Senatni debata k pandemickemu zakonu se nesla v duchu „Je tady jeste nekdo, komu lze verit?! Kdo nam muze pomoci vykormidlit zpet k beznemu a svobodnemu zivotu?“
Debata na plenu byla hodne ostra. Nicmene, vybourilo se to, v sestihodinove rozprave padly vsechny argumenty na stul a po opadnuti emoci se zacalo pracovat na nejlepsim moznem raciu. Tyto debaty jsou strasne dulezite a je dobre, ze jsou v Senatu zastoupeni svymi senatory vsichni – reditele skol, reditele nemocnic, lekari ruznych oboru, trochu podnikatelu, danari, lide z mest zastoupeni starosty, hejtmani, byvali poslanci, technici atd. A ke vsem argumentum oponuje vlada prostrednictvim sveho predkladatele zakona, prostrednictvim sveho ministra.
Na klubu jsem se hodne ptal Martina Cervicka, ktery je hejtmanem ve velmi postizenem kraji, zda to zvladne. Bez legislativniho ramce hure a se spoustou sramu, ale citil jsem v nem jistotu, ze to zvladnou. S nim bych na pramici sednul. Stejne tak s Martinem Kubou a Vitezslavem Schrekem. S marketingovym kormidelnikem Babisem, co ma preletaveho prchliveho papouska na rameni, ne. Vudce vseho a niceho po roce prohospodaril duveru a znepratelil lidi mezi sebou.
Z cele diskuse si odnasim to, ze Senat si je plne vedom trapeni v regionech, vola po zasadni zmene, ktera bude funkcni, srozumitelna, akceptovatelna a povede k uspesnemu cili. Senat bude i nadale prisne vazit opravnenost zasahu do ustavnich prav obcanu.
Z webu senat.cz:
6. schůze Senátu
1. den schůze – 24.02.2021Návrh zákona o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů
Tisk č. 46 Audiozáznam vystoupeníVideozáznam vystoupeníKontext vystoupení
čas 15:23:02 – 15:35:04:
Pane předsedající, pane ministře, vážení kolegové, kolegyně. Já hned na začátek řeknu, že jsem proti tomuto pandemickému zákonu. Ten zákon nic neřeší. Ten občanům neřeší vůbec nic. Jediné, co poskytuje, tak poskytuje jakési větší pohodlí vládě, aby měla volnější ruce v konání v rámci současné krize.
Pan kolega Canov toho v podstatě řekl poměrně hodně a oslovil všechny zásadní věci. Já tady mám tu poznámku také. Ten zákon má navíc chybu, kterou je potřeba odstranit. Teď je otázka, jestli my budeme ti opraváři, tak jak víceméně by měl být náš úkol, abychom s tím pomohli a opravili to. Anebo je otázka, jestli vůbec chceme něco opravovat? Jestli se chceme té opravy účastnit?
Já jsem nad tím přemýšlel. My tady půl roku hájíme občany proti nejrůznějším věcem, které se na ně chystají. Často to vypadá i tak, že jsme tou poslední záchranou pro občany. Teď se všechny věci, jako jsou ty drakonické pokuty, různé sankce, tak se sesypaly do jednoho zákona a my to máme nějakým způsobem umožnit. To znamená, půl roku se tady hájíme, zastáváme občanů, teď se to sesypalo do jednoho zákona. Možná jsou tam jedna, dvě věci třeba pozitivní, ale je to takový trojský kůň pro ty další věci, které jsou negativní.
Možná nejsmutnější na tom je, že ať schválíme, co schválíme, tak je to úplně jedno. Život tam venku plyne nějakým svým řečištěm, svojí cestou, my nejsme schopni nějakými nařízeními, nějakými sankcemi tomu zabránit. Jediné, co jsme schopni udělat, je, že můžeme život nějakým způsobem usměrňovat. Tzn. my bychom měli jít po realitě a snažit se s tím v té realitě nějakým způsobem pracovat.
Papírově můžeme zpřísňovat, můžeme vymýšlet další nástroje… I když já nevidím za rok nějakého snažení, když tomu samému subjektu, tomu samému člověku dáme jiný nástroj, že ten výsledek bude lepší. V tomto já to nevidím vůbec. Takže papírově můžeme přitvrzovat, můžeme zpřísňovat, co se bude dít reálně, bude to, že se bude rozvolňovat. Lidé už to nějakým způsobem neakceptují, je to strašně dlouhé, už si to každý nějakým způsobem snaží dělat jednodušší, ten život, malinko lehčí, než je doteď. To je ta realita, se kterou bychom měli pracovat. A tu nějakým způsobem nezmění to, že budeme lidi ještě dál uvrhávat do nějaké represe.
Já jsem si ten zákon prošel, udělal jsem si k tomu pár poznámek. Z těch základních nebo nejdůležitějších… Zákon neřeší pandemii, ale je to doopravdy jen způsob, jak si udělat život snazší pro vládu a mít větší klacek na občany. Je to účelová záplata. Jeden z prvních pocitů, které jsem měl, když jsem viděl ten zákon, jsem si říkal, to je nějaká ústava, nějaký zákon o zdraví… Je to taková záplata jako v IT, že když něco nejde, tak uděláme nějakou IT záplatu. Na tu záplatu pak dáme další záplatu a za chvilku se v tom už nikdo nevyzná. Ony ty věci mají různé konsekvence a teď se v tom budeme všichni babrat. Dneska v podstatě přijímáme věci, které ve finále ústavní zákon shodí, že nejsou v souladu s ústavním řádem. My tady vymýšlíme další obezličky, další záplaty, které povedou k nějakým dalším konsekvencím.
My z přísného nouzového stavu děláme vlastně, přijímáme tady obyčejný zákon. Z mimořádného se stává běžný, takže bude i horší kontrola. Jsou tam nějaké likvidační sankce, to potažmo zase generuje nějaké lidi. Někdo, kdo ty sankce bude udělovat, bude je vymáhat, kdo je bude administrovat. To jsou už drobnější nuance toho všeho.
Je tam nějaké nařízení pracovní povinnosti, zákaz shromažďování. To už mi připadá, že je minimálně na hraně nebo za hranou ústavnosti, tyto věci. Jak jsem říkal, je to jiný nástroj v rukách stejného člověka. Takže jestli jsme během roku s tím nebyli schopni pohnout a ty výsledky se zhoršují, nečekám, že by tohle mělo být teď lepší.
Co bychom měli udělat? Co reálně s tím? My jsme se o tom včera bavili i na klubu poměrně dlouhé hodiny, padala spousta názorů. Poslouchal jsem to, snažil jsem se v každé té věci hledat něco, co by přispělo na té cestě někam, aby to nebylo jenom o nějaké kritice. Zapojovat nějaké svoje zkušenosti, znalosti. Já to vidím tak, že my tady v podstatě máme manažerský problém. My to potřebujeme nějak uchopit. Základní devizou, kterou potřebujeme, aby zafungovala, je zpátky důvěra obyvatel. Pokud nebudeme mít důvěru, která se za ten rok prohospodařila, můžeme zpřísňovat, můžeme dělat cokoliv, ale ti lidé to nebudou vůbec akceptovat. Budou to dva různé světy.
Otázka je, kdo tu důvěru ještě má. Já si myslím, že kdo dneska ještě tu důvěru má, jsou to ti, co skutečně někomu pomáhají. Kdo těm lidem, těm nemocným, těm pacientům se nějakým způsobem snaží život zlepšit a zase jim ho uvést do původního stavu. To jsou ti, co hýbou rukama, ne nějací politici nebo někde někdo v Praze. To jsou ti lidé skutečně v první linii a ve výkonné části, tzn. lékaři, sestry, ředitelé, hejtmani, starostové. Tohle je podle mě komunita lidí, která je schopná reálně s tou situací něco dělat a začít ji ohýbat k nějakým světlejším zítřkům.
To znamená, my potřebujeme problém řešit tam, kde ten problém je, s těmi, kdo ten problém znají.
Kdo má ještě tu důvěru, aby v podstatě když požádá o důvěru nebo požádá o něco, že něco je potřeba udělat, nějaké kroky, aby se něco zlepšilo, tak dojde k uposlechnutí, ti lidé ho budou následovat. Jak jsem řekl, vidím to v této komunitě lidí, co jsem vyjmenoval.
