Pajonk: Evropská armáda vs NATO

Štítky: EU, Evropská unie, NATO, Rusko, zahraničí

NATO vítá obrannou spolupráci v EU, ale ostře se vymezuje proti konkurenčnímu PESCO

Apologeti PESCO donekonečna kopírovali Stoltenbergovu první reakci na vznik PESCO, kterou zformuloval jen pár hodin po oznámení EU. Stále dokola bylo slyšet izolovanou jednu větu, podle které „NATO” – ústy Stoltenberga – „vítá PESCO protože věří že může posílit evropskou obranu, což je dobré dobré pro Evropu ale i dobré pro NATO. Silnější evropská obrana má také potenciál pomoci se zvýšením výdajů na obranu, poskytnout nové schopnosti a zlepšit sdílení zátěže uvnitř Aliance. Takže takto může posílit evropský pilíř v rámci NATO.”

Formulace poslední věty, kterou již přetiskl málokdo, je ovšem to kriticky důležité: „v rámci NATO”. Na to ovšem Stoltenberg bezprostředně navázal pasáží, která se již k PESCO staví obezřetně a kterou z apologetů PESCO nezveřejňoval již takřka nikdo:

„Vítám také fakt, že mnoho evropských vůdců zdůraznilo nebo podtrhlo důležitost toho, aby byla evropská obrana rozvinuta způsobem, který nebude soupeřit s NATO, ale bude NATO doplňovat.

Nepotřebujeme zdvojení, nepotřebujeme soutěžení, co potřebujeme je spolupráce a evropská obrana doplňující NATO”

Již minule však byla řeč o tom, že Unijní stránky o PESCO obsahují právě překvapivě neskrývanou anti-NATO rétoriku o konkurenci PESCO a NATO:

Tažení za „více Evropy” v obraně je silné. Ale od realizace je zadržují čtyři prvky: (…) zvyk mít „NATO na prvním místě”

To jen podtrhuje fakt, že se Stoltenberg vrátil k téma PESCO a velmi ostře, byť diplomaticky, se proti projektu EU vymezil. NATO je totiž založeno na nutnosti, že v případě evropského konfliktu podléhají vojenské jednotky států NATO spojenému velení NATO. To ale PESCO společně s ostatními panožkami „projektů Euroarmády” podvrací, a Stoltenberg proti tomu varuje:

„Vývoje schopností NATO a EU musí být v souladu. Nemůžeme riskovat že EU a NATO budou mít na armády členských států protichůdné požadavky. Síly a schopnosti vyvinuté na základě iniciativ EU musí být také dostupné NATO, protože máme jen jedny síly.”

Tím vedení NATO naráží na nepochopitelně duplicitní iniciativy PESCO, jako letecké dopravní velitelství EU vytvořené paralelně na bázi Franko-Německé spolupráce bez ohledu na stejný ale starší program NATO (od roku 2006) které zmiňoval minulý článek. Pokud například NATO požádá členský stát aby svůj transportní letoun vyslal na zásobování britské mechanizované brigády v Litvě, ale EU jej požádá aby ten samý transportní letoun vyslal na zásobování francouzských pozorovatelů v Libanonu, co pak?!

NATO nabírá „novou mízu” a již od roku 2014 se snaží napravit tristní stav evropské obrany řadou projektů, od Severoatlantického velitelství až po odstranění byrokratických překážek průjezdu vojenských konvojů. Jak si ale všímá Bloomberg, PESCO vytváří duplicitní velitelskou strukturu kterou snahy NATO podvrací. A šéfka Unijní diplomacie Federica Mogherini otevřeně prohlásila, že se jedná o „Vytvoření vojenských struktur jednajících nezávisle na NATO”.

USA v nové NSC nabízí pevnou obranu Evropy proti Ruské agresi. Německo požaduje appeacement.

Od inaugurace prezidenta Trumpa vysílají špičky západoevropské politiky signály, že se na NATO nedá spoléhat a ve jménu „obrany proti Rusku” se musí vytvořit nějaká forma Euroarmády. Nejvíce otevřeně to řekla Merkelová:

„Doba, kdy jsme se mohli plně spoléhat na ostatní jsou částečně ty tam. Prožila jsem to v posledních pár dnech. My Evropané opravdu musíme vzít náš osud do vlastních rukou.”

Nic ale nemůže být větší klam. Kompletní ruský vojenský program pokročilých tankových termovizních zaměřovačů dodala francouzská firma Thales včetně licencí. Siemens dodnes v Rusku vyrábí turbíny pro sankcionovaný energetický průmysl. 44% Němců podle Bloombergu souhlasí s appeacementem s Ruskem bez ohledu na anexi Krymu. A všichni poslední kancléři vyjma Merkelové jsou s Putinem na jedné lodi – Schroeder sedí v představenstvu Rosněftu a je odpůrcem sankcí za Krym, Kohl prohlásil že anexe Krymu Ruskem „není přijatelná, ale je pochopitelná” a Schmidt prohlásil anexi Krymu za „naprosto pochopitelnou”.

