V závěrečné televizní debatě bezprostředně před parlamentními volbami v roce 2021 opřel předseda ODS Petr Fiala „pravicový“ předvolební program koalice SPOLU o pět základních národohospodářských pilířů. Budoucí vláda pod jeho vedením měla bojovat s Babišovou drahotou a snížit podle Fialových slov nepřijatelnou tehdy téměř pětiprocentní inflaci, snížit rozpočtové deficity, souběžně s tím snížit zadlužení Česka, omezit státní výdaje na bující úřednický aparát a postavit každoročně 40 000 bytů. Jenže kde ty loňské sněhy jsou.

Píše se červen léta Páně 2023 a z rok a půl starých předvolebních programů vládnoucí pětikoalice nezůstalo než pár bezcenných cárů papíru. Pádivá (dvouciferná) nominální inflace se Česka drží jako klíště, omezení výdajů na úřednický aparát spočívá ve zrušení několika málo beztak neobsazených úřednických míst a vytvoření třech zbrusu nových ministerských resortů. Po desítkách tisíc bytů postavených na základě úsilí pětikoalice se slehla zem a na konci května skončil český státní rozpočet v rekordním deficitu 271 miliard korun. Fialův kabinet tak zvládl během pěti měsíců vytvořit nominálně vyšší deficit než dvě vlády Václava Klause v letech 1992-1998. Na obhajobu obou těchto Klausových vlád se ještě sluší uvést, že se v daném období potýkaly s řešením natolik závažných ekonomických otázek, že se o tom Zbyňku Stanjurovi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech.

Naprosto zoufalou národohospodářskou situaci se Fialova vláda pokusila v květnu letošního roku vyřešit tzv. úsporným balíčkem. V tomto kontextu je na místě parafrázovat notoricky známý výrok bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina – mysleli to dobře a dopadlo to jako vždycky. Z úsporného balíčku se vyklubal balíček plný dalšího zvyšování daní, stejně jako se z Jurečkovy promyšlené důchodové reformy vyklubalo další zvyšování věku odchodu do důchodu. Poté, co se česká ekonomika v prvním čtvrtletí propadla do recese a důvěra veřejnosti ve vládu je dlouhodobě rekordně nízká by jeden čekal, že premiér bude od rána do večera zavřený v pražské kanceláři a nastalou situaci bude řešit až se mu bude kouřit z jeho mírně prošedivělé hlavy.

Předseda ODS ovšem podoben pštrosu uprostřed vyprahlé pouště bez ustání dělá to, co je mu vlastní. Před problémy, s nimiž si neví rady, strká hlavu do písku. Přesněji řečeno předstírá, že ty problémy neexistují nebo že za ně může někdo úplně jiný. Místo řešení oněch problémů pak rajzuje po světě, fotí se s hlavami více či méně exotických států a vlád bůhví odkud, vyrábí si PR na sociální sítě, zářivě se usmívá a vůbec se snaží českou veřejnost naprosto primitivním způsobem přesvědčit o tom, že snad není na světě důležitější věc, než selfíčko s Ursulou von der Leyen.

Výše uvedené tvrzení se pokusím na následujících řádcích doložit na několika příkladech – půjdeme od nejnovějšího k nejstaršímu. Přelom května a června trávil Petr Fiala v Bratislavě, kde ve společnosti Věry Jourové, Ivana Bartoše, Zuzany Čaputové či Emmanuela Macrona diskutovali na bezpečnostním summitu GLOBSEC mimo jiné o bilaterální a regionální spolupráci. Těsně před zahájením evropského bezpečnostního summitu navštívil Fiala summit Evropského politického společenství EPC v Kišiněvě. Setkal se zde s předsedou vlády Moldavské republiky Dorinem Receanem a prezidentkou Maiou Sandu. Podle vyjádření úřadu vlády byla předmětem jednání s oběma partnery integrace Moldavska do EU, bezpečnostní otázky a posilování hospodářské spolupráce. Kromě domácích politických představitelů se setkal s Volodymyrem Zelenskym (s tím údajně rozebíral situaci na frontové linii), s Rishim Sunakem, Mateuszem Morawieckim nebo Charlesem Michelem.

Těsně před odjezdem do Kišiněva stihl tiskovku s prezidentem a předsedou Senátu, kde všichni společně ujistili veřejnost, že česká zahraniční politika hovoří jedním hlasem. V mezičase si ještě s manželkou odskočili na mezinárodní hudební festival do Kroměříže. V polovině května se v Mnichově na pozvání bavorského premiéra zúčastnil zasedání bavorské vlády. Při výjezdu k našim západním sousedům ještě stihl navštívit Českou školu v Řezně a setkat se s rektorem místní univerzity, aby potvrdil, že česko-bavorské vztahy jsou prý na výborné úrovni. Na domácí půdě se sešel s litevskou předsedkyní vlády Ingridou Šimonytė. S tou mluvil o ekonomické spolupráci, vzájemných vztazích a bezpečnosti v Evropě. Dalším zahraničním hostem, kterého Fiala na půdě Kramářovy vily přivítal, byl předseda saské vlády Michael Kretschmer. Výsledkem tohoto setkání bylo podepsání memoranda o spolupráci při realizaci projektů strategického významu a konstatování, že česko-saská spolupráce je velkou příležitostí pro Ústecký kraj.

Před vypuknutím hokejového šampionátu v Lotyšsku absolvoval Fiala telefonát o hokeji s (dnes už bývalým) slovenským premiérem Hegerem. 10. května se sešel v Kramářově vile s Giorgiou Meloni. S italskou premiérkou mluvili o geopolitických problémech, Číně či válce na Ukrajině. 4. května pak přijal v Kramářově vile arménského premiéra Pashinyana se kterým mluvil o bilaterálních vztazích a ekonomické spolupráci.

