„Prohnilá je politická sféra, nikoli dopravní podnik,“ myslí si Dočekal

„Prohnilá je politická sféra, nikoli dopravní podnik,“ myslí si Dočekal

„Mám dojem, že opět zažívám to nejhorší z 90 let. Konspirační byty, kokain, roztahovačky, šifrované telefony,“ tak hodnotí aféru spojenou s pražským dopravním podnikem Jan Dočekal, místopředseda Svobodných a zastupitel městské části Praha 6. „Selhání jednotlivce bych možná i pochopil. Ale zde těch jednotlivců bylo tolik, že by v pohodě vytvořili fotbalové mužstvo,“ myslí si Dočekal, podle kterého politikům na pražském magistrátu šlo o klid v koalici a neřešili problém.

Podle policie docházelo v Dopravním podniku Praha (DPP) k nebývale rozsáhlé trestné činnosti, kterou mnozí označují za učebnicový příklad mafiánských praktik a prorůstání organizovaného zločinu do politiky. Co si o této kauze myslíte? 

Bohužel to tak vypadá. Mám dojem, že opět zažívám to nejhorší z 90 let. Konspirační byty, kokain, roztahovačky, šifrované telefony …. Všichni zúčastnění se tváří, že s tím nemají nic společného, ale namočení v tom jsou všichni ze současného i předchozího vedení radnice. Ať se Piráti, nebo Praha Sobě kroutí jakkoliv, tak odpovědnosti, minimálně politické, se nezbaví. Přispělo k tomu i hnutí ANO svévolným odstraněním vedení DPP v čele s ředitelem Ďurišem, které mělo nejlepší ekonomické výsledky v historii a podnik uklidnilo a stabilizovalo. Dosadili si tam svého nominanta, pana Gillara, který o podniku nevěděl nic a můžeme se jen domýšlet, co bylo hlavním cílem, když JUDr. Hlína, který toto zařizoval, nyní obhajuje jednoho z obviněných v této současné kauze (Maroš Jančovič). 

Šlo podle vás pouze o osobní selhání několika jednotlivců, nebo jde o systémový problém?

Selhání jednotlivce bych možná i pochopil. Ale zde těch jednotlivců bylo tolik, že by v pohodě vytvořili fotbalové mužstvo. Dokonce možná i B klub. Takže to je spíš systémový problém jak v hnutí STAN, tak v celé vládní koalici na magistrátě. STAN mělo celou řadu signálů, že to je za hranou a nedělalo absolutně nic, stejně tak pražská koalice Pirátů a Prahy Sobě. Šlo jim o klid v koalici a neřešili problém. Něco podobného vnímám i na Praze 6 ve společnosti SNEO, kde chybí jednoznačně definované kontrolní systémy. U této společnosti mi přijde i zvláštní likvidace představenstva a jeho redukce na jednu osobu, která se tím pádem stává v této městské firmě téměř neomezeným pánem. Shodou okolností je tento člověk taktéž členem hnutí STAN. Náhoda?  

Čím to je, že právě Dopravní podnik Praha a lidé na něj napojeni jsou tak často zapleteni do podobných problémů? Není to důvod k tomu zamyslet se nad tím, co dál s Dopravním podnikem Praha? 

To není vina DPP, ten podnik je jen žádaná kořist. Zákonitě. Tam, kde se točí miliardy, je pro „šikovného“ člověka vždy jednodušší odklonit část peněz příslušným směrem. Ten podnik za to nemůže. Věřím, že je v něm spousta srdcařů, poctivých a slušných lidí. Problémy vždy vznikají z politických nominací. Prohnilá je politická sféra, nikoli DPP. Nicméně audit kontrolních mechanismů by nyní asi nebyl úplně od věci.  

Aktéři zapletení do současné trestní kauzy už přišli o své veřejné funkce. Nepadá však stín politické odpovědnosti podle vás také na další představitele hlavního města? 

Jednoznačně ano. Již jsem to zmínil v předchozích odpovědích. Snaha vykroutit se z politické odpovědnosti je tragikomická. Primátor i náměstek pro dopravu se chovají jak nedospělé děti, které někdo chytil za stohem s cigaretou. Všechny jejich výroky k této kauze mají společného jmenovatele: Já nic, já muzikant. Ale kdo jiný, než právě oni dva nesou největší část zmíněné politické odpovědnosti? 

Trestní stíhání bývalého náměstka primátora Petra Hlubočka za hnutí STAN však má už dopad také do vládních kruhů. Kvůli stykům se stíhaným lobbistou rezignoval ministr školství Petr Gazdík, ale ministr vnitra, pod kterého spadá policie, o rezignaci neuvažuje. Je to podle vás správně? 

Z médií se mi zdá, že hnutí STAN má dvě frakce. Jedna o těchto praktikách věděla, nebo minimálně se tvářila, že je nevidí, a druhá o nich neměla tušení. Myslím si, že pan Rakušan patří zřejmě k těm druhým. Ale to neznamená, že svůj díl odpovědnosti nenese. Minimálně je alespoň v morální rovině jako předseda zodpovědný za své hnutí, za své lidi a za jejich činy. Bohužel ale to, že se jedná o ministra vnitra, jej v této souvislosti staví do špatného světla. Pochybnosti zde vždy budou a pro politiky prostě platí presumpce viny. Osobně bych na jeho místě vyvolal jednání o rekonstrukci vlády s cílem, aby tento silový resort připadl jiné straně zastoupené ve vládní koalici. Rezignace pana Gazdíka je zcela v pořádku. V celé kauze je několikrát zmíněn a jeho vazby na jednotlivé její účastníky jsou nezpochybnitelné.  

Jak se podle vás projeví tato kauza na nadcházejících komunálních volbách v Praze? Z minulosti víme, že podobné zásahy orgánů činných v trestním řízení těsně před volbami vždy zásadním způsobem zamíchaly kartami. 

Ano máte pravdu. Věřím, že tentokrát voliči spravedlivě zhodnotí roli každého zúčastněného subjektu i osob a nebudou volit „ze setrvačnosti“ ty, kteří nám zanechali chaotickou Prahu se zdevastovanou infrastrukturou. Prahu, přes kterou projet autem je utrpení. Prahu, kde chátrá řada nemovitostí. Prahu, která nebere ohled na své obyvatele a soustředí se na zákazy popíjení v noci v parku a pohyb lidí v kostýmu pandy. Prahu, která místo toho, aby dobudovala vnější okruh, zakazuje novoroční ohňostroje a pořádá Gay Pride. Doufám, že voliči upřednostní patrioty, lidi, kteří se zde narodili, kteří zde žijí, pracují a vychovávají své děti. Doufám, že bude zvolené zastupitelstvo, které neřeší mezinárodní politiku, ale stará se o počet škol, domovů důchodců, zodpovědně hospodaří a naslouchá potřebám svých obyvatel. Alespoň na Praze 6 takový subjekt kandiduje. 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jan Dočekal

Jan Dočekal

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Jan Dočekal

Jan Dočekal

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31