Pajonk: Evropská armáda vs NATO

Pajonk: Evropská armáda vs NATO

NATO vítá obrannou spolupráci v EU, ale ostře se vymezuje proti konkurenčnímu PESCO

Apologeti PESCO donekonečna kopírovali Stoltenbergovu první reakci na vznik PESCO, kterou zformuloval jen pár hodin po oznámení EU. Stále dokola bylo slyšet izolovanou jednu větu, podle které „NATO” – ústy Stoltenberga – „vítá PESCO protože věří že může posílit evropskou obranu, což je dobré dobré pro Evropu ale i dobré pro NATO. Silnější evropská obrana má také potenciál pomoci se zvýšením výdajů na obranu, poskytnout nové schopnosti a zlepšit sdílení zátěže uvnitř Aliance. Takže takto může posílit evropský pilíř v rámci NATO.”

Formulace poslední věty, kterou již přetiskl málokdo, je ovšem to kriticky důležité: „v rámci NATO”. Na to ovšem Stoltenberg bezprostředně navázal pasáží, která se již k PESCO staví obezřetně a kterou z apologetů PESCO nezveřejňoval již takřka nikdo:

„Vítám také fakt, že mnoho evropských vůdců zdůraznilo nebo podtrhlo důležitost toho, aby byla evropská obrana rozvinuta způsobem, který nebude soupeřit s NATO, ale bude NATO doplňovat.

Nepotřebujeme zdvojení, nepotřebujeme soutěžení, co potřebujeme je spolupráce a evropská obrana doplňující NATO”

Již minule však byla řeč o tom, že Unijní stránky o PESCO obsahují právě překvapivě neskrývanou anti-NATO rétoriku o konkurenci PESCO a NATO:

Tažení za „více Evropy” v obraně je silné. Ale od realizace je zadržují čtyři prvky: (…) zvyk mít „NATO na prvním místě”

To jen podtrhuje fakt, že se Stoltenberg vrátil k téma PESCO a velmi ostře, byť diplomaticky, se proti projektu EU vymezil. NATO je totiž založeno na nutnosti, že v případě evropského konfliktu podléhají vojenské jednotky států NATO spojenému velení NATO. To ale PESCO společně s ostatními panožkami „projektů Euroarmády” podvrací, a Stoltenberg proti tomu varuje:

„Vývoje schopností NATO a EU musí být v souladu. Nemůžeme riskovat že EU a NATO budou mít na armády členských států protichůdné požadavky. Síly a schopnosti vyvinuté na základě iniciativ EU musí být také dostupné NATO, protože máme jen jedny síly.”

Tím vedení NATO naráží na nepochopitelně duplicitní iniciativy PESCO, jako letecké dopravní velitelství EU vytvořené paralelně na bázi Franko-Německé spolupráce bez ohledu na stejný ale starší program NATO (od roku 2006) které zmiňoval minulý článek. Pokud například NATO požádá členský stát aby svůj transportní letoun vyslal na zásobování britské mechanizované brigády v Litvě, ale EU jej požádá aby ten samý transportní letoun vyslal na zásobování francouzských pozorovatelů v Libanonu, co pak?!

NATO nabírá „novou mízu” a již od roku 2014 se snaží napravit tristní stav evropské obrany řadou projektů, od Severoatlantického velitelství až po odstranění byrokratických překážek průjezdu vojenských konvojů. Jak si ale všímá Bloomberg, PESCO vytváří duplicitní velitelskou strukturu kterou snahy NATO podvrací. A šéfka Unijní diplomacie Federica Mogherini otevřeně prohlásila, že se jedná o „Vytvoření vojenských struktur jednajících nezávisle na NATO”.

USA v nové NSC nabízí pevnou obranu Evropy proti Ruské agresi. Německo požaduje appeacement.

Od inaugurace prezidenta Trumpa vysílají špičky západoevropské politiky signály, že se na NATO nedá spoléhat a ve jménu „obrany proti Rusku” se musí vytvořit nějaká forma Euroarmády. Nejvíce otevřeně to řekla Merkelová:

„Doba, kdy jsme se mohli plně spoléhat na ostatní jsou částečně ty tam. Prožila jsem to v posledních pár dnech. My Evropané opravdu musíme vzít náš osud do vlastních rukou.”

