Český průmysl nemůžeme pohřbít ideologickým patosem, jen abychom za cenu desítek tisíc pracovních míst a desítek miliard v rozpočtu uspokojili pár úředníků v Bruselu. Alespoň to si myslí podnikatel a někdejší prezidentský kandidát Karel Diviš, který letos v červnu bude v barvách Svobodných usilovat o to, aby se tato poslední pravicová strana opět vrátila do Evropského parlamentu. Jako jedna z hlavních tváří kampaně Svobodných si přitom zvolil heslo, které je nejen slovní hříčkou, ale především v sobě ukrývá pro Českou republiku naprosto zásadní odvětví – energetiku a průmysl.

V těchto dnech představili Svobodní hlavní témata své volební kampaně do Evropského parlamentu. Vaše heslo zní Jádro a mašiny. Předpokládám, že jde o slovní hříčku, je to tak?

Ano, jde o slovní hříčku, nicméně je nutné za ní vidět i obsah. Není to zdaleka jen mediální zkratka. V současné době, kdy občas vítězí ideologie nad zdravým rozumem, je nutné nepodléhat módním experimentům, ale naopak bránit a kultivovat to, co funguje.

Pokud byste měl být ale zcela konkrétní, co si má volič pod tímto heslem představit?

Ono předvolební heslo v sobě skrývá dvě pro Českou republiku naprosto zásadní odvětví – energetiku a průmysl. Jádro je stabilní součástí naší energetiky jak co do stability, tak co do možného dosažení energetické soběstačnosti, jejíž důležitost jsme v době energetické krize viděli na vlastní oči. Jedná se o zdroj nejen efektivní, ale i bezemisní, proto nedává žádný smysl se proti němu vymezovat a podléhat dlouhodobé manipulaci antijaderné lobby. Co se průmyslu týče, objektivní situace je taková, že sektor automotive je pro Česko tak klíčový, že si nemůžeme dovolit ho nechat pohřbít ideologickým patosem, jen abychom za cenu desítek tisíc pracovních míst a desítek miliard v rozpočtu uspokojili pár úředníků v Bruselu.

Je slyšet dlouhotrvající kritika Svobodných vůči Green Dealu, což by mohl působit tak, že Vaší straně jsou lhostejná ekologická témata a chcete podporovat hlavně byznys. Co vy na to?

Asi největším úspěchem fanoušků Green Dealu je to, že se jim podařilo rozšířit falešný argument, že kdo není pro Green Deal, tomu je lhostejná ochrana přírody. To je prachsprosté citové vydírání. V Česku se masivně ochrana přírody rozmohla v devadesátých letech, což je období, kterým povětšinou ti nejskalnější příznivci Green Dealu pohrdají jako dobou bezuzdného kapitalismu. Ochrana přírody by měla být a také je bytostně konzervativní hodnotou, nicméně je potřeba oddělit ekologii od ideologie. Nebo snad nemůžeme chránit přírodu, aniž bychom k tomu měli jakýsi ideový pamflet?

Tvrdíte, že Green Deal je v současné podobě neopravitelný a je třeba jej zcela a od základu odmítnout. Je to podle vás ještě vůbec technicky možné? A co na tom mohou změnit nadcházející volby do Evropského parlamentu?

Nalijme si čistého vína, jedinec v europarlamentu nic nezmůže. Vidíme ale, že po celé Evropě se voliči začínají od té radikální formy aktivistické ekologie odvracet, protože vidí, že její dopady na jejich životy jsou veskrze negativní. Uvědomují si též, že my se tu můžeme omezovat jak chceme, ale pokud to neudělají velcí znečišťovatelé v Asii nebo Africe, tak tím planetě nijak zásadně nepomůžeme. Volby ovlivní, jakým směrem se bude Evropská unie ubírat, zda budeme pokračovat v servilním odkývání všeho, co si v Komisi vymyslí, nebo zda se budeme pokoušet o racionalizaci našeho přístupu. Když šlo zmírnit podobu emisní normy EURO 7, proč by nešlo zmírnit též největší nesmysly v Green Dealu.

Když ale nebude Green Deal, jak by se podle vás měla Evropská unie vypořádat s „věčným konfliktem“ mezi ekonomickým růstem a ochranou životního prostředí?

