastupujeme pro bono několik podnikatelů, kteří zkrachovali kvůli tomu, že jejich konkurenti dostali tolik dotací, že je dumpingovými cenami zničili. Teoreticky existuje mechanismus, kdy Evropská komise může zasáhnout proti protiprávní podpoře ovlivňující trh. Ozvali jsme se, napsali nám, že nerozumějí, co je na tom špatného, co bylo porušeno, dali jsme jim právní argumenty na patnácti stranách – napsali nám, že se jim to zdá v pořádku. I když jde zjevně o porušení smluv. Tak jsme museli Evropskou komisi zažalovat u Soudního dvora EU na zrušení celého systému tzv. blokových výjimek. Ale je velmi pravděpodobné, že u soudního dvora nepochodíme, protože ten jde na ruku Komisi. Takže skončíme u Evropského soudu pro lidská práva. Uvidíme. Zatím si připadáme jako Don Quijote.

Něco jiného je otázka osvěty. To, co bych jako europoslanec chtěl udělat, je systematizovat to, co se nazývá Evropská občanská iniciativa. Jde vlastně o jakousi kvalifikovanou petici, která když nasbírá dostatečný počet hlasů v několika zemích EU, musí se tématem zabývat Evropská komise. Ne že by nás asi Komise neposlala k šípku, ale budeme mít možnost vysvětlit milionům lidí v EU, co je špatně a proč. A to může být nakonec rozhodující.

Před čtyřmi roky jste kandidoval do Senátu a zaujal neobvyklou kampaní. Kolega mě upozornil, že vás viděl pobíhat na parkovišti v bílém prostěradle jako římského senátora a rozdával jste glejty na propuštění z daňového otroctví. Mělo toto vaše vystoupení úspěch? Nezaujalo i policisty či jiné muže v bílých pláštích? 🙂 Chystáte teď nějak podobně rozdávat svůj volební program?

Tak pozor, to byla římská tóga, ne prostěradlo, dokonce jsem měl půjčené i repliky římských bot a na hlavě vavřínový věnec! Ano, měl jsem jednoznačně dobrou zpětnou vazbu, lidi přesně chápali, na co tím narážím. Vyčuránků, kteří naslibují hory doly a pak suše oznámí, že sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce, je v politice, že byste je mohli vidlemi přehazovat… vlastně ne mohli, ale měli… 🙂

Přes miniaturní kampaň jsem měl skoro dvojnásobná procenta nežli Svobodní v celé Praze. Tak snad to fungovalo… a myslím, že i policisté či zřízenci z psychiatrické léčebny jsou normální lidi se smyslem pro humor. V kontaktní kampani samozřejmě brožurku se svými „sliby“ budu rozdávat. A bude tam i onen kreslený vtip, kde sestřička volá do ordinace „toho pacienta, co má problémy s křížem“, přičemž na lavici v čekárně sedí kromě chlápka, kterého bolí záda, i vlajka EU, Ježíš, čert a upír. Hádejte, kdo bude mít ty problémy s Křížem největší a půjde se léčit první?

Rozhovor s Romanem Křížem pro Parlamentní listy. 

Roman Kříž
člen Republikového výboru Svobodných
Autor je zakladatelem www.libertarianskyinstitut.cz

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Nejnovější video

Úvod: válka, Česko a tisíce uvázlých turistů

Debata, kterou v Událostech, komentářích vedla moderátorka Tereza Řezníčková, se odehrávala na pozadí čtvrtého dne války na Blízkém východě po společných útocích Spojených států a Izraele na Írán a následné íránské raketové a dronové odvetě. V regionu se podle systému Drozd nacházelo kolem 6400 registrovaných českých občanů, uzavíral se a znovu otevíral vzdušný prostor, rušily se linky a vláda spouštěla armádní i pronajaté repatriační lety z Egypta, Jordánska a Ománu

Ve studiu proti sobě usedla poslankyně STAN Barbora Urbanová a na dálku se připojil poslanec za Svobodné a místopředseda výboru pro evropské záležitosti Libor Vondráček. Jejich spor se rychle posunul od konkrétní pomoci turistům k širší otázce, jak Česko zvládá krizovou komunikaci a jak má v neklidném roce 2026 vypadat zahraniční politika malého státu.

Vondráček: stát dělá, co může, kapacity jsou omezené

Na úvodní otázku, jak Česká republika zvládá reakci na rychle se vyhrocující situaci, odpověděl Libor Vondráček obhajobou vlády a státního aparátu. Popsal, že na jednání jejich poslaneckého klubu vystoupil ministr obrany, který poslance informoval o intenzivní koordinaci mezi resorty obrany a zahraničí. Podle Vondráčka dělají „všichni, co mohou“, zásadním limitem jsou ale uzavřené vzdušné prostory v řadě států a omezená možnost plavby lodí, takže návrat domů je logisticky složitý a často riskantní i pro samotné turisty.