Nic ale nemůže být větší klam. Kompletní ruský vojenský program pokročilých tankových termovizních zaměřovačů dodala francouzská firma Thales včetně licencí. Siemens dodnes v Rusku vyrábí turbíny pro sankcionovaný energetický průmysl. 44% Němců podle Bloombergu souhlasí s appeacementem s Ruskem bez ohledu na anexi Krymu. A všichni poslední kancléři vyjma Merkelové jsou s Putinem na jedné lodi – Schroeder sedí v představenstvu Rosněftu a je odpůrcem sankcí za Krym, Kohl prohlásil že anexe Krymu Ruskem „není přijatelná, ale je pochopitelná” a Schmidt prohlásil anexi Krymu za „naprosto pochopitelnou”.

Navíc USA záhy vyvrátily celé to absurdní divadlo, že prý jsou nespolehlivým obráncem Evropy nebo že jsou pro-Ruské. Trumpova administrativa totiž zveřejnila hlavní plánovací dokument Pentagonu, Národní Bezpečnostní Strategii. A v té se poprvé za 25 let udává, že je Rusko soupeř a potenciální hrozba, a je tam jasné zadání posílit US. Army pro obranný boj s Ruskem v rámci evropské části NATO:

„Spojené státy zůstávají pevně oddány našim evropským spojencům a partnerům. NATO jako aliance svobodných a suverénních států je jedna z našich největších výhod nad našimi soupeři, a Spojené státy zůstávají zavázány Článku V Washingtonské smlouvy.

Spojené státy a Evropa budou společně pracovat proti ruské subverzi a agresi … Na východním křídle NATO budeme pokračovat v posilování odstrašující moci a obrany, a podpoříme snahy našich spojenců a partnerů na frontě lépe bránit samy sebe. ”

V roce 2013 Spojené Státy z Evropy stáhly své poslední tanky. Na sklonku roku 2014 jich ale do Evropy vrátily 150 jako reakci na bojové operace úkolových seskupení Ruské armády na území Ukrajiny, a v roce 2017 do Evropy nasadily celou brigádu.

Americký „3. Obrněný Brigádní Bojový Tým”, jak se jmenuje, je umístěn v Polsku (které, společně s Estonskem a Británií plní závazek investovat 2% HDP do obrany) a čítá 4000 bojovníků, 87 tanků a 177 bojových vozidel pěchoty. Jak je na tom ve srovnání Německo? Jeho 9. tanková brigáda, která má také bránit Evropu proti případné ruské agresi a to rovnou v rámci „Sil Velmi Rychlé Reakce”, má pouze 9 bojeschopných tanků a 3 BVP.

Je tedy naprostý nesmysl, že by se na chuť USA bránit Evropu nedalo spolehnout a na jakousi Euroarmádu ano: slovem i skutkem bylo prokázáno, že USA jsou ochotné bránit Evropu včetně Vyšehradské 4, kdežto Euroarmáda pod vedením Německa a Francie je neschopná konvenčního boje a navíc je politicky orientovaná na appeacement s Ruskem a angažmá spíše v bývalých západoevropských koloniích.

PESCO má oficiálně cíl vytvořit Euroarmádu salámovou metodou

Minule jsme si již pověděli, jaký je hlavní rozdíl mezi NATO a PESCO: v NATO má každý člen právo Veta a nemůže být k ničemu nucen, PESCO je celé o posunu k Eurofederalizaci kde se rozhoduje “většinovým hlasováním” a v důsledku toho „o nás bez nás” (a leckdy proti našim národním zájmům a hodnotám, viz Směrnice o zákazu zbraní nebo franko-německá podpora palestinských islamistů.) Není přitom pravda, že by NATO slepě poslouchalo Američany – například Polsko a Německo zablokovaly nasazení NATO v Libyi a vynutily si, že když bylo prakticky po boji, Aliance převzala jen koordinační aspekt a svázala unilaterálně zasahující Francii a Británii ruce přísnými pravidly boje.

