Penezenka jako zhmotnena svoboda a demokracie. To jsem se dnes snazil vysvetlit pri hlasovani o danovem balicku, ktery necha kazdemu v penezence o 1500-2000+ Kc mesicne vice. Tedy penize navic, o kterych si budeme rozhodovat sami a ne stat za nas. Stat at nasledne soustredi usili na hledani uspor a odtucnovani. Je potreba rusit cele agendy jako inkluze, dotace, slevy jizdneho, boj s klimatem, neinvesticni transfery vybranym podnikatelum, cukrovani volicu atd. A ty penize, ktere nemuzeme dostat primo do nasich penezenek, at jdou radeji jako podpora nasim obcim k dispozici starostum, nez aby zustaly v rukach vlady.
Z webu senat.cz:
3. schůze Senátu
2. den schůze – 10.12.2020Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony
Tisk č. 11 Audiozáznam vystoupeníVideozáznam vystoupeníKontext vystoupení
čas 14:33:40 – 14:49:15:
Vážený pane předsedající, paní ministryně, vážení kolegové, vážené kolegyně. Já jsem tady celý den dneska poslouchal jednotlivé úvahy. V podstatě řešíme tady ten daňový balíček z různých úhlů pohledu. Já bych chtěl malinko více se na to podívat, malinko více to posadit na zem, podívat se na to z hlediska té situace, ze které já přicházím, to znamená z hlediska regionů. Mám zkušenost z veřejné sféry, z korporátů, z drobného podnikání, mám zkušenost ze světa, z velikých měst, z menších měst. Momentálně se nejvíce pohybuji v drobném podnikání mezi živnostníky a na okresním městě jsem radní. Takže já bych chtěl přinést tento vstup, tuto zpětnou vazbu.
Když jsem se rozhodl kandidovat do Senátu, samozřejmě tomu předchází nějaká kampaň. Já jsem v té kampani říkal, a říkali to v podstatě asi všichni, co jsem sledoval, že když se každý zeptal, k čemu je dobrý Senát, první, co každého napadne, je, že Senát je pojistka demokracie. Říkal jsem to taky, že Senát je pojistka demokracie. Já jsem šel ještě kousíček dál a říkal jsem, že Senát je zároveň ta pomocná ruka lidem v tom regionu. To znamená, že my můžeme z této pozice ještě pomáhat podstatně lidem v regionu. Dokonce jsem mluvil i o tom, že senátor je jakýmsi velvyslancem území. To znamená, je schopen tu zpětnou vazbu z toho regionu přenést až na tu nejvyšší úroveň, tam se snažit ty věci nějakým způsobem korigovat, napravovat, učesávat, aby v podstatě fungovaly tak, jak mají.
Mluvíme tady o demokracii. Demokracie jde ruku v ruce se svobodou a odpovědností. Ale co je ta svoboda a demokracie? Co to na denní bázi je? Když se nad tím zamyslíte, tak in natura ta demokracie je v podstatě tohle. To, co máte v té peněžence, to, co každý občan má v té peněžence. Čím více tam budete mít nějakých takovýchto dokladů, čím více budete ve stresu, abyste nějaký doklad, nějakou účtenku někde neztratili, tím je to horší. Pak tam možná máte nějaké takovéto věci, což je už o něco lepší, ale furt je to zase nějaká regulace. Někdo vám říká, co si máte koupit, co můžete, co nemůžete. Tohle je nějakým způsobem zase nějaké omezení. Pak tady máte to, co je ta největší svoboda a demokracie. Protože tímto každodenně hlasujeme, co chceme podpořit, čemu chceme dát tu finanční energii, co chceme, aby rostlo, co chceme, aby fungovalo. Pak jsou samozřejmě nějaké takovéto plastikové věci, což je zase, víme, mluví se o tom… Velký bratr, je to pohodlné, jednoduché, ale neustále… Může se stát, že budeme kontrolovaní tím, co si kupujeme, kolik si toho kupujeme, jestli je to dobře, není to dobře, někdo se nad tím začne zamýšlet, začne nás regulovat. Takže dneska se bavíme o tom, kolik lidem zůstane peněz v této peněžence. Ti mohou každodenně hlasovat a sami se mohou rozhodovat o tom, co chtějí, aby rostlo, tam budou tu finanční energii dávat, a co nechtějí. Stát by měl v podstatě jenom tyto věci efektivně umožňovat.
Spousta z kolegů, slýchám to a souhlasím s tím, říká, že jak je bohatý občan, tak je bohatá obec. To je pravda. V podstatě nemůžete mít bohatou obec, když budete mít chudé občany. Takže my potřebujeme, aby na tom front endu, v té první linii, těch peněz bylo co nejvíce. A tam probíhala ta demokracie, ta svoboda té volby.
Dnes pro to můžeme udělat poměrně hodně. Dneska můžeme udělat to, že tady doopravdy zbude více peněz. Můžeme lidem nechat patnáct, dvacet tisíc ročně i víc v těch peněženkách, aby oni naplňovali tu svobodu a demokracii. Tohle my můžeme podpořit. To znamená, oni se sami budou rozhodovat, nebudeme jim říkat prostřednictvím nějakých dotací, regulací, něčím, co mají dělat, jak mají ten svůj život naplňovat.
Víme, že v podstatě nejméně efektivní je stát. V podstatě stát jsme my všichni dohromady, prostřednictvím pár zvolených zástupců. Peníze by měly zůstávat tam, kde ty peníze vznikají. Kdo ty peníze umí vyrobit, podnikatel, a tím myslím ty skutečné podnikatele, nemyslím podnikatele typu, že koupím 51 % nějaké firmy a 49 % nějakým způsobem opucuji a mám to celé. Beru takového klasického podnikatele, který doopravdy naplňuje svoji podnikatelskou roli, dává nějakou přidanou hodnotu, směňuje ji na trhu a dostává za to peníze. Čím větší hodnotu přináší, tím víc peněz samozřejmě má a tím víc peněz mu potom zbývá tady.
Dnes my těmto lidem, kteří takhle fungují a kteří v podstatě nějakou hodnotu umí vytvořit a umí ji směnit na trhu, my jim dneska, těmto lidem, bereme až 63 % nejrůznějšími daněmi z té peněženky. Což jinými slovy znamená, když budu chtít být hodně pozitivní, máme 37% svobodu, 63% nesvobodu. Jenom 37 % této finanční energie můžeme někam posílat. Ostatní za nás rozhoduje někdo jiný. To byla jedna taková úvaha.
Před časem jsem přemýšlel o tom, že, ještě když jsem studoval na Vysoké škole ekonomické, pak tam nějakou chvíli i učil, v té době jsme se pohybovali, že stát byl schopný se obsloužit se 493 miliardami ročně. Tím se byl schopný obsloužit stát. Dneska jsme 1,2 nebo 1,3 bilionu. Nevím, kolik je současné číslo.
Nicméně jsou to čísla, my o nich normálně mluvíme. Ale umí si to někdo představit, kolik je to reálně peněz? Já, když jsem dělal v korporátu, dělal jsem v provozu, tam je zákon malých, velkých čísel. Je důležité si je představovat, protože když člověk na něco kývl, mohlo se stát, že nedomyslel, co to vlastně znamená. Když si vezmete bilion, kolik je to peníze… Když vezmu paklík tisícovek, tisícikorunových bankovek, bude mít asi zhruba centimetr, bude centimetr vysoký. Bilion je potom 100 kilometrů bankovek. To znamená, když je vyskládám za sebe, tak je to, řekněme, z Jindřichova Hradce do Prahy cesta lemovaná tisícikorunami. Takovéto množství peněz to je. Jestli my dneska máme rozpočet 1,2 nebo 1,3 bilionu, vím, že je to průtoková veličina. Nicméně když se dostanu, já se tím dostanu k 2 bilionům, protože to bude za chvilku náš dluh. To znamená, dvakrát taková cesta tam a zpátky bude za chviličku v podstatě to, co budeme muset nějakým způsobem i obsluhovat.
