„Jsem proti tomuto pandemickému zákonu,“ řekl Chalupský v Senátu a pak hlasoval pro jeho zamítnutí

„Jsem proti tomuto pandemickému zákonu,“ řekl Chalupský v Senátu a pak hlasoval pro jeho zamítnutí

Senatni debata k pandemickemu zakonu se nesla v duchu „Je tady jeste nekdo, komu lze verit?! Kdo nam muze pomoci vykormidlit zpet k beznemu a svobodnemu zivotu?“

Debata na plenu byla hodne ostra. Nicmene, vybourilo se to, v sestihodinove rozprave padly vsechny argumenty na stul a po opadnuti emoci se zacalo pracovat na nejlepsim moznem raciu. Tyto debaty jsou strasne dulezite a je dobre, ze jsou v Senatu zastoupeni svymi senatory vsichni – reditele skol, reditele nemocnic, lekari ruznych oboru, trochu podnikatelu, danari, lide z mest zastoupeni starosty, hejtmani, byvali poslanci, technici atd. A ke vsem argumentum oponuje vlada prostrednictvim sveho predkladatele zakona, prostrednictvim sveho ministra.
Na klubu jsem se hodne ptal Martina Cervicka, ktery je hejtmanem ve velmi postizenem kraji, zda to zvladne. Bez legislativniho ramce hure a se spoustou sramu, ale citil jsem v nem jistotu, ze to zvladnou. S nim bych na pramici sednul. Stejne tak s Martinem Kubou a Vitezslavem Schrekem. S marketingovym kormidelnikem Babisem, co ma preletaveho prchliveho papouska na rameni, ne. Vudce vseho a niceho po roce prohospodaril duveru a znepratelil lidi mezi sebou.

Z cele diskuse si odnasim to, ze Senat si je plne vedom trapeni v regionech, vola po zasadni zmene, ktera bude funkcni, srozumitelna, akceptovatelna a povede k uspesnemu cili. Senat bude i nadale prisne vazit opravnenost zasahu do ustavnich prav obcanu.

Z webu senat.cz:

6. schůze Senátu
1. den schůze – 24.02.2021

Návrh zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů

Tisk č. 46 Audiozáznam vystoupeníVideozáznam vystoupeníKontext vystoupení

čas 15:23:02 – 15:35:04:

Pane předsedající, pane ministře, vážení kolegové, kolegyně. Já hned na začátek řeknu, že jsem proti tomuto pandemickému zákonu. Ten zákon nic neřeší. Ten občanům neřeší vůbec nic. Jediné, co poskytuje, tak poskytuje jakési větší pohodlí vládě, aby měla volnější ruce v konání v rámci současné krize.

Pan kolega Canov toho v podstatě řekl poměrně hodně a oslovil všechny zásadní věci. Já tady mám tu poznámku také. Ten zákon má navíc chybu, kterou je potřeba odstranit. Teď je otázka, jestli my budeme ti opraváři, tak jak víceméně by měl být náš úkol, abychom s tím pomohli a opravili to. Anebo je otázka, jestli vůbec chceme něco opravovat? Jestli se chceme té opravy účastnit?

Já jsem nad tím přemýšlel. My tady půl roku hájíme občany proti nejrůznějším věcem, které se na ně chystají. Často to vypadá i tak, že jsme tou poslední záchranou pro občany. Teď se všechny věci, jako jsou ty drakonické pokuty, různé sankce, tak se sesypaly do jednoho zákona a my to máme nějakým způsobem umožnit. To znamená, půl roku se tady hájíme, zastáváme občanů, teď se to sesypalo do jednoho zákona. Možná jsou tam jedna, dvě věci třeba pozitivní, ale je to takový trojský kůň pro ty další věci, které jsou negativní.

Možná nejsmutnější na tom je, že ať schválíme, co schválíme, tak je to úplně jedno. Život tam venku plyne nějakým svým řečištěm, svojí cestou, my nejsme schopni nějakými nařízeními, nějakými sankcemi tomu zabránit. Jediné, co jsme schopni udělat, je, že můžeme život nějakým způsobem usměrňovat. Tzn. my bychom měli jít po realitě a snažit se s tím v té realitě nějakým způsobem pracovat.

Papírově můžeme zpřísňovat, můžeme vymýšlet další nástroje… I když já nevidím za rok nějakého snažení, když tomu samému subjektu, tomu samému člověku dáme jiný nástroj, že ten výsledek bude lepší. V tomto já to nevidím vůbec. Takže papírově můžeme přitvrzovat, můžeme zpřísňovat, co se bude dít reálně, bude to, že se bude rozvolňovat. Lidé už to nějakým způsobem neakceptují, je to strašně dlouhé, už si to každý nějakým způsobem snaží dělat jednodušší, ten život, malinko lehčí, než je doteď. To je ta realita, se kterou bychom měli pracovat. A tu nějakým způsobem nezmění to, že budeme lidi ještě dál uvrhávat do nějaké represe.

Já jsem si ten zákon prošel, udělal jsem si k tomu pár poznámek. Z těch základních nebo nejdůležitějších… Zákon neřeší pandemii, ale je to doopravdy jen způsob, jak si udělat život snazší pro vládu a mít větší klacek na občany. Je to účelová záplata. Jeden z prvních pocitů, které jsem měl, když jsem viděl ten zákon, jsem si říkal, to je nějaká ústava, nějaký zákon o zdraví… Je to taková záplata jako v IT, že když něco nejde, tak uděláme nějakou IT záplatu. Na tu záplatu pak dáme další záplatu a za chvilku se v tom už nikdo nevyzná. Ony ty věci mají různé konsekvence a teď se v tom budeme všichni babrat. Dneska v podstatě přijímáme věci, které ve finále ústavní zákon shodí, že nejsou v souladu s ústavním řádem. My tady vymýšlíme další obezličky, další záplaty, které povedou k nějakým dalším konsekvencím.

My z přísného nouzového stavu děláme vlastně, přijímáme tady obyčejný zákon. Z mimořádného se stává běžný, takže bude i horší kontrola. Jsou tam nějaké likvidační sankce, to potažmo zase generuje nějaké lidi. Někdo, kdo ty sankce bude udělovat, bude je vymáhat, kdo je bude administrovat. To jsou už drobnější nuance toho všeho.

Je tam nějaké nařízení pracovní povinnosti, zákaz shromažďování. To už mi připadá, že je minimálně na hraně nebo za hranou ústavnosti, tyto věci. Jak jsem říkal, je to jiný nástroj v rukách stejného člověka. Takže jestli jsme během roku s tím nebyli schopni pohnout a ty výsledky se zhoršují, nečekám, že by tohle mělo být teď lepší.

Co bychom měli udělat? Co reálně s tím? My jsme se o tom včera bavili i na klubu poměrně dlouhé hodiny, padala spousta názorů. Poslouchal jsem to, snažil jsem se v každé té věci hledat něco, co by přispělo na té cestě někam, aby to nebylo jenom o nějaké kritice. Zapojovat nějaké svoje zkušenosti, znalosti. Já to vidím tak, že my tady v podstatě máme manažerský problém. My to potřebujeme nějak uchopit. Základní devizou, kterou potřebujeme, aby zafungovala, je zpátky důvěra obyvatel. Pokud nebudeme mít důvěru, která se za ten rok prohospodařila, můžeme zpřísňovat, můžeme dělat cokoliv, ale ti lidé to nebudou vůbec akceptovat. Budou to dva různé světy.

Otázka je, kdo tu důvěru ještě má. Já si myslím, že kdo dneska ještě tu důvěru má, jsou to ti, co skutečně někomu pomáhají. Kdo těm lidem, těm nemocným, těm pacientům se nějakým způsobem snaží život zlepšit a zase jim ho uvést do původního stavu. To jsou ti, co hýbou rukama, ne nějací politici nebo někde někdo v Praze. To jsou ti lidé skutečně v první linii a ve výkonné části, tzn. lékaři, sestry, ředitelé, hejtmani, starostové. Tohle je podle mě komunita lidí, která je schopná reálně s tou situací něco dělat a začít ji ohýbat k nějakým světlejším zítřkům.

To znamená, my potřebujeme problém řešit tam, kde ten problém je, s těmi, kdo ten problém znají.

Kdo má ještě tu důvěru, aby v podstatě když požádá o důvěru nebo požádá o něco, že něco je potřeba udělat, nějaké kroky, aby se něco zlepšilo, tak dojde k uposlechnutí, ti lidé ho budou následovat. Jak jsem řekl, vidím to v této komunitě lidí, co jsem vyjmenoval.

Co by měla dělat vláda? Vláda by měla dát podporu právě těmto hejtmanům, těm doktorům, těm ředitelům, těm zdravotním sestrám, protože oni vědí, co potřebují, ti by si měli říct, co přesně. Typická otázka dobrého managementu nebo dobrého manažera je: Jak vám můžu pomoct? Vy řešte problém a řekněte mi, jak vám můžu pomoct? V ten okamžik, když si tyto složky řeknou, co potřebují, dostanou to včas, dostanou přesně to, co potřebují, dostanou to rychle a jsou schopny fungovat. Lidé uvidí, že to funguje, že to má smysl, dočasně se omezit na svých právech a tolerovat nějaké věci. Ale ne prostě rok, chvilku a teď se to ještě komplikuje různými nesmyslnými opatřeními. Možná nejsou nesmyslná, ale nejsou zkomunikovaná, nejsou vysvětlená, proto jsou pro lidi nesrozumitelná. Proč si dítě může koupit boty a dospělý si je koupit nemůže? Prostě to není vysvětleno.

Napadl mě takový příměr s autem. Když opravujete auto, tak jsou v podstatě třeba dva lidé u toho, jeden, co leží pod autem, má špinavé ruce, a druhý, který stojí u toho ponku, u toho vercajku a podává náčiní. Tzn. my nemůžeme, ten, co podává náčiní, aby náhodně vybral nějaký klíč a podal mu ho a ten to s tím nějak opravoval. To přece funguje opačně. Ten si říká o náčiní, co potřebuje, a ten mu to dodává. Jak jsou spolu schopni komunikovat a jak jsou schopni spolu kooperovat, tak dobře jde ta oprava a tak dobře se ve finále ty věci povedou.

Jak jsem řekl, osobně věřím hejtmanům, věřím starostům daleko více než nějaké vzdálené vládě. Věřím, že pokud by nebyl přijat tento zákon, budou to mít asi o hodně těžší, ale ve finále k tomu možná stejně dojde a bude to na nich, než se s tím poperou. Jestli jim se to povede, bude to jejich úspěch.

Problém, jak jsem zmínil, vyřešíme jenom tak, když tomu problému budeme rozumět, když to budeme chtít řešit spolu, ne, když nám to někdo nařídí nějakými likvidačními sankcemi. V průběhu ještě tohoto pléna, docela jsem se na něj ve finále i těšil, budu poslouchat jednotlivé argumenty, budu o tom ještě dál přemýšlet, jak doopravdy nejlépe pomoci tomu, aby následný vývoj šel tím směrem, co chceme, aby se pomohlo nemocnicím, pomohlo těm pacientům. Uvidíme, co všechno ještě zazní.

Jinak bych chtěl ještě jednou říci, tady někdo zmínil tu komunikaci, to je trošičku jakoby do našich řad, mě, když se vždycky někdo zeptá, asi to znáte všichni, píší už dopředu, jakmile se někde objeví, my to ještě skoro ani nevíme, ale už chodí e-maily: Jak budete hlasovat v tomto, jak se rozhodnete pro toto? Já většinou říkám: Já nevím. Napřed chci vidět ten text, chci vidět přesné znění, ne žádné mediální obrazy toho, co teprve dorazí. Potom se to probere na výborech, odborná diskuse, probere se to na klubech. Až teprve kdy dáme všechny informace na stůl, kdy si věci vydiskutujeme, teprve potom jsme schopni se rozhodovat a dávat k tomu nějaké stanovisko. To je trošičku v kontradikci s tím, co já poslední dobou vidím. Naposledy před pár hodinami, když jsem viděl, co proběhlo na Facebooku, co zveřejnili novináři… My tady dáváme den před hlasováním jako Senát interview, děláme brífinky, jak to dopadne. Myslím, že v tomhle bychom měli být zdrženlivější, měli bychom si to napřed vykomunikovat, domluvit se, dojít k nějakému případně třeba i konsensu nebo vědět, jaká jsou pro a proti. A pak teprve, až zahlasujeme, tak to komentovat, vysvětlit. Takhle se stává to, a teď mi připadá, že zrovna u tohoto jednoho z hodně kontroverzních zákonů to vyloženě graduje, kdy už dopředu si čtete, jak to dopadne, že to Senát odmítne nebo to Senát prostě schválí nebo že už je to dávno domluvené. To jsou úplně komunikační zbytečnosti. Tzn. měli bychom i v tomto držet jakousi, a to té situaci také pomáhá, ta komunikace, domluvit se a pak teprve k tomu dávat nějaké vysvětlení nebo nějaké podrobnosti. Neříkat dopředu. Já vám děkuji za pozornost.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Ing. Jaroslav Chalupský

Ing. Jaroslav Chalupský

senátor za Svobodné – obvod 15

Novinky

Nejnovější video

Úvod: válka, Česko a tisíce uvázlých turistů

Debata, kterou v Událostech, komentářích vedla moderátorka Tereza Řezníčková, se odehrávala na pozadí čtvrtého dne války na Blízkém východě po společných útocích Spojených států a Izraele na Írán a následné íránské raketové a dronové odvetě. V regionu se podle systému Drozd nacházelo kolem 6400 registrovaných českých občanů, uzavíral se a znovu otevíral vzdušný prostor, rušily se linky a vláda spouštěla armádní i pronajaté repatriační lety z Egypta, Jordánska a Ománu

Ve studiu proti sobě usedla poslankyně STAN Barbora Urbanová a na dálku se připojil poslanec za Svobodné a místopředseda výboru pro evropské záležitosti Libor Vondráček. Jejich spor se rychle posunul od konkrétní pomoci turistům k širší otázce, jak Česko zvládá krizovou komunikaci a jak má v neklidném roce 2026 vypadat zahraniční politika malého státu.

Vondráček: stát dělá, co může, kapacity jsou omezené

Na úvodní otázku, jak Česká republika zvládá reakci na rychle se vyhrocující situaci, odpověděl Libor Vondráček obhajobou vlády a státního aparátu. Popsal, že na jednání jejich poslaneckého klubu vystoupil ministr obrany, který poslance informoval o intenzivní koordinaci mezi resorty obrany a zahraničí. Podle Vondráčka dělají „všichni, co mohou“, zásadním limitem jsou ale uzavřené vzdušné prostory v řadě států a omezená možnost plavby lodí, takže návrat domů je logisticky složitý a často riskantní i pro samotné turisty.

Vondráček připomněl, že Spojené arabské emiráty a další státy Perského zálivu se staly oblíbenou destinací posledních let, takže počet Čechů v oblasti není malý. I on sám prý dostává žádosti od zoufalých rodin, aby pomohl s kontakty či informacemi, ale naráží na stejná omezení jako vláda: uzavřené nebe, přetížené linky a omezené kapacity armádních letounů typu Casa a airbusů, které ministerstvo obrany nasadilo k repatriaci.

Z jeho slov se vinul hlavní apel: kdo může, ať do oblasti nyní necestuje, aby si „nepřidělával starosti“. V době, kdy do Prahy dorazil první armádní speciál z Jordánska a další lety z Ománu a Egypta se chystaly na noc a ráno, se tak snažil veřejnost spíše uklidnit než vyvolávat dojem, že stát situaci nezvládá.

Spor o komunikaci: systém vs. „telefon na premiéra“

Barbora Urbanová postavila proti Vondráčkovu popisu limitů státní moci tvrdou kritiku vládní komunikace. Připomněla, že o víkendu a v pondělí ráno podle ní prakticky neexistovala srozumitelná strategická komunikace státu, lidé v hotelích v Dubaji či na přestupních destinacích v regionu sledovali Českou televizi a rozhlas, ale ministra zahraničí v klíčových hodinách neviděli.

Urbanová argumentovala, že právě takové chvíle ukazují, jak chybí centrální útvar strategické komunikace, který koalice po nástupu k moci zrušila bez adekvátní náhrady. Podle ní by systém typu Drozd mohl být rozšířen i o notifikace a praktické návody, nejen o suché sdělení „zůstaňte na místě a zachovejte klid“. Připomněla i konkrétní dotazy lidí na léky nebo délku pobytu v odříznuté destinaci – témata, která by podle ní měl stát aktivně řešit, místo aby je nechal na improvizaci jednotlivců.

Do debaty vnesla i symbolický motiv „covidových časů“, kdy premiér oznamoval v televizi ceny taxíků k hranicím. Také nyní jí vadilo, že Andrej Babiš se chlubí telefonáty s jednotlivými občany, čímž podle ní vzniká dojem, že bez kontaktu na předsedu vlády se člověk nedostane domů. Urbanová žádala systémová řešení, ne osobní mikromanagement.

Vondráček na tuto kritiku reagoval s tím, že by z celé situace nerad dělal politikum. Připomněl, že v minulých letech stát investoval „miliony a desítky milionů“ do strategické komunikace a že pokud by byla tak skvělá, jak se prezentovalo, lidé by už dávno věděli, jak se v podobných krizích chovat. Zmínil i příručku „72 hodin“, která má občany naučit připravit se na mimořádné události, a naznačil, že její pozdní vznik a slabý dopad nejsou vinou současné vlády.

Současně ale zůstal ve stejné linii: i kdyby u moci byla jiná garnitura, zásadně lépe by podle něj situaci nezvládla, protože fyzické kapacity repatriačních letů a omezení v regionu by zůstaly stejné.

Zahraniční politika: mezinárodní právo, Írán a Spojené státy

Debata se pak stočila k otázce, zda má Sněmovna přijmout usnesení, které by výslovně podpořilo české spojence, zejména Spojené státy a Izrael, a jasně se postavilo k útokům na Írán. Občanská demokratická strana se o takové usnesení pokusila, ale poslanci ho ani nezařadili na program schůze.

Vondráček odmítl, že by vláda potřebovala od ODS rady, jak dělat zahraniční politiku, a tvrdil, že výsledky posledních týdnů a měsíců – zejména zlepšení vztahů se Spojenými státy – jsou viditelné samy o sobě. Podle něj mezinárodní hráči nepotřebují sledovat, jak se česká Sněmovna hádá o rezolucích, zvlášť v době, kdy už nyní kvůli době jednání leží ve Sněmovně řada odložených zákonů.

Na otázku, zda Česká republika stojí za Spojenými státy a Izraelem, odpověděl s odkazem na programové prohlášení vlády: v první řadě prý stojíme za mezinárodním právem a suverenitou států, což podle něj platí jak pro Ukrajinu, tak pro aktuální konflikt s Íránem. Pokud Spojené státy mezinárodní právo neporušily, nemusejí se podle něj ničeho bát, ale Česká republika nemá potřebu to zvlášť deklarovat novým usnesením.

Zároveň varoval před „preventivními útoky“ a připomněl zkušenost z roku 2003, kdy americký ministr zahraničí Colin Powell ve Valném shromáždění OSN obhajoval invazi do Iráku údajnými zbraněmi hromadného ničení. Obával se, aby se podobný narativ nestal znovu záminkou pro vojenské operace, které by jinak těžko hledaly oporu v právu, a aby se na tento příklad neodvolávaly i jiné mocnosti, které by chtěly ospravedlnit své zásahy.

Na doplňující dotazy, zda existuje uvnitř vládního uskupení a spřízněných stran – ANO, Motoristé, SPD – jasná společná linie k íránskému konfliktu, připustil, že programové prohlášení otázku Íránu výslovně neřeší a vyprofilovaná pozice zatím neexistuje. Podle něj ale může být Česká republika spolehlivým spojencem Spojených států v rámci NATO, a přesto upozorňovat na možná porušování mezinárodního práva – a že zaznívání takových hlasů v české debatě považuje za užitečné.  

Urbanová: svět nečeká, až se koalice shodne

Barbora Urbanová využila Vondráčkova přiznání, že vláda nemá k Íránu pevně formulovanou politiku, k širší kritice. Podle ní to není „přítomná otázka“ jen v programovém prohlášení, ale realita, která ovlivňuje ceny plynu a ropy, rozpočty domácností, bezpečnost Evropy i tlak na obranné rozpočty.

Připomněla, že i válka na Ukrajině, kterou Rusko dál vede a při níž umírají civilisté, nebyla v programových dokumentech předem popsána, ale Česko se muselo rychle zorientovat a zaujmout jasný postoj. Kritizovala současnou vládu, že navrhuje snížení rozpočtu na obranu právě ve chvíli, kdy se situace na Blízkém východě vyhrocuje a ruská agrese neskončila.

Zároveň zdůraznila, že nechce po 108 vládních poslancích jednotu v každém detailu, ale očekává jasnou, srozumitelnou „českou pozici“ v nebezpečném světě roku 2026. Odmítla jakýkoli náznak sympatií k íránskému režimu, který označila za zrůdný a odpovědný za vraždění vlastních občanů, ale současně upozornila, že veřejnost ani poslanci nemají dost informací, aby mohli definitivně posoudit odůvodněnost americko-izraelského útoku.

Urbanová vidí problém i v tom, že kabinet nedává prostor plnohodnotné parlamentní debatě o tak zásadních otázkách. Připomněla, že koalice neumožnila zařazení bodu k Blízkému východu na program, zatímco Sněmovna podle ní „hodiny“ řeší symbolické dny a dílčí novely, jako byl například bod o týrání zvířat. Její výtka mířila k tomu, že místo seriózní debaty o válce a dopadech na české občany se poslanci věnují vedlejším tématům.

Naslouchání a realita cen: co Sněmovna může a nemůže

Moderátorka v závěru připomněla výzvu prezidenta, aby si poslanci víc naslouchali. Vondráček trval na tom, že debata ve Sněmovně probíhá – jen ne v podobě samostatného bodu, ale v rámci projednávání programu, což označil za „folklor“, kdy se u bodu o programu mluví o všech možných tématech.

Znovu citoval programové prohlášení: Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států, podporovat diplomatické kroky k ukončení války na Ukrajině a eliminovat rizika války v Evropě. Připustil, že válka na Blízkém východě není válkou „v Evropě“, ale princip respektu k mezinárodnímu právu se podle něj vztahuje i na ni.

Současně zchladil očekávání, že vnitrostátní debaty mohou ovlivnit každodenní realitu: ceny benzínu a ropy podle něj porostou bez ohledu na to, zda se o konfliktu bude v českém parlamentu mluvit hodinu, nebo deset hodin. Česko může vyzývat k deeskalaci a usilovat o zprovoznění klíčových tras, jako je Hormuzský průliv, ale rozhodující tahy se dějí jinde.

Záběr z letiště: krizová operace v přímém přenosu

Televizní reportáž po skončení politického duelu přesunula pozornost z abstraktní diplomacie k velmi konkrétnímu obrazu: na čtvrtý terminál pražského letiště právě dorazil první armádní letoun z Jordánska s asi 40 Čechy na palubě. Redaktorka Kateřina Golasovská popsala, že další, větší airbus z Ománu s až stovkou cestujících se čeká v noci a nad ránem má dorazit letoun Casa z Egypta, po dočerpání paliva a výměně posádek se pak stroje vrátí zpět pro další lidi.

Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o „rozsáhlejší operaci než poslat jedno letadlo na jedno místo“, která musí reagovat na počasí, typ letadel i přelety nad jednotlivými státy, a potvrdil, že Česko repatriuje své občany zároveň ze tří zemí. V regionu přitom podle aktuálních dat systému Drozd zůstává přes šest tisíc českých občanů, kteří se postupně snaží dostat domů i s pomocí komerčních letů, například společnosti Smartwings.

Reportáž tak v několika minutách ukázala dvě tváře stejné krize: složité politické hledání postoje mezi loajalitou ke spojencům a respektem k mezinárodnímu právu a vedle toho praktickou snahu dostat v co nejkratší době domů tisíce turistů, kteří se ocitli v regionu, kde opět padají rakety a uzavírají se letiště.

Libor Vondráček v této mozaice vystoupil jako politik, který se snaží zdůraznit omezené kapacity českého státu, varovat před opakováním chyb z irácké války, a přitom se nenechat vtáhnout do obviňování vlády z totálního selhání. Urbanová oproti tomu tlačila na systémovou přípravu, jasnou „českou“ pozici a silnější roli parlamentu i strategické komunikace. Napětí mezi těmito dvěma pohledy definovalo tón celého pořadu.

Oblíbené štítky

Ing. Jaroslav Chalupský

Ing. Jaroslav Chalupský

senátor za Svobodné – obvod 15

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31