Svoboda, prosperita a nezávislost? Taky mír a kapitalismus!

Svoboda, prosperita a nezávislost? Taky mír a kapitalismus!

Svobodní jsou stranou, která hodlá čelit novodobému ohrožení svobody.

Nejsme ovce, jsme berani a nebojíme se pojmenovávat věci pravými jmény. Místo prázdných výkřiků opozice a populistických gest současné vlády, se chceme zaměřit na samou podstatu problémů dneška.

Pro svobodu, nezávislost a prosperitu hodláme jít osvědčenou cestou, kterou kdysi prošlapal Ronald Reagan: Za mír! Za svobodu! Za kapitalismus!

Zároveň cítíme velkou zodpovědnost být připraveni čelit novodobým ohrožením, které útočí na naši svobodu, ale i základní fungování demokracie. Zavedené a zkostnatělé strany nedokáží nebo nechtějí pružně reagovat na plíživé utahování šroubů, jako jediná parlamentní strana jsme odhodlání stát v první linii a za nic se neskrývat!

Díky pravidelné komunikaci s Vámi jsme pojmenovali 6 největších trápení současnosti:

Bezpečnost je jedna z mála věcí, ve kterých je role státu nezbytná. Nyní přišel čas, kdy si snad uvědomíme, že jeden ze dvou základních úkolů státu je potřeba brát vážně. Není to přitom o tom kolik peněz, ale jak chytře budeme investovat do naší bezpečnosti.

Nelze přitom přehlížet ani rozměr energetické a potravinové nezávislosti, která je narozdíl od soběstačnosti nepřináší jako vedlejší efekt obecné zhoršení hospodářské situace, ale zároveň braní naší vydíratelnosti a bezpečnostní zranitelnosti.

Zásadním problémem podnikání, a české společnosti jako celku, je fakt, že společnost byla nenápadně, postupem času, rozdělena na dvě části – na občany, a na podnikatele/živnostníky.

Dotace nejsou ekonomický, ale politický nástroj. Neslouží k posílení ekonomiky, ale k vytvoření závislosti členských států EU na poskytovateli dotací a příjemců dotací na státu.

Dotace jsou nesystémovým nástrojem, který nemá v podnikání co dělat. Zatímco soukromé podnikání je soustavná činnost prováděná podnikatelem samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku, dotace jsou státním zásahem do podnikání:

Jsou výběrové, tedy jen pro vyvolené, jimi podporovanou věc vybírají úředníci, tedy nikoli trh, tedy zákazníci, narušují přirozenou konkurenci degradují a demoralizují snahu a úsilí podnikatelů – kdo se naučí psát dotační žádosti, ten má víc.

Dotace křiví trh i charakter.

Green Deal, zánik hotovosti a zavedení digitálního eura, omezování svobody slova a cancel culture, korespondenční volba, koketování se sociálními kredity, zavádění více kategorií občanů, to vše v budoucnu bude ohrožovat svobodu a důvěryhodnost demokracie.

Příležitost dělá zloděje a ani transparentnost tomu evidentně nemůže zabránit. Čím více přerozdělování, čím více moci v rukou politiků a úředník, čím větší počet dotačních titulů, tím větší prostor pro korupci.

Jedním ze základních principů, které prosazujeme je decentralizace, tedy rozhodování blíže k samotným problémů. V přímém rozporu s tím je ambice EU určovat kompletní pravidla hry (dnes více než 60 % přijatých zákonů pochází z Brusel).

Tento tlak na uniformitu celé EU pod jednou vládou a s jednotnými předpisy popírá rozdílné preference a historický kontext jednotlivých států. EU tím dnes více rozděluje, než spojuje, a my tomu říkáme jasné ne!

Jsme přesvědčeni, že by Česká republika měla mít suverénní právní řád. Usilujeme o renovaci Ústavy před rok 2001 a vyškrnutí článku 10a z naší Ústavy. Za účelem znovuobnovení suverenity práva ČR a zajištění svéprávnosti našeho Parlamentu, který jediný má nést zodpovědnost za zákony platné v naší zemi, jsme tako stvořili tuto petici.

Český lev nosí na hlavě korunu jako symbol suverenity Zemí koruny České. Součástí naší suverenity je nejen symbolicky stabilní a silná měna, která svědčí českému hospodářskému živlu i úsporám našich občanů. Proto jsme připravili jako uskupení petici pro zachování české koruny a sesbírali již přes 24 000 podpisů.

Jsme přesvědčeni, že by Česká republika měla zachovat českou korunu. Zároveň vyzýváme podpisem této petice vládu, aby aktivně vyjednávala v Evropské unii výjimku ze zavedení eura, tak, aby existence možnosti platit českou korunou nebyla v ohrožení.

Stáhnout v tiskové podobě na nástěnku.

Případné dotazy prosím směřujte na:
mluvci@svobodni.cz, +420 773 940 729

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31