Trošičku mě na tom trápí jedna věc, a to je to, že ten dluh, který nám tady narůstal zhruba 30 let, teď dostal velké tempo. Za poslední dva roky, tři jsme ho skoro zdvojnásobili. A to není dobře. Protože si zároveň musíme položit otázku, za takovýto balík peněz jakou dostáváme tu veřejnou službu… Kdybyste vy měli ty peníze v této peněžence, jestli byste je byli ochotni vydat za tu veřejnou službu, kterou od státu dostáváte.
Proto v rámci dnešního hlasování určitě budu hlasovat tak, abychom co nejvíce přesunuli tyto peníze, abychom jich co nejvíce nechali v peněženkách, přesunuli je k lidem. Když nebudeme moci rovnou do těch peněženek k těm lidem, tak abychom je posunuli co nejblíž těm lidem. To znamená, někde na úroveň obcí, což znamená nějakých těch 80 a 130 miliard, které budou mít ti občané k dispozici a budou o nich moci oni rozhodovat.
Důležité je, to jsem tady moc nějakým způsobem nezaregistroval, když jsem se připravoval na toto zasedání, říkal jsem si, bude to celý den diskuze o tom, kde budeme hledat nějaké, kde se to offsetuje, kde se prostě ty náklady budou řezat, jakým způsobem. Na těch výborech trošičku proběhly některé diskuse, víceméně to končilo většinou, že tohle nejde, tohle je těžké, tohle legislativně nelze… Umíte si představit, že takhle by se choval podnikatel? Že by prostě přišel a říkal: Já potřebuji tyto náklady udržet a prostě mi zákazníci to sem nanoste, já to potřebuji. My se furt bavíme o něčem nahoře, ale vůbec… Bavíme se o tom, co bude nahoře na tom Titanicu, jestli tam budeme mít tohle, nebo tohle, ale vůbec se nebavíme o tom motoru. Jestli ten motor vůbec potřebuje benzin, potřebuje něco, aby fungoval. Nebo jestli ten motor vůbec nemáme zavřený nebo my zavřeme nádrž u toho motoru a chceme, aby to jelo. Takže tímto způsobem bychom měli spíš uvažovat. Měli bychom se bavit o tom, kde to budeme nákladově… Já chápu to, že když vezmeme 130 miliard, někde budou chybět, ale musíme se tedy v tento okamžik podívat na to, kde ty náklady prostě pořežeme, kde je vezmeme. Je to o tom doopravdy redukovat celé agendy. Kdy jindy můžeme spořit než dnes? Já si myslím, že teď bude jedinečná příležitost, ono nás to k tomu asi doopravdy dožene, abychom se kriticky podívali na nákladovou stránku a položili si ty zásadní otázky, kde by šlo šetřit.
Mám celou tabulku nejrůznějších výdajů, které, myslím si, že by prostě byly, nebo nejenom já, že by bylo možné je uspořit, ušetřit, nerealizovat. Ať už je to různé rušení celých těch agend… V podstatě je to i o tom položit si tu otázku: Když tohle zruším, co se stane? Když si na to odpovíme, že v podstatě nic, tomu občanovi, ten vlastně ani nepozná, že něco takového zmizelo, tak to je ta pravá věc, která lze redukovat. Jsou to ty různé inkluze, dotace, podpory na něco, slevy na jízdné… Třeba ti studenti. V podstatě studenti žili na kolejích, nějak to fungovalo nebo si pronajímali priváty apod. Ve chvíli, kdy dostali tuhle pobídku, oni odhlásili priváty, začali doopravdy žít na těch kolejích, ale na těch skutečných kolejích, po kterých jezdí vlak, protože jim se vyplatilo jezdit Pendolinem tam a zpátky. Naplnili vlak a lidé, kteří jezdili do práce Pendolinem, zase začali jezdit autem prostě ve čtyřech, pěti lidech, protože už se do vlaku nevešli. Takže to jsou zrovna takové věci, které potom měly tyto konsekvence. Různé cukrování voličů, boj s klimatem, stavební spoření, neinvestiční transfery podnikatelům… To jsou všechno věci, které by neměly být. Obecně ty dotace, to je taková jako rakovina toho tržního prostředí.
