Vladimír Saifr: Zápisky prostého a poddaného lidu č.1

Vladimír Saifr: Zápisky prostého a poddaného lidu č.1

Praha je daleko a Brusel ještě dál, pokud vůbec nějaký existuje. Prostý lid přece  nemůže věřit pohádkám, že nevolení představitelé EU dostávají za svoji práci statisíce korun měsíce a ještě mají k ruce mnoho asistentů a vysoké peněžní náhrady za dopravu, bydlení atd.

My tady v malých městech a vesnicích máme úplně jiné starosti. Naši poslanci zastupující lobby různých spolků a firem schvalují další a další nové zákony, vyhlášky a nařízení. My už ani nevíme, jak se máme chovat, aby byla vrchnost spokojená. 

Zeptal jsem se tří podnikatelů, jak se připravují, nebo jestli něco vědí o zavádění  EET. Diskutováno až po schválení EET a podpisu prezidenta.

Živnostník malíř:  EET asi není pro nás. Určitě to nebude schváleno. Proč bych měl nosit nějaké zařízení k zákazníkovi. Ten nás asi požene. Mám jen dvě ruce a stejně si moc nevydělám a už platím tolik různých daní a poplatků, takže se budu myslet zamyslet, jak naložím s touto novinkou.

Pan zubař: EET se prý bude týkat i nás. Je to k smíchu. Veškeré výkony musíme vykazovat pro jednotlivé pojišťovny a vše daníme.  Kvůli některým přímým platbám budeme muset mít registrační pokladny. Názor stomatologů je velmi negativní a uvažují  i o společném postupu, který může negativně ovlivnit rychlost peče o zákazníky.  

Včelaři bez živnostenského listu:  Prodej na farmářských trzích a mimo domov pro nás bude prakticky nezajímavý. Můžeme požádat finanční úřad o výjimku  a čekat, zda naše žádost bude schválena. Hlášení o tržbách bychom potom odesílali přes počítač do pěti dnů. Bude prý nutné za žádost zaplatit poplatek  1000 Kč. Nevíme zatím, zda jednorázově, nebo při každé žádosti. Asi se zase stáhneme do ilegality a budeme prodávat tzv. ze dvora. Zákazník si potom rád zajde do supermarketu, kde si zakoupí  „kvalitní“ stále tekutý med z Jižní Ameriky nebo Číny.

Stát si stejně každého lumpa (živnostníka) pohlídá. Myslím si, že 400 nových úředníků, které plánuje stát zaměstnat na kontrolu EET, je velmi málo. Doporučuji na každého podnikatele jednoho kontrolora, nebo čip do ucha každému živnostníku, aby měl stát jistotu, že nepřijde ani o korunu. Na odměny státních úředníků je pořád málo peněz, když neustále pracují nad rámec svých pracovních povinností. Výběr nových pracovníků (kontrolorů) bude velmi snadný, protože závistivých a zlých lidí je v naši republice dost. Některé jsem už poznal při různých kontrolách.

A dobrá zpráva na závěr. Konečně se zase podívám do Prahy. Dostal jsem pozvánku na úžasné školení od firmy DELEGO, s.r.o.. Pan daňový poradce  R. Landgráf mi v pražském hotelu Globus vysvětlí, jak zvládnout EET, abych předešel značným sankcím. Cena za školení pouze 2450 Kč bez DPH. Doba školení čtyři hodiny a k tomu dvě občerstvení. Potom už budu vědět, do které skupiny poddaných patřím a jak budu trestán.

Pan Včelka – V. Saifr
Autor se živí prodejem medových produktů v Hlinsku

Popisek k fotce: Těžká ruční práce nevolníků

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31