Petr Mach o euru a finanční krizi (rozhovor pro Czech Business Weekly)

Štítky: Česká koruna, ČNB, euro, koruna, peníze

Roman Chlupatý: Jak se podle vás eurozóna s finanční krizí a ekonomickým zpomalením vypořádala? jak obstála v testu, který mnozí označují za dobu jejího existence dosud za nejtěžší?

Petr Mach: Hospodářská recese odhaluje největší slabiny eura – tedy předně to, že euro platí na velmi heterogenním území. Myslím, že nejmarkantněji bude tato věc patrná příští rok na srovnání Velké Británie a Irska. Britská libra nyní v reakci na pokles exportu výrazně oslabuje. To může být sice pro britskou ekonomiku ponižující, ale oslabená měna pomůže britskou ekonomiku dostat z recese rychle ven. Naproti tomu Irsko má euro – už nemá irskou libru, která by jinak v této situaci oslabovala. Pro Irsko bude tedy těžší se dostat z recese. Každý uvidí, že euro neznamená jen mít v peněžence evropské peníze, ale znamená to i vážné důsledky pro ekonomiku a zaměstnanost. Myslím, že v Irsku poroste nezaměstnanost, a to právě proto, že na rozdíl od Británie nebude mít Irsko měnu, která by v současné situaci oslabila vůči euru.

Roman Chlupatý: Z vašeho pohledu: jaké síly a slabiny projekt společné evropské měny právě skončený rok odhalil; jinými slovy kde a jak přidat a kde se naopak daří naplnit původní představy?

Petr Mach: Euro je společná měna – zde nejde přidat nebo ubrat. Euro buď máme nebo nemáme, se všemi výhodami a nevýhodami.

Roman Chlupatý: Co byla pro vás v souvislosti s eurozónou v roce 2008 nejzajímavější a nebo nejpřekvapivější zpráva či poznatek?

Petr Mach: Evropská unie se pokouší napravit hlavní problém eura: EU má společnou měnovou politiku, ale nemá společnou fiskální politiku. Nemůže tedy omezení daná jednotnou měnovou politikou kompenzovat fiskálními nástroji – jako je tomu v normálních státech s vlastní měnou. Tento „nedostatek“ měla částečně „napravit“ odmítnutá Lisabonská smlouva, která měla EU dát pravomoc určovat hospodářskou politiku jednotlivých členských zemí. „Napravit nedostatek“ schválně říkám v uvozovkách, protože svěřit Evropské unii odpovědnost za fiskální politiku považuji za ještě škodlivější, než ji svěřit jen odpovědnost za měnovou politiku. Pro mě bylo překvapením, že EU bez ohledu na to, že Lisabonská smlouva nebyla schválena, přijala na prosincovém summitu fiskální plán utracení 200 miliard euro skrze zadlužení jednotlivých členských států. EU se chová, jakoby Lisabonská smlouva už platila.

Roman Chlupatý: Některé evropské země v souvislosti s problémy, které přináší národní měna, její obrana, avizují zájem přejít na euro. Očekáváte proto brzké rozšíření eurozóny? O které země?

Petr Mach: Naopak vidím problémy mnoha zemí, které navázaly své měny pevně na euro (jako je Litva a Lotyšsko). Tyto země budou muset spíš přehodnotit svůj brzký vstup do eurozóny.

Roman Chlupatý: V souvislosti s problémy s obranou národní měny ohlásily pokus o brzký vstup do eurozóny i Maďarsko a Polsko. Podaří se jim to? Co by pro ně rychlý vstup znamenal?

Petr Mach: Maďarsko, které nyní má vážné fiskální problémy, by asi do eurozóny chtělo, ale asi ho v toto situaci nebude chtít eurozóna.

Roman Chlupatý: Co očekáváte, že přijetí eura za současné velmi turbulentní situace bude znamenat na Slovensku? Stane se tento krok pro Slovensko věcí přínosnou a nebo škodící?