Ale EU je celá založena na argumentaci, že právo Veta nesmí existovat protože s takovou je jakákoli nadnárodní vláda „neakceschopná”. A proto je vytvoření Euroarmády oficiální cíl vedení EU nejpozději od roku 2015, kdy to vyhlásil Juncker, a zároveň touha Merkelové i Macrona. Jak jsme si přitom pověděli minule, PESCO je předposledním krokem: po založení PESCO stačí když ministři obrany (nebo premiéři) členských států na Evropské Radě odsouhlasí invokaci článku 42(2) Lisabonské Smlouvy a nebude cesty zpět.

Jakékoli takové snahy ovšem po dekády blokovali Britové – slovy britského Europoslance a mluvčího ohledně Obrany, Geoffrey Van Ordena, a slovy tiskového mluvčího Cameronovy vlády:

„To neúnavné postrkování k Euroarmádě musí skončit. Eurokraté vidí každou krizi jako příležitost dále prohloubit centralizující snahy EU. Naše pozice je křišťálově čistá: obrana je národní – nikoli Unijní – odpovědností.”

Oficiální materiál EU ohledně však PESCO potvrzuje, že o nic menšího než o nadnárodní Euroarmádu zcela mimo naši národní kontrolu tu nejde:

„Podstatné je, že národní zvyky v oblasti obrany jsou ještě pořád silné. Členské státy jen pomalu přijímají tezi, že se musí přenést přes model kde je obrana striktně záležitostí národní suverenity.

PESCO neukončí stávající fragmentovanou vojenskou spolupráci, ale přinese vyšší úroveň politických ambicí a postupný proces integrace který vytvoří kladný kruh ve vývoji a provozování budoucích Evropských obranných schopností.”

Jelikož Británie z Eu odchází, Juncker, Německo a Francie mají žně. Slovy Federicy Mogheriny:

Dnes máme politický prostor prosadit věci, které v minulých letech nebyly proveditelné.

Oficiální materiály EU ohledně „bezpečnostní spolupráce” PESCO tak obsahují i tuto klíčovou klauzuli:

„Nemůže být žádná Evropská obrana bez společného vnímání hrozeb. EU tedy musí jasněji definovat své strategické zájmy a prostředky k akci. Evropská Rada by měla dát silný mandát HR/VP navrhnout novou a širokou Unijní strategii zahraniční a bezpečnostní politiky.”

Všimněte si prosím – strategické „zájmy EU” coby samostatné, suverénní entity, nikoli „zájmy členských států” jako ČR. „Unijní zahraniční a bezpečnostní politiku” – nikoli „zahraniční a bezpečnostní politiku členských států” jako ČR. To všechno mluví samo za sebe.

Stejně jako byl projekt společné měny, Euro, již od počátku úmyslně zamýšlen tak, že nemůže uspět bez fiskální a daňové unie a tedy likvidaci suverenity členských států v oblasti financí a rozpočtů, i projekt společné obrany, PESCO, je úmyslně od počátku stavěn tak, že v jeho rámci musí být členským státům sebrána suverenita v zahraniční a bezpečnostní politice. A to je útok na samotný základ státu.

Jak totiž trefně konstatují pro-Unijní a pro-PESCO progresivci z redakce Foreign Policy:

Z historické perspektivy vyžaduje zrod národního obranného aparátu existenci nějakého kolektivu, který takovou obranu vyžaduje. Americká Kontinentální armáda vznikla předtím, než podpisem Deklarace Nezávislosti vznikly USA. Záhy po vyhlášení nezávislosti státu Izrael vytvořil premiér Ben Gurion izraelskou armádu a rozpustil ty milice, jež do ní nevstoupily…

Kolektivní obrana je historicky historicky spjata se suverenitou – je v ní zakořeněna a plodí jí.

Suverenita je přitom kvalita, na kterou EU vždy nějak aspirovala a o které v posledních letech cítí, že jí vyklouzává z prstů.”

Toto vyjádření příznivců Eurofederalizace je výstižné a vševysvětlující.

Ano, obrana území byl vždy prvotní znak jakéhokoli státu a nejvyšším posláním státu. Každý stát, který nedokázal ubránit své území, prostě přestal existovat.

Tím, že PESCO oficiálně aspiruje vyrvat členským státům z rukou bezpečnostní a zahraniční politiku a přenést ji na úroveň EU; tím, že je PESCO oficiálně odrazovým můstkem k Euroarmádě skrze Článek 42(2) LS; tím vším tu má vzniknout zcela nový stát.

