Komentář našeho garanta pro zahraniční věci a vztah k legislativě EU, předsedy Libora Vondráčka k situaci v Afghánistánu
Kvůli tomuto se naše armáda 20 let zabývala Afghánistánem? Kvůli tomuto se zde utratily miliardy dolarů? Kvůli tomuto vyhasly životy 14 našich lidí, stovek vojáků ostatních armád a desetitisíců civilistů?
Tálibán se tak rychle znovu ujal vlády nad téměř celým územím, protože si Afghánská společnost většinově nepřála nic jiného, než režim podobný tomu, který zde panoval před rokem 200…Snadno na to řeknete, že po bitvě je každý generál, jenže právě až po bitvě se sčítají zisky a ztráty. A já si troufám tvrdit, že jsme kromě zkušeností pro konkrétní typ misí nezískali nic, ale ztratili hodně.
Buďme rádi, že jsme v Afghánistánu nebyli ještě déle než 20 let. Celá jedna generace vyrostla v novém režimu, a přesto si Afghánci v “demokracii západního střihu” nezačali libovat. Odejít odsud o deset let déle by přineslo jen větší ztráty a o 10 let větší zklamání z následného vývoje. Události posledních dní naopak jasně ukazují, že ta mise měla být minimálně v podání českých vojáků o 20 let kratší…Pro mě je to jasné ponaučení a upevnění mého názoru, že: „Nad každou zemí má vlát jen jedna vlajka a pouze sami místní obyvatelé mají rozhodovat o režimu ve své zemi.”
Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.
Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.
Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.
V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.
Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.
K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.