Petr Mach: Slovenské členství v eurozóně bude velkým testem i pro Českou republiku. Existence dvou podobných ekonomik v období hospodářské recese v západní Evropě, kdy jedna země má měnu, která může volně plout vůči euru, a druhá má napevno euro, bude velmi poučná. Obě země mají velkou koncentraci exportně orientovaného automobilového odvětví. Automobilový průmysl je citlivější na hospodářskou recesi než jiná odvětví. Pokud bude klesat export aut z obou těchto zemí do Německa, česká ekonomika bude moci reagovat oslabováním koruny. Slovenská nikoliv. Slovenská výroba bude relativně (v eurech) zdražovat proti české. To může Slovensko poškodit.

Roman Chlupatý: Vezmeme-li v potaz diskutovaný brzký vstup Polska (a Maďarska) do eurozóny může se stát, že se Česko stane jedinou zemí v regionu s vlastní měnou. Bylo by to problematické?

Petr Mach: Bylo by to problematické, pokud by koruna byla pevně navázána k euru. Pokud se jí nechá volnost plout podle nabídky a poptávky, žádná měnová krize nehrozí. To je situace Dánska, které tím dnes trpí. Zatímco švédská či norská koruna se mohou volně pohybovat, dánská nikoliv, proto poroste dánská ekonomika pomaleji než švédská či britská.

Roman Chlupatý: Související otázka: jak vlastně korunu v rámci nynější krize hodnotíte? Byla přínosem, jak tvrdí jedni, a nebo destbilizačním faktorem, jak říkají druzí?

Petr Mach: Koruna perfektně obstála. V době před krizí posilovala a tlumila tak inflační tlaky, které by jinak byly velmi silné. Když nastoupil útlum automobilového průmyslu, začala oslabovat. Díky tomu je česká ekonomika chráněna. Kdybychom měli euro, měli bychom vysokou inflaci a dnes nekonkurenceschopný automobilový průmysl.

Roman Chlupatý: I kvůli roli, kterou koruna v rámci nynější krize hrála a hraje: kdy se domníváte, že je přijetí eura vhodné a kdy na něj skutečně dojde – což mohou být značně odlišná data?

Petr Mach: Jako ekonom říkám, že euro nebude problém zavést v momentě, kdy česká ekonomika a ekonomika eurozóny na tom budou zhruba stejně. Až se srovnají ceny, platy a až česká ekonomika poroste podobně pomalu jako ekonomika eurozóny. To doufám nenastane před rokem 2020.

Na závěr očekávaný vývoj kurzu eura, který mnohé z předchozích odpovědí může ovlivnit: euro během nynější krize výrazně zpevnilo. Udrží si současné úrovně a nebo bude po odeznění krize opět ztrácet?

Petr Mach: Záleží vůči čemu. Euro posiluje např. vůči libře či koruně. Ztrácí ale vůči dolaru. Budoucí vývoj závisí nejen na ekonomickém zdraví eurozóny, ale i na ekonomickém zdraví ostatních ekonomik.

Roman Chlupatý: Související otázka: jakou roli bude euro na peněžních trzích po odeznění nynější krize hrát? Posílí a nebo naopak oslabí jeho roli současné problémy globální ekonomiky?

Petr Mach: Euro dál bude respektovanou měnou, ale ekonomika eurozóny dlouhodobě poroste ještě pomalejším tempem než dosud. Proto dlouhodobě bude euro vůči ostatním měnám spíš postupně oslabovat.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Další články autora >

Novinky

Zlín není skanzen. Rozhodněme, jak bude naše město vypadat dál

7. 10. 2026

Praha 1 potřebuje rozumnou správu majetku: Zpět k řemeslům, jasným pravidlům a podpoře živnostníků

7. 10. 2026

Miliardová Sandra

7. 10. 2026

„Ne Praha, ne sekretariát.“ Ušatý chce v Senátu hájit korunu a obce. A odmítá větrníky

6. 10. 2026

Zelenější Praha 11 začíná před domem

5. 10. 2026

Svobodní Praha 1

30. 9. 2026

Svobodní Praha 11

29. 9. 2026

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.