„Nevěřím, že většina z nich vůbec nějaký názor má,“ myslí si o europoslancích místopředseda Svobodných Luboš Zálom, když mluví o svém postoji pro prosazování tzv. Green Dealu a zákazu prodeje nových auto se spalovacím motorem od roku 2035. „Nikdo příčetný si snad nemůže myslet, že si Evropská unie může dovolit masivně přejít na elektromobily, nebo valné části veřejnosti prostě odejmout možnost individuální dopravy. Dříve či později budou zakázány i jaderné elektrárny, tím si můžeme být jisti. V takovém systému prostě elektrodoprava nemůže fungovat,“ přemýšlí nahlas Zálom.

Co říkáte na rozhodnutí Evropského parlamentu, který dal zelenou zákazu prodeje nových aut se spalovacími motory od roku 2035?

Dříve nebo později to muselo přijít. Nijak mě toto rozhodnutí nepřekvapilo. Jedinou nadějí snad je, že za třináct let se může stát mnoho věcí, které toto rozhodnutí zvrátí. Tlak ekonomické reality snad bude dostatečně pádný. Protože nikdo příčetný si snad nemůže myslet, že si Evropská unie může dovolit masivně přejít na elektromobily, nebo valné části veřejnosti prostě odejmout možnost individuální dopravy. A než by to někoho napadlo, nelze si podle mě představit, že bychom elektroauta sdíleli stejně, jako se sdílejí například kola. Ostatně projekty sdílených kol mohou být sice zajímavá kratochvíle a tu a tam vhodná minoritní alternativa, ale plnohodnotná náhrada vlastního kola to nikdy nebude. U automobilu je to ještě silnější. Vidíme, jak neuvěřitelně nespolehlivá je evropská energetická síť pod vlivem zelené politiky. O nějakém masivním blackoutu přemýšlíme ne jako o možnosti, ale spíše se ptáme, kdy to přijde. Obrat v pohledu na energetiku není nikde vidět. V politických koncepcích hrají prim tzv. obnovitelné zdroje, a čím více jich bude, tím větší nespolehlivost bude energetická soustava vykazovat. Dříve či později budou zakázány i jaderné elektrárny, tím si můžeme být jisti. V takovém systému prostě elektrodoprava nemůže fungovat. Může být maximálně luxusem pro horních deset tisíc a bruselskou politickou aristokracii. Ale ne něčím běžným.

Mimochodem, do hledáčku ekologických aktivistů se už vlastně dostávají i elektromobily. Nedávno jsem si všiml, už si nevzpomínám kde, zprávy, že i elektromobily by měly podléhat emisním limitům, protože je nutné počítat s emisemi, které vznikají při brždění. Cílem tedy je naprosto zakázat osobní dopravu. Měli by zpozornit hlavně mladí lidé. Snem většiny mladých lidí je pořídit si konečně svoje vlastní auto. Je to pro ně vyjádřením vlastní nezávislosti. Tohle teď bude nemožné. Spalovací motory budou zakázané, elektromobily budou nejprve nedosažitelné, a dříve nebo později také zakázané. Ostatně mladí lidé to teď budou mít těžké v mnoha ohledech. Nebudou si moci pořídit auto, nebudou schopni si pořídit vlastní bydlení a osamostatnit se, vysoká inflace a rostoucí životní náklady, například ceny energií, jim zabrání účinně si spořit… Nechtěl bych být dneska v kůži někoho, komu je dejme tomu osmnáct let.

Nicméně zákaz spalovacích motorů bylo zatím jediné, na čem se Evropský parlament z balíčku zvaného Green Deal zatím dokázal shodnout. Proč? Mění se snad mezi europoslanci názor na „zelenou dohodu“?

Nevěřím, že mění názor. Nevěřím, že většina z nich vůbec nějaký názor má. Možná, že ostatní cíle evropské zelené politiky jsou zatím pro mnoho europoslanců příliš extrémní. Budou schválené později. Pokud by politici skutečně měnili názor na zelenou politiku, viděli bychom to. Občas, tu a tam, se některý politik ozve s celkem rozumným názorem. Europoslanec Zahradil z ODS. Nebo poslanec Skopeček z téže strany. Tyto hlasy jsou ale v kontextu celé politiky nepodstatné. Ostatně vzpomínáme si asi všichni, že premiér Fiala se vyjádřil jasně: zelená dohoda je nezvratitelný fakt, nic se s tím nedá dělat, a pouze se musíme přizpůsobit. Tohle je hlas současné politiky, zaměřené v principu proti České republice. Fialové, nikoliv Zahradilové a Skopečkové.

Odbory vyhlásily stávkovou pohotovost a tlačí vládu na zvyšování platů u zaměstnanců ve veřejné správě. Co si o tom myslíte? Neznamenalo by to jen další růst inflace a rozevírání nůžek mezi výdělkem zaměstnanců privátní a veřejné správy?