Co by měla dělat vláda? Vláda by měla dát podporu právě těmto hejtmanům, těm doktorům, těm ředitelům, těm zdravotním sestrám, protože oni vědí, co potřebují, ti by si měli říct, co přesně. Typická otázka dobrého managementu nebo dobrého manažera je: Jak vám můžu pomoct? Vy řešte problém a řekněte mi, jak vám můžu pomoct? V ten okamžik, když si tyto složky řeknou, co potřebují, dostanou to včas, dostanou přesně to, co potřebují, dostanou to rychle a jsou schopny fungovat. Lidé uvidí, že to funguje, že to má smysl, dočasně se omezit na svých právech a tolerovat nějaké věci. Ale ne prostě rok, chvilku a teď se to ještě komplikuje různými nesmyslnými opatřeními. Možná nejsou nesmyslná, ale nejsou zkomunikovaná, nejsou vysvětlená, proto jsou pro lidi nesrozumitelná. Proč si dítě může koupit boty a dospělý si je koupit nemůže? Prostě to není vysvětleno.
Napadl mě takový příměr s autem. Když opravujete auto, tak jsou v podstatě třeba dva lidé u toho, jeden, co leží pod autem, má špinavé ruce, a druhý, který stojí u toho ponku, u toho vercajku a podává náčiní. Tzn. my nemůžeme, ten, co podává náčiní, aby náhodně vybral nějaký klíč a podal mu ho a ten to s tím nějak opravoval. To přece funguje opačně. Ten si říká o náčiní, co potřebuje, a ten mu to dodává. Jak jsou spolu schopni komunikovat a jak jsou schopni spolu kooperovat, tak dobře jde ta oprava a tak dobře se ve finále ty věci povedou.
Jak jsem řekl, osobně věřím hejtmanům, věřím starostům daleko více než nějaké vzdálené vládě. Věřím, že pokud by nebyl přijat tento zákon, budou to mít asi o hodně těžší, ale ve finále k tomu možná stejně dojde a bude to na nich, než se s tím poperou. Jestli jim se to povede, bude to jejich úspěch.
Problém, jak jsem zmínil, vyřešíme jenom tak, když tomu problému budeme rozumět, když to budeme chtít řešit spolu, ne, když nám to někdo nařídí nějakými likvidačními sankcemi. V průběhu ještě tohoto pléna, docela jsem se na něj ve finále i těšil, budu poslouchat jednotlivé argumenty, budu o tom ještě dál přemýšlet, jak doopravdy nejlépe pomoci tomu, aby následný vývoj šel tím směrem, co chceme, aby se pomohlo nemocnicím, pomohlo těm pacientům. Uvidíme, co všechno ještě zazní.
Jinak bych chtěl ještě jednou říci, tady někdo zmínil tu komunikaci, to je trošičku jakoby do našich řad, mě, když se vždycky někdo zeptá, asi to znáte všichni, píší už dopředu, jakmile se někde objeví, my to ještě skoro ani nevíme, ale už chodí e-maily: Jak budete hlasovat v tomto, jak se rozhodnete pro toto? Já většinou říkám: Já nevím. Napřed chci vidět ten text, chci vidět přesné znění, ne žádné mediální obrazy toho, co teprve dorazí. Potom se to probere na výborech, odborná diskuse, probere se to na klubech. Až teprve kdy dáme všechny informace na stůl, kdy si věci vydiskutujeme, teprve potom jsme schopni se rozhodovat a dávat k tomu nějaké stanovisko. To je trošičku v kontradikci s tím, co já poslední dobou vidím. Naposledy před pár hodinami, když jsem viděl, co proběhlo na Facebooku, co zveřejnili novináři… My tady dáváme den před hlasováním jako Senát interview, děláme brífinky, jak to dopadne. Myslím, že v tomhle bychom měli být zdrženlivější, měli bychom si to napřed vykomunikovat, domluvit se, dojít k nějakému případně třeba i konsensu nebo vědět, jaká jsou pro a proti. A pak teprve, až zahlasujeme, tak to komentovat, vysvětlit. Takhle se stává to, a teď mi připadá, že zrovna u tohoto jednoho z hodně kontroverzních zákonů to vyloženě graduje, kdy už dopředu si čtete, jak to dopadne, že to Senát odmítne nebo to Senát prostě schválí nebo že už je to dávno domluvené. To jsou úplně komunikační zbytečnosti. Tzn. měli bychom i v tomto držet jakousi, a to té situaci také pomáhá, ta komunikace, domluvit se a pak teprve k tomu dávat nějaké vysvětlení nebo nějaké podrobnosti. Neříkat dopředu. Já vám děkuji za pozornost.
