Konkrétně jde o to, že se pracuje na „analýze zdanění a zpoplatnění starých vozidel“. Jak uvádí článek: „Česko teď zkouší obnovit vozový park cestou represe.“
Myslitelé na ministerstvech dopravy a životního prostředí zřejmě předpokládají, že lidé si stará a nepohodlná auta ponechávají schválně, aby mohli z dlouhé chvíle přispívat ke znečištění ovzduší. Skutečnost je samozřejmě mnohem prostší. Lidé si nekupují nová auta, protože na ně zkrátka nemají. Za to mají být nyní po zásluze potrestáni.
Přestože jsou právě u moci strany, jejichž členové se předhánějí v tom, kdo je víc lidový, nemají zjevně problém svůj elektorát trestat za nedostatečné příjmy. Koupě nového auta je přitom docela velká investice i pro slušně vydělávající. Můj plat programátora je například i na Prahu lehce nadprůměrný, přesto bych asi částku potřebnou na nový vůz nebyl schopen dát rychle dohromady. Jak na tom musí být ti, kteří na rozdíl ode mě musí během měsíce obracet každou korunu, to si ani nedovedu představit. A když už to člověk přeci jen dokáže, tak to přeci pro drtivou většinu populace není výkon, který by dokázali pravidelně opakovat, aby uspokojili choutky úředníků, pro které je 10 let staré auto šrot.
Jistěže existuje nákup na splátky nebo leasing, díky nimž se náklady rozloží v čase. Ale zase si tím člověk přiváže kouli na nohu a riskuje, že ho dluhy dostanou do problémů. Nemluvě o tom, že mnozí na půjčku nedosáhnou. Nebo snad chceme více lidí, kteří se zapletou s pochybnými úvěrovými společnostmi, jejichž byznys hraničí s lichvou? Každý desátý Čech v exekuci nám ještě nestačí?
Bude-li opatření zavedeno, lze snadno odhadnout další vývoj – automobil se stane luxusem, který nebude pro každého, zejména ne pro mladé, pro důchodce a pro obyvatele venkova. Vláda zareaguje na kritiku, situaci vyhodnotí a s velkou pompou zavede dotace potřebným na nákup nového vozu. Kde na ně vezme peníze? Jen klid, příležitost něco zdanit se vždycky najde.
Dnes už nám stát prostřednictvím daní a nejrůznějších poplatků bere více než polovinu výplaty. Navíc mnoha nesmyslnými regulacemi zbytečně škrtí ekonomiku. Kdyby se podařilo přebujelý úřední aparát omezit a nechat lidem více jejich peněz, údajný problém přestárlých automobilů by se brzy vyřešil sám. Ale vymyslet novou daň je přeci o tolik snazší…
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
