Svobodní zveřejnili několik programových dokumentů: Svoboda, Odpovědnost, Spravedlnost, Politická filosofie Svobodných, Politický program Svobodných, V jaké zemi si přejeme žít – Společný sen 2035 a Za mír! Za svobodu! Za kapitalismus! Všechny z nich obsahují ideu svobodné společnost a za poslání Svobodných pokládají svobodnou společnost politicky prosazovat a konečně prosadit. Všechny se zakládají na klasickoliberálním, resp. paleolibertariánském způsobu myšlení, pro které je charakteristické spojení mezi teorií (filozofií, praxeologií – kdo nemá jasné myšlení, nemůže rozumně jednat), historií (kdo nemá minulost, nemá budoucnost) a etikou (kdo nejedná dobře, nejedná správně). V tom jsou Svobodní konzistentní.
Ovšem myšlenky nejsou skutky. Musíme si uvědomit, že politika je mj. umění možného, že tedy musíme najít souvislost mezi ideovou čistotou a politickou účinností. A musíme ji formulovat stručně, věcně, jasně, aby to nepůsobilo jako rétorické cvičení. Zdá se mi, že toho lze dosáhnout v pěti jednoduchých okruzích politických aktivit, které budou směřovat ke společnosti umožňující nalézt jak individuální uplatnění, tak rozmanitě strukturované vztahy, interakce a transakce.
NEZÁVISLOST: Ať už si myslíme cokoli, souhlasíme s tím, anebo ne, existuje společnost i stát. Pokud Margaret Thatcherová řekla v interview thereś no such thing as society, myslela to jinak. Ve zkratce tedy jde o udržení státní nezávislosti a jejích atributů, jako jsou zejména legislativa a měna. Jakkoli můžeme mít výhrady k vnější i vnitřní suverenitě státu nebo k zákonnému platidlu, dnes musíme přistoupit na jejich existenci a ostatní musíme nechat na budoucnosti, o které nevíme, jak blízká či vzdálená bude. Prakticky to znamená udržet českou korunu a nepřijímat euro. A dále to znamená vystoupit z Evropské unie, když už to v tuto chvíli nepůjde formálně (vzhledem k nedostatku hlasů pro referendum), tak alespoň fakticky (vložením nebo naopak vyškrtnutím některých paragrafů v ústavě, využitím zkušeností např. Velké Británie či Maďarska apod.). To ovšem neznamená rezignovat na volby do evropského parlamentu, protože je žádoucí využít EU (a podobně také OSN) jako mezinárodní politické kolbiště. Z historie víme, že ani rezignace na účast v parlamentních shromážděních (po rakousko-uherském dualismu a neprosazení trialismu) ani přílišné spoléhání na mezinárodní organizace (Společnost národů a Mnichov) nevedou k dobrým koncům. S tzv. evropským sociálním modelem, grýndýlem, elegebetským dženderismem atp. prostě ke svobodné společnosti dojít nelze.
DECENTRALIZACE: V Evropské unii se mnoho mluví o subsidiaritě, ale jak se říká, Evropská unie moc mluví a málo píše domů. V Evropské unii se žádná decentralizace nekoná, pokud za ni ovšem nepovažujeme prosazování regionů proti národním státům. Jestliže by se měly plně prosadit evropské regiony, znamenalo by to naopak důslednou bruselskou centralizaci. Prvním krokem k decentralizaci v rámci Evropské unie je tudíž nezávislost národních státu. To však v žádném případě nestačí, výstražným příkladem může být vnitřní politika Velké Británie po brexitu. Druhým krokem musí být decentralizace v rámci Česka. To znamená jednak odebrat pravomoci státu a přesunout je na kraje a zejména na obce, jednak zrušení pověřených městských úřadů a odstranění delegovaných pravomocí. Řada agend se musí transformovat ze subordinace na koordinaci. Na jednu stranu je nutné uvažovat o posílení obcí proti státu (aby z obcí mohlo vycházet něco jako opoziční politika, asi pozitivní příklad Švýcarska), na druhé straně je však třeba dát pozor, aby se z obcí nestal horší Leviathan, než je dnešní český stát (negativní příklad USA). A také to znamená zavedení referend až na obecní úroveň, tzn. pro jedinou obec (např. schvalování rozsáhlejších investic všem občany, nikoli jen zastupiteli či dokonce jen radou). A v neposlední řadě to znamená jasně a zřetelně oddělit od sebe erár (státní majetek, státní pokladna) a fiskus (berní správa), takže daňová agenda nebude podřízena ministerstvu financí a nebude možno z vrchnostenské zvůle zaklekávat na konkurenty, kverulanty apod. Už tady vzniká prostor pro snížení daňového zatížení v důsledku rušení úřadů a agend.