Jak už jsem řekl v jedné z předchozích odpovědí – a to jsme dosud bez Green Dealu životní prostředí nechránili? Koncept „nerůstu“, o němž se v dnešní době hovoří, není ničím jiným než řízenou ekonomickou sebevraždou a zhůvěřilostí, o níž se pokoušeli naposledy někdy během velké říjnové socialistické revoluce. Jak to dopadlo, dobře víme. Pokud někdo chce žít poustevnickým životem, jeho volba, ale ať k tomu nenutí ostatní. Dilema, že můžeme mít buď růst nebo ochranu přírody, je jen argumentační klam. Znovu zopakuji, že my se tu můžeme zregulovat do bezvědomí, ale pokud to neudělají i jinde, dosáhneme jen naprosté ztráty konkurenceschopnosti.

Součástí vašeho programu je jasná podpora rozvoje atomové energie. Znamená to, že nevěříte obnovitelným zdrojům energie, včetně např. vodíku?

Není to o tom, že v obnovitelné zdroje nevěřím, jen si uvědomuji to, že obzvlášť v našich podmínkách platí, že slunce věčně nesvítí a vítr taky věčně nefouká. Co pak? Můžeme buď spalovat uhlí a plyn, draze energie nakupovat, nebo mít čisté a efektivní jádro, které se osvědčilo. Kdo tvrdí, že je pro snižování emisí a zároveň je proti jádru, ten si protiřečí. Neříkám, že bychom neměli obnovitelné zdroje tam, kde to dává smysl, budovat a tím si energetický mix diverzifikovat. Jádro a obnovitelné zdroje jsou cesta k čisté energii. A to, že jádro bude v této kombinaci muset, minimálně v České republice, převyšovat, je prostá fyzika. Co se vodíku týče, jde o zdroj zajímavý, jehož vývoj bychom měli podporovat, ale v současné chvíli je výroba „zeleného“ vodíku tak nákladná, že nedává ekonomický smysl. Co to může pomoci změnit je mimo jiné právě rozvoj jádra.

Součástí vašeho programu je také jasné vymezení proti přebujelé evropské byrokracii. O tom však mluví snad všechny generace evropských politiků, a přitom evropských pravidel spíše přibývá. Proč by se něco takového mělo podařil právě Svobodným?

Svobodní mají boj proti byrokracii a přebujelému státu ve své stranické DNA. V tomto ohledu trvám na tom, že jsme skutečně jedinou opravdu pravicovou stranou. Současná vláda také slibovala, ale dočkali jsme se jen nových zbytečných ministerstev a úředníků. Pár našich europoslanců by bylo kapkou v europarlamentním moři, ale pokud podobně naladěných lidí bude zvoleno více napříč unií, pak je možnost uvést věci do pohybu.

Když byste měl poukázat na některé konkrétní byrokratické překážky, které podle vás nejvíce bijí do očí, na co byste si vzpomněl především?

V českých podmínkách je to jednoznačně stavební zákon, kde si troufám říct, že je špatně úplně vše. Jak chceme být atraktivní pro investory, když zjistí, že tu za pět let nepostaví pomalu ani psí boudu? O tom, že podnikatel je tu zavalen naprosto nesmyslnou administrativou všeho druhu, nemluvě. Na úrovni evropské je to pak celý systém dotační mašinerie, který ze všeho nejvíc připomíná Kafkův Proces a snad jediní, komu to vyhovuje, jsou ti, kteří se živí zpracováváním žádostí v tomto byrokratickém pekle.

Na tiskové konferenci jste mluvil také o tom, že chcete vrátit svobodu české vědě, výzkumu a inovacím. Co jste tím myslel konkrétně a jak byste to chtěl prosadit?

Věda je dnes existenčně závislá na dotacích a klade na vědce takové nároky, že buď se musí v tomto komplikovaném prostředí sami dobře vyznat nebo někomu platit, aby za ně potřebnou administrativu obstaral. První možnost je plýtvání penězi pro peníze, druhá jde proti samotné podstatě vědy. Kdo na tom benefituje jsou často akademici z humanitního prostředí, kteří mají k různým formám čerpání z eráru mnohem blíže, než zástupci „tvrdé“ vědy. Zásadním hodnotícím kritériem pro podporu vědeckých projektů by měla být jejich inovativnost a přínos, ne to jaká kritéria na diverzitu splňuje tým žadatelů o grant. Za to bych jako europoslanec rozhodně bojoval, upozorňoval na to a hledal podporu napříč europarlamentem. Věřím, že podobně nastavený bych tam nebyl rozhodně sám.

Převzato z Parlamentních listů

Redakčně upraveno