Proč Svobodní každý rok slaví den daňové Svobody? „Chci nízké daně, více peněz v domácnostech a méně přerozdělování,“ říká předseda Svobodných a mluví také o tom, že koronavirus je pro nás velkou šancí začít s pozitivní změnou. Závěrem pak dodává, že je dnes moderní obviňovat kapitalismus, který tu ale dávno není.

Co znamená pro lidi den daňové svobody?

Lidé, kteří chodí celý rok do práce,  jdou dnes poprvé z práce s pocitem, že během pracovní doby vydělávali pro sebe. Daňová zátěž v České republice je totiž tak vysoká, že  kdybychom podle ní rozdělili rok do dvou částí, pak peníze vydělané do včera pošleme státu a od dnešního dne si teprve můžeme podle svého užívat peněz, které si zasloužíme za svou práci.

Kdo toto počítá? A jak velké daňové břemeno v České republice máme?

Den daňové svobody se zjišťuje snad v každém státě světa. U nás se tím dlouhodobě zabývá Liberální institut a také společnost Deloitte. Vzorce obou organizací se mírně liší, a proto vychází trochu jiná data, ale v zásadním posel-ství se letos shodují: „Vyšel nám nejpozději ze všech měření,“ a to je smutná zpráva hlavně pro domácnosti. Daňové břemeno průměrného zaměstnance pak činí dokonce 64,34 %.

Proč je to smutná zpráva pro domácnosti?

Pracující logicky napadají podvědomé otázky: „Když pracuji půl roku pro stát, jsem poloviční otrok (státu)?“ Kromě těchto nepříjemných otázek to má ovšem samozřejmě i velmi negativní rozměr pro jejich peněženky a životní úroveň.

Politici lidem v TV sice slibují: „Zvýšíme vám platy! Zvýšíme minimální mzdu!“ Popravdě tím ale lidem spíše škodí  nebo slibují, co ani nechtějí či nemohou splnit. V rukách přitom mají nástroje, kterými by to skutečně zajistit mohli. Museli by se ale vzdát části přerozdělování a to neudělají. Mít moc nad penězi jiných se jim líbí a o bohaté domácnosti vládnoucím vůbec nejde.

Jaké nástroje to jsou? Jak zajistit vyšší platy?

Pokud by snížili daně, pak lidem na účet od zaměstnavatele dorazí větší částka. Dojde ke skutečnému zvýšení mezd. Naopak zvyšování minimální mzdy nic takového nezajistí, pouze připraví o práci ty, kteří svou prací udělají pro zaměstnavatele méně, než kolik vyžaduje minimální mzda. Taková politika není sociální, ale asociální. Ty nejslabší jedince totiž připravuje o možnost chodit do práce a odkazuje je k využívání sociálních dávek.

Opravdovou sociální politikou je snížení daní, aby se vyplatilo pracovat, a zmenšení státu, pro jehož chod pracující odvádí daně. Menší stát je navíc jedinou zaručenou cestou ke snížení korupce a množství vykuků, které z našich daní s nechutí sponzorujeme.

Neukázala koronavirová krize, že potřebujeme vysoké daně, aby nám mohla vláda pomoci?

Koronavirus naopak ukázal, že potřebujeme vzájemně nezávislé jednotky, které pomoc vlády nepotřebují a postarat se o sebe umí samy. Rád také připomínám Reaganův citát: „Nejděsivější slova jsou: Jsem z vlády a přišel jsem vám pomoci.“

Centrální sklady ochranných pomůcek a jejich centrální rozvoz zafungovaly až se zpozděním a méně efektivně než pomoc dobrovolníků a obcí v místě. Kdo rychle pomáhá, dvakrát pomáhá a centrálně to prostě rychle nejde. 

Brusel chce teď uzavřít EU, takže zavádí nová cla či daně a chystá se nás zadlužit. Naše vláda dělá totéž a snaží se prodotovat k soběstačnosti.

My k těmto plánům přistupujeme s rozumem
a poučeni minulostí.  Vyrábějme maximum dle možností, ale nechtějme být soběstační za každou cenu ve všem. Chtějme být hlavně NEZÁVISLÍ!

Pokud se uzavřeme sami do sebe, budeme velmi závislí na místním počasí a na úrodě. Budeme chudí a zranitelní – jako třeba Irsko okolo roku 1840, než v Evropě zavládl ekonomický liberalismus.

Jak toho dosáhnout? A co dělat s daněmi?

Orientujme se na všechny světové strany. Usilujme o přátelské vztahy se všemi státy světa, abychom výpadek v jedné části dokázali  nahradit zdroji z jiného koutu světa.

Sami přitom na cizí pomoc nespoléhejme
a buďme připraveni na každou situaci. Tím sami myslím mnohem menší jednotky než stát.

Chtějme svébytná města, která si váží místní produkce a obejdou se bez milodarů státu. Chtějme domácnosti, nezávislé na státní pomoci, kterým stát nechává dostatek peněz z výplaty, aby se o sebe mohli starat blízcí navzájem.

A od státu nechtějme nic víc než to nejdůleži-tější: zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti,
aby u nás platila vymahatelnost práva. Aby naše právo neobsahovalo přes  1 800 000 předpisů. A místo zmatků a buzerace slušných lidí přinášelo  to co má, pořádek a bezpečí.

Svobodní ví, že vysoké daně způsobují právě přesný opak. Nejen chudé občany, ale také příliš bohaté státní orgány, které rozhazují cizí peníze a místo zaměření se na to důležité řeší nesmysly, čímž to podstatné zahlušují.

Takový systém pak bere lidem kromě peněz
i čas na práci a na rodinu, který musí trávit vyplňováním formulářů a prokousáváním se legislativní džunglí. Proto Svobodní na otázku: „Co nám dáte?“ říkají: „Čas a peníze, které vám už dlouhou dobu úřady zbytečně berou.“

Tvrdíte, že lidé mají málo peněz a času, souhlasíte s názory, že je to chyba kapitalismu?
Ne, s tím určitě souhlasit nemohu. Může za to to, o čem jsem mluvil a to kapitalismus není.

Kapitalismus je soutěž bez zásahu státu, konkurence dobrého i špatného, kde to lepší vybírají lidé a ne úředníci. Dnes je stát v pozici rozhodčího, který píská „nakloněnou rovinu“. 

Daně dnes musí platit všichni, ale výhody čerpá jen někdo.

Současný stav se proto často pojmenovává jako korporátní socialismus či fašismus. V něm kvůli velkému přerozdělování máme mnoho úřadů a dávek, ale také mnoho možností pomáhat vyvoleným firmám skrze složitou legislativu, dotace, slevy na daních, veřejné zakázky atd. A to, že se tak děje stále ve větší vzdálenosti od občanů, na úrovni státu či v EU, velkým firmám značně ulehčuje lobbing.