Kdybych měl říct, co by byl můj ideál daňový, jak bych si představoval daně jako podnikatel nebo ti lidé, kteří jsou dennodenně kolem mě, tak bychom v podstatě řekli, mít ten Arabelin prsten, byla by to jednoduchá daňová sazba. Desátek. My jsme si z toho vždycky dělali srandu. Desátek, musíš dát desátek. On to není desátek. Ona je to podstatně větší část, ale ?desátek?. Na tu nejnutnější veřejnou službu. Možná ještě druhá věc, která by hodně pomohla, kdyby každý občan si mohl tu daň zaplatit, respektive odevzdat sám. To znamená, kdyby to byly ruce každého občana, které pošlou na ministerstvo financí ty peníze, protože v ten okamžik, když něco platím, tak si uvědomuji, je tam ta zpětná vazba, kolik za to dostávám. To by byly dvě takové ideální věci, které by hodně věcí možná posunuly na úplně jinou rovinu.
Závěrem bych chtěl říct ještě jednu věc, kterou víceméně jsem se dozvěděl včera, a to mě trošičku zarazilo. Výběr daní, jestli se nemýlím a poslouchal jsem dobře, tak výpadek na DPH, i za tu dobu krize nebo té koronasituace, byl jenom 1,5 %. Jestli jsem dobře… Zhruba. Pro mě je to strašně malá částka. Nicméně, já mám tady strach, že začínáme dělat, a my o ní mluvíme, že chceme mít nějakou restrukturalizaci. Já mám obavy, že tady provádíme restrukturalizaci, respektive už probíhá, akorát že je řízená, není přirozená. Kdyby to bylo přirozeně, že v podstatě, tak jak jsem mluvil, že každodenně hlasujeme těmi penězi, co se nám líbí, nelíbí, jakou službu koupíme, nekoupíme, protože je kvalitní, nebo nekvalitní, nebo produkt, tak v tomhle případě je řízená. My máme otevřené, teď to jenom přeženu, abych tomu dal nějakou váhu, máme tady čtyři řetězce dvou majitelů, dva internetové obchody, tam teď jdou všechny toky. Ta základní stabilita, ty tisíce a statisíce drobných podnikatelů a živnostníků, kteří mají dělat tu stabilitu té obslužnosti na jednotlivých městech v regionu, když jeden zkrachuje, tak ho nahradí druhý, je tam nějaká zastupitelnost, tak toto, mám strach, abychom se s tímto nedostali do nějakého oligopolního socialismu, kde v podstatě budeme centrálně plánovat. Já vím, že je to pohodlné, protože ty čtyři řetězce, ty dva internetové obchody si sezvu do zasedačky a domluvím se s nimi, jak ty věci budou. Ale tím už se dostáváme do něčeho, co není o demokracii a není o svobodě.
Závěrem chci říci, že v podstatě vláda nám nachystala míč na penaltu. Myslím si, že by byla škoda tu penaltu špatně kopnout, respektive neměli bychom se cítit špatně, když tu penaltu kopneme a v podstatě zahlasujeme tak, aby doopravdy těm lidem zůstalo více peněz v peněžence, případně co jim nebude moci zůstat, tak bychom částečně ještě posunuli blíž těm peněženkám, tím, že se to dostane alespoň na úroveň obcí nebo krajů. Děkuji.
