Stávka lékařů může v prosinci ochromit nemocnice. V ohrožení jsou neakutní zákroky i noční provoz

Stávka lékařů může v prosinci ochromit nemocnice. V ohrožení jsou neakutní zákroky i noční provoz

Přepis celého rozhovoru:

Nedostatek lékařů a jejich přesčasy teď bude téma pro náměstka ministra zdravotnictví Václava Páleníka a také lékaře Dalibora Veselého. Vítám vás ve vysílání, pánové. Dobrý den. Dobrý den. Dobrý den z D1. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek slíbil, že část novely zákoníku práce o přesčasech zruší. Není tedy protest lékařů v tuto chvíli bezpředmětný? Neměla by se výpověď přesčasu stáhnout? Anebo pane, nebo pane Veselý, ministrovi zkrátka nevěříte a čekáte až na to platné rozhodnutí? Z předchozích zkušeností? Určitě. My si počkáme na to, až bude něco jasně na papíře, ideálně tak daleko v legislativním procesu, že už to nebude možné vrátit zpět, protože máme v našem oboru trochu smůlu, že nám už bylo za tu historii vlastně naslibováno ledacos a velice málo toho bylo splněno. Takže my jsme rozhodně otevřeni jednat, ale nemůže to být pouze na základě slibů, které ani v tuto chvíli nejsou na papíře, natož aby byly někde dále v legislativním procesu. Pane Pláteník u, zajímá mě váš názor na to, co zaznělo. My jako ministerstvo zdravotnictví vnímáme ty podněty a protest od mladých lékařů velmi vážně a myslím si, že ukázaly na dlouhodobý neřešený problém. Nicméně potvrzuji slova pana doktora Veselky. Sekcí mladých lékařů ministerstvo práce i zdravotnictví pravidelně jedná. Včera byla poslední schůzka na pracovní úrovni, kde se jednaly nějaké modelové situace skutečně v přípravě tento tzv. paragrafované znění, které by, jak slíbil pan ministr Válek, mělo vrátit tu podobu zákoníku práce do té doby před tím navýšením přesčasů, což mi dovolte zmínit, byla poslanecká iniciativa, nebyl to název, návrh Ministerstva zdravotnictví. Díky za upřesnění. Ještě se doptám. Zmínili jsme, že přesčasy vypovědělo zhruba 5 tisíc lékařů. Pane Pláteník, u pro zajištění zdravotní péče to představuje podle vás jak velký problém? Samozřejmě to představuje určité riziko. My nevíme, co se stane 1. prosince, protože se sekcí mladých lékařů, jak jsem říkal, intenzivně jednáme a pan ministr se zavázal, že představí své návrhy přímo jimi, že i jako poslanec, panem poslancem Jurečkou a Kaňkovským budou ty návrhy představovat jako poslanecké novely, aby byly rychlejší. Nicméně samozřejmě v nějaké té nejkrajnější variantě by pochopitelně mohlo dojít třeba k prodloužení čekacích lhůt a nějakému omezení péče. To pochopitelně riziko je a my si ho uvědomujeme. Pane, pane Veselý, chápu, že zrovna lékařům se tyto přesčasy vypovídají hůře, možná i stávkuje se rozhodně hůře než jiným profesím. Jak vybalancujete toto riziko, které zmiňuje pan Pláteník? Nám se samozřejmě do této vlastně poměrně rázné formy protestů určitě jako primárně nechtělo, nicméně je to už reakce na nějakou dlouhodobě vyhrocenou situaci, která netrvá půl roku, ale která trvá fakt jako desítky let, kdy vlastně ta krize jako není, není řešena. A vlastně poslední takovým hřebíčkem bylo právě to, co se nyní prosadilo do zákoníku práce režii pana doktora Kaňkovského, že se tam na poslední chvíli bez vlastně projednávání s kýmkoliv dal ten přílepek o zdvojnásobení těch přesčasů. Přitom už jako nyní těch přesčasů je skutečně hodně, lékaři mají jako problém sladit svůj nějaký osobní rodinný život s výkonem povolání medicíny a ten dvojnásobek už je úplně nereálný. Zmínil bych zde ještě určitě to, že kromě toho, že to zdaleka není pouze o lékařích, ale je to i o pacientech, protože ve chvíli, když vás ošetřuje lékař, který už je třeba 36 hodin v práci, tak v tu chvíli to skutečně už není bezpečná záležitost. Těch 832 přesčasových hodin ročně, tedy zhruba 100 pracovních dnů navíc. To by bylo hodně i u méně náročných profesí, které nenakládají s lidskými životy. Pane Veselý, z čeho podle vás vznikl nápad na tak dramatickou změnu? Ještě na pozadí toho, co jste říkal, desítky nebo deset let tento problém, Bubla. Neznám zcela pozadí návrhu, který vlastně byl přilepen k zákoníku práce na poslední chvíli, to tak, že nemůžu, nemůžu v tomto tvrdit, ale z nějakého obecného hlediska si myslím, že. Je ministerstvo zdravotnictví, ředitele nemocnic a ti další, co vlastně tu péči zajišťují, jsou si vědomí toho, že těch lékařů je nedostatek a vlastně změny toho zákoníku práce chtěli využít k tomu, aby mohli být lékaři donuceni, být donuceni sloužit víc, než slouží doteďka, což je důležité zmínit, protože se sice mluví stále o dobrovolných přesčasech, ale každý, kdo pracuje