Vondráček připomněl, že Spojené arabské emiráty a další státy Perského zálivu se staly oblíbenou destinací posledních let, takže počet Čechů v oblasti není malý. I on sám prý dostává žádosti od zoufalých rodin, aby pomohl s kontakty či informacemi, ale naráží na stejná omezení jako vláda: uzavřené nebe, přetížené linky a omezené kapacity armádních letounů typu Casa a airbusů, které ministerstvo obrany nasadilo k repatriaci.

Z jeho slov se vinul hlavní apel: kdo může, ať do oblasti nyní necestuje, aby si „nepřidělával starosti“. V době, kdy do Prahy dorazil první armádní speciál z Jordánska a další lety z Ománu a Egypta se chystaly na noc a ráno, se tak snažil veřejnost spíše uklidnit než vyvolávat dojem, že stát situaci nezvládá.

Spor o komunikaci: systém vs. „telefon na premiéra“

Barbora Urbanová postavila proti Vondráčkovu popisu limitů státní moci tvrdou kritiku vládní komunikace. Připomněla, že o víkendu a v pondělí ráno podle ní prakticky neexistovala srozumitelná strategická komunikace státu, lidé v hotelích v Dubaji či na přestupních destinacích v regionu sledovali Českou televizi a rozhlas, ale ministra zahraničí v klíčových hodinách neviděli.

Urbanová argumentovala, že právě takové chvíle ukazují, jak chybí centrální útvar strategické komunikace, který koalice po nástupu k moci zrušila bez adekvátní náhrady. Podle ní by systém typu Drozd mohl být rozšířen i o notifikace a praktické návody, nejen o suché sdělení „zůstaňte na místě a zachovejte klid“. Připomněla i konkrétní dotazy lidí na léky nebo délku pobytu v odříznuté destinaci – témata, která by podle ní měl stát aktivně řešit, místo aby je nechal na improvizaci jednotlivců.

Do debaty vnesla i symbolický motiv „covidových časů“, kdy premiér oznamoval v televizi ceny taxíků k hranicím. Také nyní jí vadilo, že Andrej Babiš se chlubí telefonáty s jednotlivými občany, čímž podle ní vzniká dojem, že bez kontaktu na předsedu vlády se člověk nedostane domů. Urbanová žádala systémová řešení, ne osobní mikromanagement.

Vondráček na tuto kritiku reagoval s tím, že by z celé situace nerad dělal politikum. Připomněl, že v minulých letech stát investoval „miliony a desítky milionů“ do strategické komunikace a že pokud by byla tak skvělá, jak se prezentovalo, lidé by už dávno věděli, jak se v podobných krizích chovat. Zmínil i příručku „72 hodin“, která má občany naučit připravit se na mimořádné události, a naznačil, že její pozdní vznik a slabý dopad nejsou vinou současné vlády.

Současně ale zůstal ve stejné linii: i kdyby u moci byla jiná garnitura, zásadně lépe by podle něj situaci nezvládla, protože fyzické kapacity repatriačních letů a omezení v regionu by zůstaly stejné.

Zahraniční politika: mezinárodní právo, Írán a Spojené státy

Debata se pak stočila k otázce, zda má Sněmovna přijmout usnesení, které by výslovně podpořilo české spojence, zejména Spojené státy a Izrael, a jasně se postavilo k útokům na Írán. Občanská demokratická strana se o takové usnesení pokusila, ale poslanci ho ani nezařadili na program schůze.

Vondráček odmítl, že by vláda potřebovala od ODS rady, jak dělat zahraniční politiku, a tvrdil, že výsledky posledních týdnů a měsíců – zejména zlepšení vztahů se Spojenými státy – jsou viditelné samy o sobě. Podle něj mezinárodní hráči nepotřebují sledovat, jak se česká Sněmovna hádá o rezolucích, zvlášť v době, kdy už nyní kvůli době jednání leží ve Sněmovně řada odložených zákonů.

Na otázku, zda Česká republika stojí za Spojenými státy a Izraelem, odpověděl s odkazem na programové prohlášení vlády: v první řadě prý stojíme za mezinárodním právem a suverenitou států, což podle něj platí jak pro Ukrajinu, tak pro aktuální konflikt s Íránem. Pokud Spojené státy mezinárodní právo neporušily, nemusejí se podle něj ničeho bát, ale Česká republika nemá potřebu to zvlášť deklarovat novým usnesením.

Zároveň varoval před „preventivními útoky“ a připomněl zkušenost z roku 2003, kdy americký ministr zahraničí Colin Powell ve Valném shromáždění OSN obhajoval invazi do Iráku údajnými zbraněmi hromadného ničení. Obával se, aby se podobný narativ nestal znovu záminkou pro vojenské operace, které by jinak těžko hledaly oporu v právu, a aby se na tento příklad neodvolávaly i jiné mocnosti, které by chtěly ospravedlnit své zásahy.

Na doplňující dotazy, zda existuje uvnitř vládního uskupení a spřízněných stran – ANO, Motoristé, SPD – jasná společná linie k íránskému konfliktu, připustil, že programové prohlášení otázku Íránu výslovně neřeší a vyprofilovaná pozice zatím neexistuje. Podle něj ale může být Česká republika spolehlivým spojencem Spojených států v rámci NATO, a přesto upozorňovat na možná porušování mezinárodního práva – a že zaznívání takových hlasů v české debatě považuje za užitečné.  

Urbanová: svět nečeká, až se koalice shodne

Barbora Urbanová využila Vondráčkova přiznání, že vláda nemá k Íránu pevně formulovanou politiku, k širší kritice. Podle ní to není „přítomná otázka“ jen v programovém prohlášení, ale realita, která ovlivňuje ceny plynu a ropy, rozpočty domácností, bezpečnost Evropy i tlak na obranné rozpočty.

Připomněla, že i válka na Ukrajině, kterou Rusko dál vede a při níž umírají civilisté, nebyla v programových dokumentech předem popsána, ale Česko se muselo rychle zorientovat a zaujmout jasný postoj. Kritizovala současnou vládu, že navrhuje snížení rozpočtu na obranu právě ve chvíli, kdy se situace na Blízkém východě vyhrocuje a ruská agrese neskončila.

Zároveň zdůraznila, že nechce po 108 vládních poslancích jednotu v každém detailu, ale očekává jasnou, srozumitelnou „českou pozici“ v nebezpečném světě roku 2026. Odmítla jakýkoli náznak sympatií k íránskému režimu, který označila za zrůdný a odpovědný za vraždění vlastních občanů, ale současně upozornila, že veřejnost ani poslanci nemají dost informací, aby mohli definitivně posoudit odůvodněnost americko-izraelského útoku.

Urbanová vidí problém i v tom, že kabinet nedává prostor plnohodnotné parlamentní debatě o tak zásadních otázkách. Připomněla, že koalice neumožnila zařazení bodu k Blízkému východu na program, zatímco Sněmovna podle ní „hodiny“ řeší symbolické dny a dílčí novely, jako byl například bod o týrání zvířat. Její výtka mířila k tomu, že místo seriózní debaty o válce a dopadech na české občany se poslanci věnují vedlejším tématům.

Naslouchání a realita cen: co Sněmovna může a nemůže

Moderátorka v závěru připomněla výzvu prezidenta, aby si poslanci víc naslouchali. Vondráček trval na tom, že debata ve Sněmovně probíhá – jen ne v podobě samostatného bodu, ale v rámci projednávání programu, což označil za „folklor“, kdy se u bodu o programu mluví o všech možných tématech.

Znovu citoval programové prohlášení: Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států, podporovat diplomatické kroky k ukončení války na Ukrajině a eliminovat rizika války v Evropě. Připustil, že válka na Blízkém východě není válkou „v Evropě“, ale princip respektu k mezinárodnímu právu se podle něj vztahuje i na ni.

Současně zchladil očekávání, že vnitrostátní debaty mohou ovlivnit každodenní realitu: ceny benzínu a ropy podle něj porostou bez ohledu na to, zda se o konfliktu bude v českém parlamentu mluvit hodinu, nebo deset hodin. Česko může vyzývat k deeskalaci a usilovat o zprovoznění klíčových tras, jako je Hormuzský průliv, ale rozhodující tahy se dějí jinde.

Záběr z letiště: krizová operace v přímém přenosu

Televizní reportáž po skončení politického duelu přesunula pozornost z abstraktní diplomacie k velmi konkrétnímu obrazu: na čtvrtý terminál pražského letiště právě dorazil první armádní letoun z Jordánska s asi 40 Čechy na palubě. Redaktorka Kateřina Golasovská popsala, že další, větší airbus z Ománu s až stovkou cestujících se čeká v noci a nad ránem má dorazit letoun Casa z Egypta, po dočerpání paliva a výměně posádek se pak stroje vrátí zpět pro další lidi.

Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o „rozsáhlejší operaci než poslat jedno letadlo na jedno místo“, která musí reagovat na počasí, typ letadel i přelety nad jednotlivými státy, a potvrdil, že Česko repatriuje své občany zároveň ze tří zemí. V regionu přitom podle aktuálních dat systému Drozd zůstává přes šest tisíc českých občanů, kteří se postupně snaží dostat domů i s pomocí komerčních letů, například společnosti Smartwings.

Reportáž tak v několika minutách ukázala dvě tváře stejné krize: složité politické hledání postoje mezi loajalitou ke spojencům a respektem k mezinárodnímu právu a vedle toho praktickou snahu dostat v co nejkratší době domů tisíce turistů, kteří se ocitli v regionu, kde opět padají rakety a uzavírají se letiště.

Libor Vondráček v této mozaice vystoupil jako politik, který se snaží zdůraznit omezené kapacity českého státu, varovat před opakováním chyb z irácké války, a přitom se nenechat vtáhnout do obviňování vlády z totálního selhání. Urbanová oproti tomu tlačila na systémovou přípravu, jasnou „českou“ pozici a silnější roli parlamentu i strategické komunikace. Napětí mezi těmito dvěma pohledy definovalo tón celého pořadu.

Oblíbené štítky

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31