Státní rozpočet se propadá do hlubokého deficitu, tak by si jeden myslel, že úřednická vláda Jana Fischera bude omezovat zbytečné utrácení. Bohužel tomu tak není. Tak např. předevčírem vláda posvětila obnovení pochybného programu dotování školního mléka.
Vyhodíme jen tak 80 milionů korun daňových poplatníků. Vláda to oficiálně zdůvodňuje „prevencí osteoporózy“ a pomocí chudým dětem, ale každému je snad jasné, že jen zase ustoupila tlaku křičící lobby výrobců mléka. Děti si beztak budou – když už – kupovat mléko slazené, čokoládové atd., takže údajný vliv pití mléka na zdraví dětí je tentam.
Dotace se bude vyplácet ze Státního zemědělského intervenčního fondu, instituce s ročními provozními náklady 1700 milionů zaměstnávající 1000 úředníků, kteří neustále intervenují do zemědělského trhu. (Instituci jsme museli, jak již mnohý čtenář tuší, zavést kvůli vstupu do EU).
Co s penězi také neví Hlavní město Praha. Včera se rozhodli věnovat 80 milionů korun daňových poplatníků na reklamní kampaň na CNN a Facebooku. Již v loňském roce pražský magistrát utratil miliony za podobnou reklamní kampaň s názvem „Prague speaking“. Formou billboardů lákali do Prahy na ruzyňském letišti turisty, kteří právě přiletěli do Prahy.
Magistrát by se měl starat spíš o to, aby byl na ulici pořádek, aby silnice a chodníky nebyly děravé a aby občany neobtěžovali feťáci a žebráci. Není úkolem pražských politiků zařizovat, aby do Prahy přijíždělo více turistů.
Jestliže Praha utrácí takto lehce miliony, nabízí se otázka, jestli Praha nemá z daní moc na úkor menších obcí. Také se nabízí otázka – kdykoliv politici utrácí peníze daňových poplatníků za reklamní kampaně – jestli si tím nekupují u agentur dopředu vlastní politickou kampaň.
Politici s úžasnou lehkostí rozhodují o osmdesáti milionech. Uvedl jsem přitom jen dva malé příklady z posledních dvou dnů! Pan premiér Fischer i pan primátor Bém by se jistě rozmýšleli jinak, kdyby měli utratit své peníze místo peněz cizích.
Tomuto bezuzdnému utrácení je potřeba učinit přítrž. Politici všech velkých stran jsou v tomto stejní. Proto se chystají Svobodní předstoupit před voliče v říjnu s naprosto odlišným programem. S vizí státu, který lidem nechá jejich peníze k jejich svobodné volbě. Nikdo jiný to bohužel nenabízí.
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.
Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.
Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.
Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.
Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.
Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.
Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.
K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.
Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví