Praha chce, aby nepřibývalo lidí, kteří používají auto. Zastupitel řekl, jak to je. A strhla se mela

Praha chce, aby nepřibývalo lidí, kteří používají auto. Zastupitel řekl, jak to je. A strhla se mela

Snahy ekologických aktivistů prosadit zavedení maximálně třicetikilometrové rychlosti de facto ve všech obydlených částech Prahy stále vyvolává vlnu emocí. Proto se není čemu divit, že o ostrou výměnu argumentů nebyla nouze ani ve chvíli, když pak u jednoho stolu zasedli předseda Svobodných Libor Vondráček a zastupitel Prahy 3 za Zelené Matěj Žaloudek.

„Ze studií zejména ze západní Evropy vyplývá, že třicítka je přirozenou rychlostí, která je dobrým kompromisem mezi tím, aby se dalo městem dobře projíždět a zároveň se doprava snoubila s dalšími funkcemi města,“ uvedl Matěj Žaloudek v úvodu diskusního pořadu Paralelně.cz s tím, že stěžejním principem by se mělo stát, že plošně bude v Praze povolena maximálně třicetikilometrová rychlost a pro lokality, kde to nedává význam, budou stanoveny výjimky. „Při třicetikilometrové rychlosti mohou auta jezdit blíž k sobě, není třeba tolik světelných křižovatek, může lépe fungovat přednost zprava nebo kruhové objezdy. A to může vést k menším zácpám, a tedy i situaci, kdy se nebudou zvyšovat emise,“ dodal zastupitel za Zelené Matěj Žaloudek.         

S takovým přístupem však nesouhlasí předseda Svobodných Libor Vondráček. „Přemýšlím, jestli bych vlastně neměl přijít s nápadem, že se v Praze bude jezdit sedmdesátkou, aby z toho nakonec vznikl ten rozumný kompromis a rychlost zůstala na současné padesátce,“ rýpl si v nadsázce a připomněl, že dříve byla v obcích povolená rychlost šedesát kilometrů v hodině, přitom po silnicích jezdila auta, která byla méně bezpečná. „Stejně tak ještě nedávno byly v Rakousku limity 100 km na okresních silnicích a 60 km v obcích,“ dodal Vondráček a upozornil na to, že právě při nízkých rychlostech produkují auta podstatně více zplodin do ovzduší.

„Soustředil bych se naopak na výstavbu obchvatů tak, aby se auta mohla vyhýbat přeplným městům,“ připojil návrh jiného přístupu k řešení přetížené dopravy předseda Svobodných, který požadavky ekologických aktivistů dal do souvislosti ještě s dalšími dopady. „Když něco násilně změníme, tak to často vyvolá i řadu negativních dopadů. Plošnou třicítkou bychom určitě zvýšili tlak na to, že lidé budou chtít bydlet přímo v Praze, protože budou vědět, že doprava přes Prahu bude díky třicítce velmi zdlouhavá,“ je přesvědčený Vondráček.

V další diskusi se pak zastupitel za Zelené Matěj Žaloudek bránil tvrzení, že se ekologové svými požadavky snaží převychovávat veřejnost. „Je to rozhodování o tom, kam dát více peněz, jestli do pěší nebo automobilové dopravy nebo do výsadby stromořadí. Je to legitimní debata. Strategické dokumenty Prahy mluví o tom, že se mají městské peníze utrácet tak, aby v Praze spíše přibývalo lidí, kteří používají MHD, pěší a cyklistickou dopravu a nepřibývalo lidí, kteří používají auto. Cílem dnešních metropolí je, aby potřeba vlastnit auto nebyla podmínkou spokojeného života. Aby auto nebylo nutností,“ uvedl v diskusním pořadu Žaloudek, který sám přiznal, že auto nemá a že chápe statisíce lidí, kteří by rádi po Praze jezdili na kole, ale mají obavy.

Nad něčím takovým však Vondráček jen nevěřícně kroutil hlavou. „Rozhodovat o tom, na co utratíme peníze z městského rozpočtu, není o převychovávání, ale plošně zavést třicítku je snahou lidi převychovat. Stejně jako zákaz aut se spalovacím motorem je převychovávání lidí,“ řekl Vondráček, podle kterého vše jasně dokazuje, že hlavním cílem těchto snah je to, aby lidé přestali jezdit auty. „Část lidí, kteří demonstrují, mají hlavní motivaci znepříjemnit život motoristům tak, aby přestali používat auta, aby se ho vzdali ve prospěch vlastnictví bytu. Paradoxně pak ti stejní lidé chodí demonstrovat proti tomu, že jsou v Praze drahé byty,“ dodal Vondráček.

„Ve chvíli, kdy ve jménu něčeho, o čem jsme naivně přesvědčeni, budeme vynakládat obrovské finanční prostředky, abychom měnili přirozený vývoj, docílíme jediného. Zadlužíme budoucí generace a třeba jim i dokonce některé technologie sebereme. A také jim sebereme možnost, aby o své budoucnosti rozhodovali sami,“ dodal Vondráček s tím, že je důležité, abychom nikdy nestavili proti sobě ekologii a ekonomii.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31