Druhou polovinu dubna strávil český premiér cestováním po Asii. Navštívil Filipíny, Indonésii, Singapur, Vietnam, Kazachstán a Uzbekistán. Že představitelé postsovětských středoasijských republik seděli 9. května na Rudém náměstí na tribuně po boku Vladimira Putina, horlivému zastánci Ukrajiny Fialovi v nejmenším nevadilo. Protikomunistická rétorika, kterou Fiala na domácí půdě nešetří, šla při návštěvě Vietnamu rovněž stranou a otázky lidských práv a práv menšin (pozdravujeme ženy v Barmě) při návštěvě Indonésie taktéž nebyly na pořadu dne. Ve všech těchto zemích tak přicházely podle vyjádření úřadu vlády při jednání s místními politickými představiteli na řadu prakticky tytéž otázky jako ve výše uvedených případech – bilaterální spolupráce, obrana, bezpečnost, ekonomický rozvoj, infrastruktura, technologie, umělá inteligence či modernizace průmyslu.

Nemohu říci, že by Fialovi v rámci jeho výletnické diplomacie chyběla snaživost, tohle všechno a mnohem víc koneckonců stihl za něco málo víc než měsíc. Potřásat rukou tolika zahraničním potentátům, kteří stejně nejspíš do týdne zapomenou, jak se ten brýlatý pán odněkud z východní Evropy jmenoval, dá jistě práci.

Faktem ovšem zůstává, že zatímco Fiala cestoval do zahraničí nebo naopak doma přijímal zahraničí politické představitele ostošest, schodek českého státního rozpočtu se z březnových 166 miliard vyšplhal na dubnových 200 miliard a následně na květnových 271 miliard. Reálná kupní síla českých spotřebitelů se podle zprávy ČSÚ v prvním čtvrtletí propadla o 6,7%, přestože nominální růst mezd činil 8,6%. Nominální inflace sice z květnových 16,2% poklesla na květnových 11,6%, inflační očekávání Čechů však v tomto směru výrazně zchladil už zmíněný vládní „úsporný balíček“.

Dovolte mi v tomto kontextu uvést jednu historickou paralelu. Já sám se totiž nemohu ubránit dojmu, že pozice českého premiéra Fialy je díky jeho četným zahraničním výletům do jisté míry podobná pozici českého krále Jana Lucemburského. Když v roce 1310 nastoupil čtrnáctiletý Jan na český trůn, nevydrželo mu nadšení pro řešení domácích problémů dlouho. S vysokou českou šlechtou nikdy nenašel společnou řeč, řešení ekonomických problémů českého království na počátku 14. století mu bylo na obtíž a brzy se tak začal věnovat tomu, v čem našel největší zalíbení – válce. České království měl král Jan pouze za zdroj financí pro vedení válečných tažení v zahraničí, soustava královských hradů vybudovaná posledními Přemyslovci se postupně dostala do zástavy domácí i zahraniční šlechtě, vnitřní i vnější zadlužení království rostlo raketovým tempem a životní úroveň obyvatelstva začala prudce klesat. Jan však ničemu z toho nevěnoval pozornost. A tak zatímco se na všech evropských dvorech říkalo, že bez českého krále se v Evropě neobejde žádná bitva, u domácího obyvatelstva si Jan Lucemburský vysloužil přezdívku „král cizinec“.

Paralela se současným předsedou české vlády a ODS Fialou je nasnadě. Fakt je, že Fiala neobráží evropská válčiště s mečem v ruce. Namísto toho třímá v rukou spíše mikrofon a chlebíček, pronáší plamenné projevy o prohlubování evropské integrace, nenahraditelné roli Evropské unie, inspirativních západních hodnotách, obraně liberální demokracie a podobných nesmyslech. Domácímu publiku pak prezentuje úspěchy svojí zahraniční politiky tak, že pouze a jedině on dojednal s tou či onou zemí hlubší politickou a hospodářskou spolupráci, která českým firmám i občanům přinese nebývalý prospěch. Jakékoliv zpochybnění těchto bezduchých žvástů ze strany kritiků pak sám bez váhání označuje za populismus. O domácí záležitosti však Fiala jeví obdobný zájem jako první Lucemburk na českém trůně a naprosto tragický stav českých veřejných financí je toho nejlepším důkazem.

Ať jsou tedy nadcházející volby pro pravicového voliče v Česku tím, čím byla pro český národ v polovině čtrnáctého století bitva u Kresčaku. Ať jsou koncem politické éry globalistických ultralevičáků Fialova formátu, kteří obrážejí eurounijní summity a okázale ignorují domácí ekonomické problémy. A stejně jako se zrak Čechů po smrti krále Jana upíral na následníka trůnu Karla, mohou se v této době zraky pravicově smýšlejících lidí v Česku obrátit k poslední autenticky pravicové straně na české politické scéně. Ke straně, která nikdy nevymění zář reflektorů na mezinárodních konferencích za český veřejný zájem.

Ke straně Svobodných.

Filip Šamonil

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Pozn. autora: Citace uvedené v textu, stejně jako veškeré další faktografické údaje o daném tématu pocházejí z veřejně dostupných webových stránek vlada.cz, není – li uvedeno jinak.

Pozn. autora 2: Přirovnání voleb k bitvě u Kresčaku neznamená, že by autor přál premiéru Fialovi smrt rukou Angličanů 😊