DEREGULACE: Musí nám být všem jasné, že jak inflace zákonných i podzákonných norem, tak všemožné dotace a subvence jsou zlo, protože brání autonomnímu chování společnosti bez vrchnostenského poručníkování. Pro nás to je jasný prohřešek proti spontaneitě jednání ve společnosti, která je základem pro dlouhodobý rozvoj. Příznačné je, že různě zaměření etatisté a socialisté v ní vidí nebezpečnou živelnost a zrůdné sobectví. Že musí být zrušeny dotace a subvence všem ziskovým organizacím je jasné. Neméně jasné musí být, že musí být odepřeny i všem organizacím neziskovým. Stát totiž jejich prostřednictvím vykonává činnosti, které by řádným veřejným organům neprošly. Je nutno vrátit neziskovým organizacím jejich účel, kterým je vykonávání činností, které nelze vykonávat komerčně, ale o které je přesto zájem. Zkrátka v neziskových organizacích se sdruží lidé, kteří sami chtějí něco konat, nikoli lidé, kteří skrze ně chtějí ovlivňovat politiku. Rozhodně je nutno zrušit zákoník práce, který je v zásadě nevolnickou normou silně omezující jak zaměstnavatele, tak zaměstnance, jakož i jejich smluvní volnost. A jako třeba vykydat normy podzákonné (narazil jsem např. na metodiku mytí rukou). Je třeba vymanit leges artis jednotlivých oborů z byrokratické moci a osvobodit je od vrchnostenské zvůle. Zde vzniká další významný prostor pro snížení daňového břemene.
DEPOLITIZACE: Snaha o decentralizaci a deregulaci znamená prakticky rušení agend a úřadů. Znamená to ve svém důsledku, že úřady mají menší moc nad lidmi a méně ovlivňují jejich životy. Avšak nejde jenom o výkonné (a ostatně i pomocné) úřady, ale také o zastupitelské orgány všech stupňů až po parlament. Zákonodárné a zastupitelské orgány zkrátka mají příliš velký vliv, mohou rozhodovat o příliš mnoha sférách života lidí. Čechovův zupák Prišibějev říkal, že co není přikázáno, je zakázána. V českém sociálním státě je to mírnější, nemá být nic, co není zregulováno. Mluví-li se o dekriminalizaci prostituce, drog apod., přikládá se tomu obvykle význam legalizace, tj. regulace. Stát se stane bordelmamá, pasákem, dealerem atp.? Bastiat říká zhruba, že stát je všeobecné okrádání všech všemi (já bych dodal, že je to také všeobecná buzerace všech všemi). A tak uvažujme o tom, že zbavím stát jeho vnitřní suverenity, takže budou třeba kromě policie či četnictva a armády také firmy poskytující bezpečnostní a branné služby, ale zejména také bude muset být milice (což ovšem není armáda se základní službou) a rovněž i soukromé zpravodajské služby a kanceláře.. To znamená, že musíme trvat na suverenitě lidského jednotlivce (prostě člověka, nikoli specificky občana). Tady už to přestává být pohled jenom praxeologický a do značné míry technokratický a nastupuje nutná potřeba etiky a mravnosti. Někdy se říká etika sobectví proti etice sebeobětování, já bych řekl raději etika samostatnosti proti etice podřízenosti, metodologický, ekonomický a politický individualismus proti kolektivnímu vědomí. Nikdo nemá chtít na někom něco, co má a může udělat sám.
DENIVELIZACE: Nivelizace neznamená primárně materiální, majetkovou rovnost. Nivelizace znamená, že všichni lidé mají podobné, takřka stejné potřeby a zájmy. To není pravda: každý člověk je jiný, chce něco jiného než jiní lidé a také nechce něco jiného než ostatní lidé. A tak skutečná rovnost tak, aby vyhovovala každému a všem, může být nikoli substantivní, nýbrž jenom formální, tzn. jedni lidé nezabraňují jiným lidem sledovat ve své činnosti své vlastní zájmy (a to jak oni sami, tak prostřednictvím státu). Nivelizace, zglajchšaltování prostřednictvím regulací a plošných výhod tudíž jde proti svobodě člověka a jeho suverenitě, a to i tehdy, když se tváří jako pomoc ( např.dnešní zastropování cen energií). V takovýchto a podobných záležitostech dělá vláda lépe, když nedělá nic. Ovšem je tu jeden nutný předpoklad: člověk musí mít jasno o svém zájmu, mít odpovědnost a v neposlední řadě houževnatost a odvahu. Musí se umět poučit ze svých chyb (hledět, co udělal špatně on, ne někdo jiný) i ze svých úspěchů (neusnout na vavřínech). I toto je otázka etiky a nakonec mentality. Říká-li Viktor Šejmov, že komunismus je mentalita, nikoli ideologie, právě tak to platí o svobodomyslnosti, jenže v opačném gardu.
Naprostá většina lidí nejsou filozofové, aby se naučili tomu správnému systému a udržovali jej v nedotknuté čistotě, avšak všichni lidé mají tak či onak rozumnou mysl, takže mohou získat mentalitu, které je vlastní odvaha, houževnatost, rozumně pochopený vlastní zájem. Takový člověk už se bude umět použit ze svých chyb i úspěchů. Jako Svobodní bychom se místo úzkostlivé snahy o čistotu našich idejí či dokonce pojmů měli naučit dávat lidem naději, že to jde, že skrze odvahu, houževnatost, rozumně pochopený vlastní zájem lze dojít ke svobodě a svobodné společnosti.
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdeněk Uhlíř
