Jak se pozná dobrý parlament? Podle toho, že schvaluje zákony jako cvičky? Nebo že jich schválí nejvíce? Že je schvaluje rychle?

Ne, dobrý parlament se pozná podle toho, že garantuje stabilní právní prostředí, že se zákony mění co nejméně. Že se schválené zákony nemusí po desetiletí novelizovat.

Zájmem občanů je, aby změny byly prováděny s nejvyšší možnou dokonalostí, aby právní řád pokud možno neobsahoval rozpory a aby neobsahoval dvojznačnosti. Víte, že máme zcela jinak definovanou obec v zákoně o obcích[1] a v zákoně o silničním provozu[2]? Takových dvojznačností máme stovky.

Jak se liší totalitní stát od demokratického? V totalitním státě si vláda může prosadit jakýkoli zákon bez ohledu na občany a parlament bývá označován za žvanírnu. V demokratickém státě parlament reprezentuje názory a zájmy občanů a vláda vykonává službu pro občany. Slovo minstr je z latinského slova, které označuje sluhu.

Aby mohli občané uplatnit svůj vliv, musí se zákony projednávat pomalu a zdlouhavě, zatímco stížnosti občanů se musí projednávat rychle. Proto se v ústavním právu vymýšlejí složité legislativní postupy, dvě komory a lhůty v jednacích řádech, které znemožňují rychlé projednávání zákonů. Ostatně už jsem kdysi (2006) zavedl termín ‚legislativní zmetek‘ pro zákony, které se musí opakovaně novelizovat.

Naše média volají po změně jednacího řádu, aby všechno běželo co nejrychleji. Naše média kritizují Senát, že vládu nepodporuje jak by se v totalitním systému slušelo.

Česká politika je od roku 1918 poznamenána příliš silnou dominancí politických stran nad jednotlivými zákonodárci. Je to pozůstatek toho, že naši samostatnost vyhlásili představitelé politických stran. Ve dvacátých letech jsme měli vázané mandáty, každý poslanec a senátor musel podepsat rezignační dopis bez data a odevzdat ho předsedovi strany. Kdyby ‚zlobil‘, mohl předseda razítkem doplnit datum a tím poslance zlikvidovat. Celá prvorepubliková demokracie nahradila samostatné politiky v parlamentu figurkami, jejichž jménem mohl předseda strany licitovat a vůbec se jich nemusel na nic ptát.

Když jsme psali Ústavu, vymýšleli jsme, jak vázaným mandátům zabránit, poslanec Farský může dosvědčit, zda se nám to povedlo.

Vázané mandáty se nám vymstily po mnichovské smlouvě – Národní shromáždění nemělo odvahu sejít se a o nemravné smlouvě jednat. V roce 1968 jsme také postrádali odvážné politiky, kteří by mysleli a jednali samostatně.

Nekompetentní novináři před lety vyvolali poptávku po přímé volbě prezidenta, která naší Ústavu nevylepšila. Vyvolali také poptávku po zrušení imunity, o tom snad v jiném článku, ale chybějící imunita posílila předsedy stran oproti poctivě přemýšlejícím poslancům. Nekompetentní novináři dokonce opakovaně vyvolali poptávku po snižování poslaneckých platů. Položili si někdy otázku, proč předsedové stran a straničtí šíbři tak rádi platy mrazí? Vysoký plat by totiž mohl jednou přilákat chytré a čestné poslance a tím by jim vznikla vnitrostranická konkurence.

Proč vůbec máme mít poslance a senátory? Nestačilo by, že by po volbách vyfasoval předseda strany poměrný počet virtuálních mandátů a po celé volební období by se scházeli jen předsedové stran a ti by řekli, co si přejí, spočítal by se počet virtuálních hlasů a bylo by rozhodnuto. Bylo by to levnější a rychlejší. Na předsedovi nezávisle přemýšlející poslanci a ještě nezávislejší senátoři, z nichž někteří dokonce opravdu čtou předlohy zákonů, přemýšlejí o nich a světe div se, dokonce naslouchají svým voličům, to je přece katastrofální komplikace.

Naše média vyrazila do boje za změnu jednacího řádu, aby pomohla upevnit totalitní tendence v naší politice. Volají: Odstraňte zástupce v Parlamentu, kteří naslouchají voličům!!! Co je to za vládní většinu, když někteří z jejich zástupců opravdu přemýšlejí!!!