v nemocnici nebo má někoho, kdo v té nemocnici pracuje, ví, že ty přesčasy vůbec nejsou dobrovolné. Pane Pláteník, u vy jste s tím pozadím návrhu v tom zákoníku práce seznámen? Já bych tady možná pana doktora Veselého doplnil s tím, že zopakuji, že to tedy nebyl návrh ministerstva zdravotnictví a vyšel z PS. A jak pan doktor Veselý říká, skutečně ve zdravotnictví je opravdu obrovské množství přesčasů. Je to dáno tím, že potřebujeme zajistit nepřetržitý provoz, protože my pacienti jsme nemocní jak ráno, tak v noci pořád. A ve zdravotnictví dochází k tomu, že řada těch přesčasů je vykonávána nad rámec těch pracovních smluv a někdy jsou vykonávány v režimu dohod o provedení práce apod., což není ideální praxe. A ten záměr, co asi v dobré víře poslanci měli, bylo právě ten režim zanést normálně do režimu pracovních smluv. Nicméně, takže věřím, že to byla nějaká bohliv a racionální úvaha, nicméně nevzešla z Ministerstva zdravotnictví a vnímám to, že se z toho stali určitý symbol a ta odborná veřejnost, zejména ze strany mladých, sekce mladých lékařů byla taková, že velmi silně tento podnět jako odmítli. A i proto se pan ministr Válek zavázal s tím, že to v co nejbližší době napraví. A přesně o tom jednáme se sekcí mladých lékařů a s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Problém přesčasu. To je jedna věc. Dále tady máme nedostatek zdravotnického personálu, i to je problém dlouhodobý. Pane Pláteník u, jak ho šéf resortu, potažmo ministerstvo zdravotnictví jako celek řeší? Je to dlouhodobý problém, to jsou si všichni vědomi. Už jenom proto, jak dlouho trvá profesní příprava lékařů. Takže já úplně nemůžu hodnotit práci předchůdců, nicméně víme, že pracujeme teďka jako aktuální vedení ministerstva zejména navyšování kapacit lékařských fakult, na úpravě toho postgraduálního vzdělávání, aby bylo přímější a rychlejší. A celkově se musíme samozřejmě dlouhodobě bavit o efektivitě naší sítě zdravotnických zařízení tak, abychom ty personální kapacity, které jsou vzácná důležité, správně využívali. To je pravda. To jsou rozhodně veliké výzvy a to, na co upozorňují mladí lékaři nebo konkrétně sekce mladých lékařů, to jenom podtrhuje. Pane Veselý, jaký z toho máte pocit vy? Nespoléhají se třeba jednotliví šéfové resortů v čase na to, že to zkrátka nějak polepíte? Já si myslím, že se na to spoléhají, protože to tak nakonec vždycky bylo historicky. Nicméně myslím si, že tentokrát je situace skutečně jiná a i zákonodárci tomu rozumí. S tím, co říkal pan náměstek, těch priorit, ohledně priorit. Které jako Ministerstvo zdravotnictví aktuálně řeší, tak s tím nelze než souhlasit. A já bych doplnil ale ještě jednu. Neustále se řeší, že vlastně zdravotníků je nedostatek a když se kouknete na statistiky, kolik je zdravotníků obecně na světě, tak to v ČR nevychází nějak hůř. Problém je prostě v tom, že na ty zdravotníky dopadá spousta práce, kterou by vůbec neměli dělat. Málokterý mladý lékař vám řekne, že je unavený z toho, že léčí pacienty, ale téměř každý vám řekne, že si přijde po té škole, že je, že nastoupil do nemocnice a dělá tam sekretářku. A vlastně ta administrativa, která se čím dál tím víc bobtná se všemi těma předpisy a valí se na nás, je dneska bohužel gros té zdravotnické práce. A přitom třeba nějaký administrativní pracovník ve zdravotnictví nebo podobné obory, které by lékařům ulevili od té administrativy a vlastně by nám umožnily dělat tu naši práci, kterou jsme studovali, tak vlastně v Čechách téměř neexistují. Podle šest let starého vyjádření Romana Prymuly mladí lékaři nechtějí sloužit přesčasy, protože se mají dobře. Pane Pláteník, uvidíte dnes nějaký rozdíl proti tehdejšímu postoji? Já můžu určitě obecně komentovat to, že trh práce se mění tak, jak prostě na něj vstupují mladší lidé a za které se taky považuji. A není výjimka, že se to bude týkat i zdravotnictví. Ale je to dobře, to pochopitelně prostě priorita očekávání o zaměstnávání a zaměstnání a soukromého života se můžou v čase měnit a je to v pořádku a my naší povinností pochopitelně na to adekvátně reagovat. Ve vysílání se mnou byl náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník a také lékař Dalibor Veselý. Já vám velmi děkuji za přínosnou diskusi, pane Pláteník u, vy dobře dojeďte a pane Veselý, vážím si, že jste dorazil do studia. Hezký den. Děkuji. Na shledanou. Na shledanou.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

MUDr. Dalibor Veselý

MUDr. Dalibor Veselý

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

MUDr. Dalibor Veselý

MUDr. Dalibor Veselý

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31