Stát jménem „Evropská Unie” – kde bude Česká Republika jen ubohou, bezvýznamnou a bezmocnou provincií bez jakékoli možnosti ovlivnit to, co se v ní bude dít.

Oficiální dokumenty EU a PESCO o tom mluví jasně.

Jediná otázka tak zní: uděláme s tím něco teď, dokud nebude „graduálně” ukrojeno tolik pomyslných „koleček salámu”, že již bude pozdě a jak Eurobyrokraté rádi říkají, „nebude žádná alternativa”, nebo ztratíme i poslední zbytky suverenity a kontrolu nad svou vlastní obranou?

 

Tomáš Pajonk
Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Úvod: válka, Česko a tisíce uvázlých turistů

Debata, kterou v Událostech, komentářích vedla moderátorka Tereza Řezníčková, se odehrávala na pozadí čtvrtého dne války na Blízkém východě po společných útocích Spojených států a Izraele na Írán a následné íránské raketové a dronové odvetě. V regionu se podle systému Drozd nacházelo kolem 6400 registrovaných českých občanů, uzavíral se a znovu otevíral vzdušný prostor, rušily se linky a vláda spouštěla armádní i pronajaté repatriační lety z Egypta, Jordánska a Ománu

Ve studiu proti sobě usedla poslankyně STAN Barbora Urbanová a na dálku se připojil poslanec za Svobodné a místopředseda výboru pro evropské záležitosti Libor Vondráček. Jejich spor se rychle posunul od konkrétní pomoci turistům k širší otázce, jak Česko zvládá krizovou komunikaci a jak má v neklidném roce 2026 vypadat zahraniční politika malého státu.

Vondráček: stát dělá, co může, kapacity jsou omezené

Na úvodní otázku, jak Česká republika zvládá reakci na rychle se vyhrocující situaci, odpověděl Libor Vondráček obhajobou vlády a státního aparátu. Popsal, že na jednání jejich poslaneckého klubu vystoupil ministr obrany, který poslance informoval o intenzivní koordinaci mezi resorty obrany a zahraničí. Podle Vondráčka dělají „všichni, co mohou“, zásadním limitem jsou ale uzavřené vzdušné prostory v řadě států a omezená možnost plavby lodí, takže návrat domů je logisticky složitý a často riskantní i pro samotné turisty.

Vondráček připomněl, že Spojené arabské emiráty a další státy Perského zálivu se staly oblíbenou destinací posledních let, takže počet Čechů v oblasti není malý. I on sám prý dostává žádosti od zoufalých rodin, aby pomohl s kontakty či informacemi, ale naráží na stejná omezení jako vláda: uzavřené nebe, přetížené linky a omezené kapacity armádních letounů typu Casa a airbusů, které ministerstvo obrany nasadilo k repatriaci.

Z jeho slov se vinul hlavní apel: kdo může, ať do oblasti nyní necestuje, aby si „nepřidělával starosti“. V době, kdy do Prahy dorazil první armádní speciál z Jordánska a další lety z Ománu a Egypta se chystaly na noc a ráno, se tak snažil veřejnost spíše uklidnit než vyvolávat dojem, že stát situaci nezvládá.

Spor o komunikaci: systém vs. „telefon na premiéra“

Barbora Urbanová postavila proti Vondráčkovu popisu limitů státní moci tvrdou kritiku vládní komunikace. Připomněla, že o víkendu a v pondělí ráno podle ní prakticky neexistovala srozumitelná strategická komunikace státu, lidé v hotelích v Dubaji či na přestupních destinacích v regionu sledovali Českou televizi a rozhlas, ale ministra zahraničí v klíčových hodinách neviděli.

Urbanová argumentovala, že právě takové chvíle ukazují, jak chybí centrální útvar strategické komunikace, který koalice po nástupu k moci zrušila bez adekvátní náhrady. Podle ní by systém typu Drozd mohl být rozšířen i o notifikace a praktické návody, nejen o suché sdělení „zůstaňte na místě a zachovejte klid“. Připomněla i konkrétní dotazy lidí na léky nebo délku pobytu v odříznuté destinaci – témata, která by podle ní měl stát aktivně řešit, místo aby je nechal na improvizaci jednotlivců.