Zrovna Husův národ by mohl mít pochopení pro to, že jeden jediný poslanec může mít pravdu. Nebo možná pamětníci W+V by mohli znát film Dvanáct rozhněvaných mužů, ve kterém si zahrál Voskovec. Někdo si možná vzpomene na knížku Profily odvahy. To, po čem naši novináři volají, bychom mohli v rámci myšlenkového experimentu aplikovat na ně. Souhlasili by, kdyby jim majitel novin přikazoval, co si mají myslet a co musí psát? Líbilo by se jim, kdyby šéfredaktor rozhodl a oni by museli psát, jak on píská?

Očekával jsem, že se najde alespoň jeden novinář, který se postaví na stranu odvážných senátorů. Mají senátoři pochybnosti o pandemickém zákoně? Co kdybychom připustili, že ten zákon je možná opravdu špatný, že si ho prosadila zejména ODS z opozičních lavic a místo, aby samostatně uvažovala, převzala jako základ špatnou vládní předlohu?

Co kdybychom si přiznali, že nám média na počátku koronární infekce předvedla propagandu, za kterou by se nemusel stydět žádný totalitní stát. Jako příklad uvedu podomácku šité roušky. Pamatujete na kampaň, kdy slavní umělci do zblbnutí opakovali Prymulovu nepravdivou informaci, že moje doma ušitá rouška chrání tebe. Nechrání, a vědělo se to už tehdy. V USA provedli měření a zjistili, že rouška ušitá z běžných textilií by musela mít 26 vrstev, aby se projevil smysluplný efekt. Jak to, že naše média nepožádala některou vysokou školu, aby podobné měření včas udělali u nás? Jak to že téměř všichni novináři opisují jeden od druhého a nepřemýšlejí samostatně? Proto jim možná vadí, že někteří poslanci a senátoři samostatně uvažují, každý opravdu fungující zákonodárce je přece implicitním obviněním takovýchto novinářů, že špatně pracují! Jak to, že se údajný hlídací pes demokracie choval jak za totality? Jak to, že teprve po půl roce vláda připustila, že amatérské roušky jsou k ničemu a připustila, že na rozdíl od Prymuly má pravdu zbytek světa, že pomáhají pouze respirátory FFP2 a ty ještě kvalitnější. Jak to, že se dodnes za své katastrofální selhání a podíl na propagandě dodnes média neomluvila? Jak to že nebyli postiženi šiřitelé této nepravdivé propagandy v redakcích médií?

A podobných selhání mají naše média za uplynulé dva roky desítky. Můžeme se divit, že po těchto mediálních lžích podstatná část občanů nevěří vládní politice? Můžeme se divit, že nevěří očkovací propagandě?

Ve Švýcarsku usilují o takzvanou konkordanční demokracii. Je nemoudré spěchat na parlamentní rozhodnutí a rozhodnout, jakmile má někdo většinu jednoho hlasu. Taková rozhodnutí vytvářejí napětí ve společnosti a každé napětí je drahé. Vyplatí se diskutovat tak dlouho, až je zřejmé, že další diskuse už nemůže vést k hlubšímu konsensu. Cílem demokracie není rozhodovat rychle, ale rozhodovat tak, aby byla ‚naštvanost‘ minimální.

Přiznejme si, že naše společnost má nyní vážné problémy s demokracií. Buďme vděční, že se tyto problémy řeší v Parlamentě a ne násilím na ulicích. Jestli si nějaký předseda myslí, že několikahodinovým řečněním někoho osloví, ať to dělá! Nesouhlasím s jeho metodami ani s většinou jeho názorů, ale chceme-li nějak překonat vichřice hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, měli by být novináři šťastní, že Parlament začíná trochu fungovat a v rámci projednávání běžné legislativní agendy vyvěrají v diskusi emoce a problémy, o kterých se doposud mlčelo. Odčiňují nejenom své vlastní hříchy, ale i hříchy spáchané novináři. Noční jednání Parlamentu jsou jen malým začátkem mnoha set hodinových diskusí, které budeme muset absolvovat, abychom se ze současného rozdělení společnosti vyhrabali.

Jiří Payne

Zdroj: blog Idnes

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.