Jednání ani osobní přímluva prezidenta Petra Pavla nepomohla k tomu, aby horní komora Parlamentu na své lednové schůzi schválila Istanbulskou úmluvu. Mezinárodní dokument, ve kterém se signatářské státy zavazují k uzákonění opatření proti násilí, podepsala Česká republika již v roce 2016. K jejímu přijetí byl však nutný souhlas Parlamentu i podpis prezidenta. Jenže k tomu již nedojde. Do všeho „hodil vidle“ Senát, kde k přijetí úmluvy chyběly dva hlasy.

Jedním ze senátorů, kteří Istanbulskou úmluvu kritizovali již před hlasováním, byl také nezávislý senátor Jaroslav Chalupský zvolený za Svobodné. „Snad žádný rozumný člověk nemůže schvalovat násilí! Ať už je směrováno vůči ženě nebo muži. Otevřeně či méně viditelně v podobě domácího násilí. Jednoznačně se shodneme, že násilí je zlo. V čem se už ale s kolegy neshodneme, je to, co nás od toho zla efektivně a účinně ochrání. Já si nemyslím, že je to forma mezinárodní smlouvy v podobě Istanbulské úmluvy. Ochrání nás vzájemná přirozená slušnost, tolerance, respekt jednoho k druhému a naše české zákony, které toto korigují. Dávají vypjatým situacím určité mantinely, aby násilí neeskalovalo a nebylo nikomu ubližováno,“ uvedl senátor Jaroslav Chalupský. 

Podle jeho slov česká legislativa navíc tuto problematiku řeší dostatečně kvalitně. „Problematické místo může být ve výkladu některých soudců, v porozumění liteře zákona ze strany některých vyšetřovatelů a státních zástupců. Vždy je také pohodlnější udělat si práci snazší výmluvou na „špatné zákony“, než se snažit najít cestu ke spravedlnosti a jít třeba i na hranu zákona,“ udeřil Chalupský, který zároveň připomněl, že kdo chce, hledá cestu, kdo nechce, hledá důvod a výmluvu.

„V tomto ale Istanbulská úmluva nic nezlepší. Nepřiměje nikoho dělat lépe svou práci, nepomáhá více se vcítit do situace obětí a chtít jim pomoci. Je to mnoho dalších popsaných papírů, které psal někdo mimo naši každodenní realitu a které nás budou jako stát v něčem více a v něčem méně zavazovat. Budou nám způsobovat náklady prostřednictvím závazků, jejich kontrol, pokut atd. Další sešněrovávání a opratě, ne volné ruce s vyhrnutými rukávy, kterými by bylo možné více hýbat a pomáhat, kde je konkrétně třeba,“ nebál se jasné kritiky senátor Chalupský, podle kterého není Istanbulská úmluva žádný štít proti násilí, což podle jeho slov vidíme už dnes v některých západních zemích, jako je Francie, Anglie, Německo, Švédsko atd. 

„Úmluvu přijaly, násilí přesto roste. Je to další populistické kolektivní plošné gesto. Je to signál, který má údajně pomoci spíš jiným zemím než nám. Zastánci Istanbulské úmluvy připouštějí, že se pro nás nic moc nezmění, že se toho nemáme bát, že bychom měli jen patřit do té správné party zemí, abychom nevypadali špatně,“ rýpl si senátor, podle jehož slov bychom neměli skákat z okna, protože už vyskočilo deset jiných, a přece chytřejších, před námi. „Pokud chceme vyskočit z okna, pak ne proto, že vyskočili i jiní, ale proto, že víme přesně, proč chceme vyskočit my. Vědomě, se všemi přínosy, riziky a důsledky. Být sami za sebe, nebýt něčí ocásek,“ dodal. 

Senátor Chalupský připojil také svoji vlastní osobní zkušenost. „V životě jsem se musel několikrát zásadně rozhodnout, zda podepíšu nějakou smlouvu, která naši firmu a rodinu mohla zadlužit na několik pokolení. Stostránkové smlouvy plné slov s možnými výklady a spoustou drtivých sankcí. Vždy jsem musel mít záložní plán, jak případně z té oprátky ven. Tady žádný ‚exit plan‘ moc nevidím a asi si s tím nikdo moc hlavu neláme, protože z cizího krev neteče a když, tak se podvolíme nebo zaplatíme penězi občanů,“ uvedl Jaroslav Chalupský.