Navíc USA záhy vyvrátily celé to absurdní divadlo, že prý jsou nespolehlivým obráncem Evropy nebo že jsou pro-Ruské. Trumpova administrativa totiž zveřejnila hlavní plánovací dokument Pentagonu, Národní Bezpečnostní Strategii. A v té se poprvé za 25 let udává, že je Rusko soupeř a potenciální hrozba, a je tam jasné zadání posílit US. Army pro obranný boj s Ruskem v rámci evropské části NATO:

„Spojené státy zůstávají pevně oddány našim evropským spojencům a partnerům. NATO jako aliance svobodných a suverénních států je jedna z našich největších výhod nad našimi soupeři, a Spojené státy zůstávají zavázány Článku V Washingtonské smlouvy.

Spojené státy a Evropa budou společně pracovat proti ruské subverzi a agresi … Na východním křídle NATO budeme pokračovat v posilování odstrašující moci a obrany, a podpoříme snahy našich spojenců a partnerů na frontě lépe bránit samy sebe. ”

V roce 2013 Spojené Státy z Evropy stáhly své poslední tanky. Na sklonku roku 2014 jich ale do Evropy vrátily 150 jako reakci na bojové operace úkolových seskupení Ruské armády na území Ukrajiny, a v roce 2017 do Evropy nasadily celou brigádu.

Americký „3. Obrněný Brigádní Bojový Tým”, jak se jmenuje, je umístěn v Polsku (které, společně s Estonskem a Británií plní závazek investovat 2% HDP do obrany) a čítá 4000 bojovníků, 87 tanků a 177 bojových vozidel pěchoty. Jak je na tom ve srovnání Německo? Jeho 9. tanková brigáda, která má také bránit Evropu proti případné ruské agresi a to rovnou v rámci „Sil Velmi Rychlé Reakce”, má pouze 9 bojeschopných tanků a 3 BVP.

Je tedy naprostý nesmysl, že by se na chuť USA bránit Evropu nedalo spolehnout a na jakousi Euroarmádu ano: slovem i skutkem bylo prokázáno, že USA jsou ochotné bránit Evropu včetně Vyšehradské 4, kdežto Euroarmáda pod vedením Německa a Francie je neschopná konvenčního boje a navíc je politicky orientovaná na appeacement s Ruskem a angažmá spíše v bývalých západoevropských koloniích.

PESCO má oficiálně cíl vytvořit Euroarmádu salámovou metodou

Minule jsme si již pověděli, jaký je hlavní rozdíl mezi NATO a PESCO: v NATO má každý člen právo Veta a nemůže být k ničemu nucen, PESCO je celé o posunu k Eurofederalizaci kde se rozhoduje “většinovým hlasováním” a v důsledku toho „o nás bez nás” (a leckdy proti našim národním zájmům a hodnotám, viz Směrnice o zákazu zbraní nebo franko-německá podpora palestinských islamistů.) Není přitom pravda, že by NATO slepě poslouchalo Američany – například Polsko a Německo zablokovaly nasazení NATO v Libyi a vynutily si, že když bylo prakticky po boji, Aliance převzala jen koordinační aspekt a svázala unilaterálně zasahující Francii a Británii ruce přísnými pravidly boje.

Ale EU je celá založena na argumentaci, že právo Veta nesmí existovat protože s takovou je jakákoli nadnárodní vláda „neakceschopná”. A proto je vytvoření Euroarmády oficiální cíl vedení EU nejpozději od roku 2015, kdy to vyhlásil Juncker, a zároveň touha Merkelové i Macrona. Jak jsme si přitom pověděli minule, PESCO je předposledním krokem: po založení PESCO stačí když ministři obrany (nebo premiéři) členských států na Evropské Radě odsouhlasí invokaci článku 42(2) Lisabonské Smlouvy a nebude cesty zpět.

Jakékoli takové snahy ovšem po dekády blokovali Britové – slovy britského Europoslance a mluvčího ohledně Obrany, Geoffrey Van Ordena, a slovy tiskového mluvčího Cameronovy vlády:

„To neúnavné postrkování k Euroarmádě musí skončit. Eurokraté vidí každou krizi jako příležitost dále prohloubit centralizující snahy EU. Naše pozice je křišťálově čistá: obrana je národní – nikoli Unijní – odpovědností.”

Oficiální materiál EU ohledně však PESCO potvrzuje, že o nic menšího než o nadnárodní Euroarmádu zcela mimo naši národní kontrolu tu nejde:

„Podstatné je, že národní zvyky v oblasti obrany jsou ještě pořád silné. Členské státy jen pomalu přijímají tezi, že se musí přenést přes model kde je obrana striktně záležitostí národní suverenity.

