Vypracoval jsem návrh zákona o nezávislosti českého práva na inflaci.
Co dnešní legislativě škodí?
Více než 2340 předpisů ve Sbírce zákonů obsahující unikátní slovo „Kč“ (toto slovo najdeme také dokonce ve 3234 legislativních návrzích najdeme). Chci se zasadit za nezávislost našeho práva na hodnotě měny, protože to jsou DESETITISÍCE položek, která se „musí“ neustále novelizovat kvůli inflaci. tyto změny tvoří většinu legislativní „práce“ orgánů státu, trvale živí pocity křivdy ve společnosti a administrativně zatěžuje stát i podniky.
Odhaduji, že 80% „legislativní práce“ a 99% času ve sdělovacích prostředcích se věnuje právě novelám z důvodu „naposledy se zvýšily … v roce …“. Jednotlivé zvýšení s touto motivací je typicky objektivně nespravedlivé vůči všem, na které se tentokrát nedostalo. Proto vyvolává sváry a negativní emoce.
PRAVIDLA HRY ZÁVISEJÍ NA HODNOTĚ MĚNY!!!
Co by pomohlo?
NEZÁVISLOST PRAVIDEL HRY NA INFLACI:
Zavést jednotku, o jejíž hodnotě rozhoduje parlament pro všechny předpisy kromě státního rozpočtu (tam zůstanou Kč). A tak se vypořádat s inflací v celé Sbírce na jediném místě a bez nové nespravedlnosti.
Například nahradit slovo „Kč“ slovem „ZKč“ (jako zákon).
Můj návrh zákona:
Navrhujeme měnovou nezávislost legislativy ČR, tj. nezávislost pravidel hry (zákonů ČR) na hodnotě koruny.
Zákon, který navrhujeme, ukončí toto zlo a navíc zavádí jediný parametr umožňující operativní opravu výdajů státu při potížích s plněním rozpočtu:
x/202r Sb.
ZÁKON
ze dne dd. mmm 202r
o nezávislosti českého práva na inflaci
Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:
§ 1
Peněžní jednotkou legislativy ČR je částka ZKč = 1 Kč.
§ 2
Parlament ČR může rozhodovat o změně hodnoty ZKč nejvýš čtyřikrát za kalendářní rok.
§ 3
Veškeré peněžní částky se ve Sbírce zákonů napříště vyjadřují výhradně v ZKč s výjimkou zákonů o státním rozpočtu, kde se i nadále používá Kč. (Zákon o státním rozpočtu a zákon o státním závěrečném účtu závisí na inflaci.)
§ 4 U starších právních norem Sbírky obsahujících peněžní částky v jednotkách Kč se má za to, že se jedná o částky v ZKč. Vyjádření v ZKč musí být v každé normě zavedeno při nejbližší novelizaci ode dne účinnosti tohoto zákona.
§ 5 Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 202r+1.
Jiří Strachota člen Republikového výboru Svobodných
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.