Do debaty vnesla i symbolický motiv „covidových časů“, kdy premiér oznamoval v televizi ceny taxíků k hranicím. Také nyní jí vadilo, že Andrej Babiš se chlubí telefonáty s jednotlivými občany, čímž podle ní vzniká dojem, že bez kontaktu na předsedu vlády se člověk nedostane domů. Urbanová žádala systémová řešení, ne osobní mikromanagement.

Vondráček na tuto kritiku reagoval s tím, že by z celé situace nerad dělal politikum. Připomněl, že v minulých letech stát investoval „miliony a desítky milionů“ do strategické komunikace a že pokud by byla tak skvělá, jak se prezentovalo, lidé by už dávno věděli, jak se v podobných krizích chovat. Zmínil i příručku „72 hodin“, která má občany naučit připravit se na mimořádné události, a naznačil, že její pozdní vznik a slabý dopad nejsou vinou současné vlády.

Současně ale zůstal ve stejné linii: i kdyby u moci byla jiná garnitura, zásadně lépe by podle něj situaci nezvládla, protože fyzické kapacity repatriačních letů a omezení v regionu by zůstaly stejné.

Zahraniční politika: mezinárodní právo, Írán a Spojené státy

Debata se pak stočila k otázce, zda má Sněmovna přijmout usnesení, které by výslovně podpořilo české spojence, zejména Spojené státy a Izrael, a jasně se postavilo k útokům na Írán. Občanská demokratická strana se o takové usnesení pokusila, ale poslanci ho ani nezařadili na program schůze.

Vondráček odmítl, že by vláda potřebovala od ODS rady, jak dělat zahraniční politiku, a tvrdil, že výsledky posledních týdnů a měsíců – zejména zlepšení vztahů se Spojenými státy – jsou viditelné samy o sobě. Podle něj mezinárodní hráči nepotřebují sledovat, jak se česká Sněmovna hádá o rezolucích, zvlášť v době, kdy už nyní kvůli době jednání leží ve Sněmovně řada odložených zákonů.

Na otázku, zda Česká republika stojí za Spojenými státy a Izraelem, odpověděl s odkazem na programové prohlášení vlády: v první řadě prý stojíme za mezinárodním právem a suverenitou států, což podle něj platí jak pro Ukrajinu, tak pro aktuální konflikt s Íránem. Pokud Spojené státy mezinárodní právo neporušily, nemusejí se podle něj ničeho bát, ale Česká republika nemá potřebu to zvlášť deklarovat novým usnesením.

Zároveň varoval před „preventivními útoky“ a připomněl zkušenost z roku 2003, kdy americký ministr zahraničí Colin Powell ve Valném shromáždění OSN obhajoval invazi do Iráku údajnými zbraněmi hromadného ničení. Obával se, aby se podobný narativ nestal znovu záminkou pro vojenské operace, které by jinak těžko hledaly oporu v právu, a aby se na tento příklad neodvolávaly i jiné mocnosti, které by chtěly ospravedlnit své zásahy.

Na doplňující dotazy, zda existuje uvnitř vládního uskupení a spřízněných stran – ANO, Motoristé, SPD – jasná společná linie k íránskému konfliktu, připustil, že programové prohlášení otázku Íránu výslovně neřeší a vyprofilovaná pozice zatím neexistuje. Podle něj ale může být Česká republika spolehlivým spojencem Spojených států v rámci NATO, a přesto upozorňovat na možná porušování mezinárodního práva – a že zaznívání takových hlasů v české debatě považuje za užitečné.  

Urbanová: svět nečeká, až se koalice shodne

Barbora Urbanová využila Vondráčkova přiznání, že vláda nemá k Íránu pevně formulovanou politiku, k širší kritice. Podle ní to není „přítomná otázka“ jen v programovém prohlášení, ale realita, která ovlivňuje ceny plynu a ropy, rozpočty domácností, bezpečnost Evropy i tlak na obranné rozpočty.

Připomněla, že i válka na Ukrajině, kterou Rusko dál vede a při níž umírají civilisté, nebyla v programových dokumentech předem popsána, ale Česko se muselo rychle zorientovat a zaujmout jasný postoj. Kritizovala současnou vládu, že navrhuje snížení rozpočtu na obranu právě ve chvíli, kdy se situace na Blízkém východě vyhrocuje a ruská agrese neskončila.

Zároveň zdůraznila, že nechce po 108 vládních poslancích jednotu v každém detailu, ale očekává jasnou, srozumitelnou „českou pozici“ v nebezpečném světě roku 2026. Odmítla jakýkoli náznak sympatií k íránskému režimu, který označila za zrůdný a odpovědný za vraždění vlastních občanů, ale současně upozornila, že veřejnost ani poslanci nemají dost informací, aby mohli definitivně posoudit odůvodněnost americko-izraelského útoku.

Urbanová vidí problém i v tom, že kabinet nedává prostor plnohodnotné parlamentní debatě o tak zásadních otázkách. Připomněla, že koalice neumožnila zařazení bodu k Blízkému východu na program, zatímco Sněmovna podle ní „hodiny“ řeší symbolické dny a dílčí novely, jako byl například bod o týrání zvířat. Její výtka mířila k tomu, že místo seriózní debaty o válce a dopadech na české občany se poslanci věnují vedlejším tématům.

Naslouchání a realita cen: co Sněmovna může a nemůže

Moderátorka v závěru připomněla výzvu prezidenta, aby si poslanci víc naslouchali. Vondráček trval na tom, že debata ve Sněmovně probíhá – jen ne v podobě samostatného bodu, ale v rámci projednávání programu, což označil za „folklor“, kdy se u bodu o programu mluví o všech možných tématech.

Znovu citoval programové prohlášení: Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států, podporovat diplomatické kroky k ukončení války na Ukrajině a eliminovat rizika války v Evropě. Připustil, že válka na Blízkém východě není válkou „v Evropě“, ale princip respektu k mezinárodnímu právu se podle něj vztahuje i na ni.

Současně zchladil očekávání, že vnitrostátní debaty mohou ovlivnit každodenní realitu: ceny benzínu a ropy podle něj porostou bez ohledu na to, zda se o konfliktu bude v českém parlamentu mluvit hodinu, nebo deset hodin. Česko může vyzývat k deeskalaci a usilovat o zprovoznění klíčových tras, jako je Hormuzský průliv, ale rozhodující tahy se dějí jinde.

Záběr z letiště: krizová operace v přímém přenosu

Televizní reportáž po skončení politického duelu přesunula pozornost z abstraktní diplomacie k velmi konkrétnímu obrazu: na čtvrtý terminál pražského letiště právě dorazil první armádní letoun z Jordánska s asi 40 Čechy na palubě. Redaktorka Kateřina Golasovská popsala, že další, větší airbus z Ománu s až stovkou cestujících se čeká v noci a nad ránem má dorazit letoun Casa z Egypta, po dočerpání paliva a výměně posádek se pak stroje vrátí zpět pro další lidi.

Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o „rozsáhlejší operaci než poslat jedno letadlo na jedno místo“, která musí reagovat na počasí, typ letadel i přelety nad jednotlivými státy, a potvrdil, že Česko repatriuje své občany zároveň ze tří zemí. V regionu přitom podle aktuálních dat systému Drozd zůstává přes šest tisíc českých občanů, kteří se postupně snaží dostat domů i s pomocí komerčních letů, například společnosti Smartwings.

Reportáž tak v několika minutách ukázala dvě tváře stejné krize: složité politické hledání postoje mezi loajalitou ke spojencům a respektem k mezinárodnímu právu a vedle toho praktickou snahu dostat v co nejkratší době domů tisíce turistů, kteří se ocitli v regionu, kde opět padají rakety a uzavírají se letiště.

Libor Vondráček v této mozaice vystoupil jako politik, který se snaží zdůraznit omezené kapacity českého státu, varovat před opakováním chyb z irácké války, a přitom se nenechat vtáhnout do obviňování vlády z totálního selhání. Urbanová oproti tomu tlačila na systémovou přípravu, jasnou „českou“ pozici a silnější roli parlamentu i strategické komunikace. Napětí mezi těmito dvěma pohledy definovalo tón celého pořadu.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31