Každý pytel peněz, který vláda rozhodí do ekonomiky, samozřejmě inflaci zvyšuje. Co je vlastně inflace? Na trhu je příliš mnoho peněz na moc málo zboží. A je už nepodstatné, zda se tam ty peníze dostaly tak, že je vytiskla centrální banka, nebo je mezi lidi pustila vláda prostřednictvím své rozhazovačné sociální politiky. Babiš pustil do systému 900 miliard korun, údajně aby ulevil lidem během kovidové epidemie. Přitom peníze rozdělil především těm, kteří různými restrikcemi nebyli téměř nijak postiženi. A navíc neproduktivním lidem. Penzistům a státním zaměstnancům, kteří, nic proti nim, neprodukují na trhu žádné reálné hodnoty. To samé dělá dneska i Fialova vláda. Já se obávám, že ve vládě snad není ani jeden ekonom. Pokud se chceme vypořádat s inflací, tak je přece především nutné, aby se vyrovnal rozdíl mezi objemem peněz a produkcí. A jak lze nastartovat produkci? Masivní deregulací, snižováním daní, uvolněním trhu práce. Zkrátka aby produktivní lidé mohli co nejefektivněji vyrábět a prodávat služby. Jestli si naše vláda skutečně myslí, že se z problémů dostaneme rozhazováním peněz z vrtulníku, pak dřív nebo později narazí. Ale s ní narazí i naše republika. Stále více chudnoucí soukromý sektor je nucen ve stále větší míře živit rostoucí neproduktivní veřejný sektor. Taková politika není dlouhodobě udržitelná. A současná inflace je toho jedním z důsledků. Já věřím, že peníze jsou do značné míry barometr morálky. Pokud se nemorální, zkažený člověk dostane k penězům, které si navíc nezaslouží, začne jednat sebedestruktivně. Ty peníze se otočí proti němu. A to samé funguje i na úrovni celé ekonomiky. Babišova vláda, a ta Fialova v tom pokračuje, pustila do ekonomiky miliardy, které jsme si ale nezasloužili. Naše ekonomika si je nezasloužila. Nebyly vyprodukovány, ale vypůjčeny. Inflace je následná kocovina.

Vláda už nepočítá s tím, že by žádala poslance o prodloužení nouzového stavu, proto připravila zákon, podle kterého by od léta měly mít kraje a obce i nadále povinnost poskytovat běžencům ubytovací kapacity. Jak se na toto řešení díváte optikou berounského zastupitele?

Opakuje se situace s pandemickým zákonem. Vždyť co je pandemický zákon? Je to snaha aplikovat podmínky nouzového stavu na normální situaci. Dokonce v některých ohledech podmínky nouzového stavu dále rozšířit. Zákon, který vláda připravuje nyní, je v principu to samé. Pokud už není politicky žádoucí mít nouzový stav, tak to prostě vyřešíme jinak. Speciálním zákonem. Povinnost měst či obcí poskytovat uprchlíkům ubytovací kapacity je jedna věc. Reálné možnosti jsou věc druhá. Pokud jsou už dnes tyto kapacity využity, těžko si lze představit, že města či obce začnou z donucení shora stavět byty nebo nějaká stanová městečka. Kde nic není, ani Rakušan už nic nevezme. Kdybych měl něco říct o situaci v Berouně, tak předně je potřeba uznat, že naše město to zvládá. V Berouně je nějakých 640 uprchlíků, s problémy se nesetkáváme a nic nebylo poskytnuto na úkor berounských občanů. Pokud by se ale situace zhoršila a přišla nějaká masivnější uprchlická vlna, další kapacity již nejsou dostupné, a museli bychom ministru Rakušanovi ukázat vztyčený prostředník. Protože my musíme v první řadě hájit zájmy občanů našeho města, ne pana ministra a jeho kamarádů. Blížící se komunální volby jsou velmi důležité. Na radnicích musí usednout lidé, kteří budou hájit zájmy lidí a budou schopni se jich zastat. Během kovidových restrikcí takoví lidé na radnicích chyběli.

Ministr práce a sociálních věcí si v těchto dnech pochvaloval, že z více jak 300 tisíc ukrajinských běženců u nás začalo pracovat přibližně 70 tisíc uprchlíků, kteří obsazují dlouhodobě volná pracovní místa. Je to moc nebo málo?

Tady se pokusím být výjimečně velmi stručný. Je to otázka spíše pro sociologa nebo statistika. Na rovinu říkám, že nevím. Ale pokud se jen zamyslím čistě od stolu, pak bych přemýšlel, že jestliže valná část uprchlíků tvoří ženy, resp. matky s dětmi, předpokládal bych, že jejich možnosti pracovat budou menší. Nevím, jaké jsou ukrajinské zvyklosti. Je u nich zvykem, že matky chodí do práce, nebo spíše zůstávají doma s dětmi? Dále se ptejme, jaká je situace na našem trhu práce. Nabírají firmy vůbec? Jaká je skutečná nezaměstnanost? Pracovní trh nejde regulovat a řídit shora. Jediné, co tady od státu chci, a to neplatí pouze u ukrajinských běženců, je aby nerozhazoval peníze na sociální dávky a různé příspěvky a nemotivoval k nějaké „sociální turistice“. Nakonec je potřeba říci, že na většině území Ukrajiny se nebojuje a patrně se bojovat už ani nebude. Stát by měl začít velmi pozorně sledovat, odkud sem běženci jdou. A začít připravovat mechanismy pro jejich návrat.

První návrh státního rozpočtu pro příští rok opět počítá se schodkem 295 miliard Kč, přitom rezort zemědělství a dopravy přijde o čtvrtinu rozpočtu, naopak si polepší ministerstvo práce a sociálních věcí a obrany. Co si o tom myslíte?

Tak snad se mi podaří být stručný teď. Co si o tom myslím? To má být ta velká změna, kterou koalice Spolu slibovala demoralizovaným pravicovým voličům, kteří si nepřáli nic jiného, než se zbavit Babiše? Vláda jim nyní dává jednu morální facku za druhou. Možná se však díky tomu konečně vzpamatují…

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy