Zvyšování koncesionářských poplatků za Českou televizi a Český rozhlas je hra na schovávanou. Pravicová vláda tu volí levicový nástroj a z klasického poplatku ještě více dělá skrytou daň.
Víte, jak se liší daň od poplatku? Daň platíme zpravidla plošně a povinně, aniž bychom za to dostali konkrétní veřejnou službu. Naopak za psa, za dálnice i další poplatky platíme, jen když konkrétní službu čerpáme. Nejezdíte po dálnici? Pak neplatíte poplatek. Jen takzvaný koncesionářský poplatek platí všichni, kteří mají televizní nebo rozhlasový přijímač, přestože pořady České televize ani Českého rozhlasu nekonzumují. Nově přitom vláda navrhuje zašlapat význam slova poplatek až pod zem, neboť platit má povinně každá rodina i firma, která má i jen chytrý mobil či počítač s internetem.
Proč se toho vláda dopouští? Má to tři roviny: morální, politickou a ekonomickou.
Morální hledisko to vládě umožňuje. Když se z neplnění slibů stane národní sport a norma, pak není problém si odůvodnit jakékoliv jejich porušení, včetně nenavyšování koncesionářských poplatků. O něm totiž ministr kultury Martin Baxa mluvil jako o nezvratné věci ještě loni v červenci.
Politické hledisko vysvětluje obecný postoj vlády k existenci státem zřízených médií. Státní i veřejnoprávní média vznikají díky legislativě státu. Rozdílem mezi nimi je vlastně jen způsob jejich financování a procedura dohledu nad jejich činností. Pravice se dnes politologicky na jejich existenci dívá skepticky, požaduje jejich rušení či minimálně osekání rozpočtu, aby se média věnovala jen tomu, co je pro komerční média skutečně nerentabilní. Střed řeší média nahodile a levice chce význam veřejnoprávních médií zvýšit na úkor kapes poplatníků i na úkor všech ostatních médií, která vznikla přirozeně. Z těchto tří cest si vláda stejně jako v mnoha jiných otázkách vybrala tu levicovou.
Z ekonomického hlediska je pak hlavním faktorem pro toto rozhodnutí inflace. Zelená politika EU v kombinaci s dlouhým lockdownem a nezodpovědnou hospodářskou politikou posledních vlád udržuje na našem území už přes rok vysokou inflaci. Zdražuje se vše, i platy zaměstnanců médií a vše s vysíláním související.
Mediální retro
Měla však vláda v tomto případě jiné možnosti? Ano, hned několik.
Bez ohledu na politickou orientaci si před hledáním řešení přiznejme, že státem zřízená média jsou kvůli vývoji technologií dnes již pozůstatkem dob minulých. Zatímco před desítkami let byly rozhlas i televize technologicky tak složité na provoz, že bylo nemožné, aby fungovaly bez státu, dnes je to zcela naopak. Pokud mají tato média úzce vymezené portfolio pořadů, pohybují se na relativně odděleném trhu a přinášejí službu, kterou by nikdo jiný nepřinesl. Dnes však jde zejména v případě České televize spíš o nekalou konkurenci na mediálním trhu, protože se navenek tváří stejně jako komerční televize, ale uvnitř se nemusí chovat stejně hospodárně a efektivně.
A jaká tedy byla k dispozici řešení?
Levičák zvýší poplatky jako tato vláda, takže budou média dál produkovat tunu materiálu, který by vznikl i jinde. Nebo navrhne financovat média přímo ze státního rozpočtu a skrze financování se pokusí televizi řídit, čímž alespoň ukončí hru na to, že veřejnoprávní médium neovlivňuje stát.
Neutrálním řešením, které by udrželo status quo z hlediska koncesionáře, by bylo povolení reklamy na všech kanálech jako nového zdroje financí pro tato média.
Kovaný pravičák by to řešil privatizací. Televize se prodá tomu s nejvyšší nabídkou a soukromník si sám zváží, z čeho pokryje náklady na provoz. Kanál zpoplatní, zavede reklamu nebo bude provoz dotovat. Druhá možnost privatizace je kvazi-kuponová privatizace, kdy koncesionář získá kupony odpovídající částce, kterou utratil v minulých letech za poplatky.
Umírněně pravicovým, ale taktéž poctivým řešením je předělat skryté daně na skutečný poplatek, což je cesta, kterou si poslední roky vybírají na západ od nás. Tedy zakódování obsahu, aby byl dostupný jen pro toho, kdo si službu skutečně zaplatil. Nahradit „povinný poplatek“ dobrovolným poplatkem.
Hra na objektivitu
Již před lety mi přišlo nefér hrát si na nedosažitelnou objektivitu a vyváženost – a po spuštění digitálního vysílání s možností neomezeného počtu kanálů jsem viděl cestu v podobné férové konkurenci médií jako v případě novin za první republiky. Osobně bych tak volil jakékoliv pravicové řešení se zachováním zvukového a obrazového archivu pro účely vzdělávání v rukách státu.
Pokud však jde dnes vládě stejně jako v balíčku zejména o to, aby vytáhla víc peněz z lidí, měla v případě firem na rovinu zvednout ještě víc daně a nezatěžovat je byrokracií ohledně počtu mobilů, aby jim podle toho vyměřila koncesionářské poplatky.
Zdroj: MF Dnes