PESCO neukončí stávající fragmentovanou vojenskou spolupráci, ale přinese vyšší úroveň politických ambicí a postupný proces integrace který vytvoří kladný kruh ve vývoji a provozování budoucích Evropských obranných schopností.”

Jelikož Británie z Eu odchází, Juncker, Německo a Francie mají žně. Slovy Federicy Mogheriny:

Dnes máme politický prostor prosadit věci, které v minulých letech nebyly proveditelné.

Oficiální materiály EU ohledně „bezpečnostní spolupráce” PESCO tak obsahují i tuto klíčovou klauzuli:

„Nemůže být žádná Evropská obrana bez společného vnímání hrozeb. EU tedy musí jasněji definovat své strategické zájmy a prostředky k akci. Evropská Rada by měla dát silný mandát HR/VP navrhnout novou a širokou Unijní strategii zahraniční a bezpečnostní politiky.”

Všimněte si prosím – strategické „zájmy EU” coby samostatné, suverénní entity, nikoli „zájmy členských států” jako ČR. „Unijní zahraniční a bezpečnostní politiku” – nikoli „zahraniční a bezpečnostní politiku členských států” jako ČR. To všechno mluví samo za sebe.

Stejně jako byl projekt společné měny, Euro, již od počátku úmyslně zamýšlen tak, že nemůže uspět bez fiskální a daňové unie a tedy likvidaci suverenity členských států v oblasti financí a rozpočtů, i projekt společné obrany, PESCO, je úmyslně od počátku stavěn tak, že v jeho rámci musí být členským státům sebrána suverenita v zahraniční a bezpečnostní politice. A to je útok na samotný základ státu.

Jak totiž trefně konstatují pro-Unijní a pro-PESCO progresivci z redakce Foreign Policy:

Z historické perspektivy vyžaduje zrod národního obranného aparátu existenci nějakého kolektivu, který takovou obranu vyžaduje. Americká Kontinentální armáda vznikla předtím, než podpisem Deklarace Nezávislosti vznikly USA. Záhy po vyhlášení nezávislosti státu Izrael vytvořil premiér Ben Gurion izraelskou armádu a rozpustil ty milice, jež do ní nevstoupily…

Kolektivní obrana je historicky historicky spjata se suverenitou – je v ní zakořeněna a plodí jí.

Suverenita je přitom kvalita, na kterou EU vždy nějak aspirovala a o které v posledních letech cítí, že jí vyklouzává z prstů.”

Toto vyjádření příznivců Eurofederalizace je výstižné a vševysvětlující.

Ano, obrana území byl vždy prvotní znak jakéhokoli státu a nejvyšším posláním státu. Každý stát, který nedokázal ubránit své území, prostě přestal existovat.

Tím, že PESCO oficiálně aspiruje vyrvat členským státům z rukou bezpečnostní a zahraniční politiku a přenést ji na úroveň EU; tím, že je PESCO oficiálně odrazovým můstkem k Euroarmádě skrze Článek 42(2) LS; tím vším tu má vzniknout zcela nový stát.

Stát jménem „Evropská Unie” – kde bude Česká Republika jen ubohou, bezvýznamnou a bezmocnou provincií bez jakékoli možnosti ovlivnit to, co se v ní bude dít.

Oficiální dokumenty EU a PESCO o tom mluví jasně.

Jediná otázka tak zní: uděláme s tím něco teď, dokud nebude „graduálně” ukrojeno tolik pomyslných „koleček salámu”, že již bude pozdě a jak Eurobyrokraté rádi říkají, „nebude žádná alternativa”, nebo ztratíme i poslední zbytky suverenity a kontrolu nad svou vlastní obranou?

Tomáš Pajonk
Předseda Svobodných a zastupitel Zlínského kraje

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Další články autora >

Novinky

Deset let po Bataclanu

15. 12. 2025

Tvrdá debata v 360°: Vondráček se střetl s Dvořákem a Munzarem kvůli svobodě slova a Bruselu

13. 12. 2025

NOVÁ PRAVIDLA HUMORU: „SPRÁVNÉ“ VTIPY PRO „SPRÁVNÉ“ LIDI

10. 12. 2025

TAKHLE TO DOPADLO: Proč se lidé bojí mluvit? Havrda bez cenzury o médiích

10. 12. 2025

Vondráček vs. Bartoš a Šebelová: Nejostřejší střet v Událostech, komentářích o Turka a 110 miliard

9. 12. 2025

„Dezolátní“ průvodce po státech bývalé Jugoslávie – zkrácená verze

8. 12. 2025

Slovensko, EU a pád českých mezd: Libor Vondráček v Událostech komentářích

7. 12. 2025

Nejnovější video

Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.

„Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády

Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.

Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.

Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu

Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.

Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.

Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.

Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění

Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.

Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.

Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.

Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova

Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.

Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.

Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.

ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“

Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.

Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.

Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě

Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.

Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.

Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.