Červenka: Rok 2018. Jaký bude?

Červenka: Rok 2018. Jaký bude?

Ono to ani nejde, každé ruce patří určitému člověku, ovládá je jedna hlava s jedním mozkem a nejsou na světě dva lidé, kteří by přemýšleli stejně a při rozhodování o věcech společných se shodli. Shodněme se tedy alespoň my, že se před sto lety vláda věcí veřejných k rukou nás, Čechů/Moravanů, posunula blíže a že my, kteří si myslíme, že je to dobře (existují i našinci, kteří si to nemyslí a čas od času se vládu nad námi pokoušejí svěřit „moudřejším mozkům“, ať již do Berlína, Moskvy či Bruselu), bychom měli udělat vše, co je v našich silách, aby se ona vláda věcí našich udržela co nejblíže našim mozkům a rukám minimálně v podobě zachování současného stavu, když už je z různých příčin těžko představitelné, že je očekávatelný další posun k přiblížení vládnutí k nám coby suverénním jedincům.

Zatím jsme od roku 1989, kdy jsme naposledy od dějin dostali jakous takous šanci a opravdu ji dle mého v mnoha aspektech i efektivně využili, svědky toho, že se rozhodování o našich životech od našich hlav a rukou s v čase narůstajícím tempem vzdaluje, zejména pak je to patrné od konce poslední Klausovy vlády. Něco zřejmě děláme špatně. Třeba volíme nevhodné politiky nebo si málo uvědomujeme jak ona pověstná žába postupnou změnu situace k horšímu. Tu navíc nemáme plně ve svých rukou. Podobně o vládu věcí svých přicházejí Němci, Francouzi, Italové, Švédové a mnoho dalších národů. Schválně nejmenuji např. Rusy, protože ti ji ve svých rukou minimálně na naší úrovni, nikdy neměli, takže na tom určitě aktuálně nejsme zas tak zle.

Mocných, ať již transparentních nebo netransparentních, vnějších či vnitřních, kteří stojí o to „odebrat nám břímě“ rozhodování o našich životech, je mnoho a cílí na nás z mnoha stran. Není nás v naší zemi zas tak málo a navíc žijeme na strategickém místě. Tak to ale bylo vždy a měli bychom se z historie poučit.

Jsme svědky omezování svobod

Máme navíc jednu velkou výhodu: díky internetu nejsvobodnější pohyb informací v historii. Kdo se skutečně zajímá, má oproti minulosti nesrovnatelně větší možnost dopátrat se různých úhlů pohledu na probíhající události. Není již odkázán na předávání informací od úst k ústům, jedny noviny či tendenční rozhlasové či televizní vysílání. To je naše velká výhoda a jedním z nejdůležitějších úkolů před námi, zodpovědně se zajímajícími o správu veřejných věcí, je tuto informační svobodu zachovat. Nebude to snadné. Její význam si uvědomují i všichni ti, kteří touží po tom rozhodovat bez bezprostředního vlivu veřejnosti na jejich jednání, a tak vznikají speciální útvary, které opět řeší svobodu slova a majitelé sociálních sítí jsou popotahování ohledně „nevhodnosti“ příspěvků. A opět jako v temné minulosti neexistuje možnost odvolat se. „Jedovatý plivanec“ je stále důkazem.

Stejně tak jsme svědky omezování vlastnických práv a svobod, zejména podnikatelů, jejichž majetek byl vždy prvořadým cílem všech „dobrodinců“, ochotných ulevit našemu rozhodování o obecních věcech. Znovu máme regulované ceny a marže a znovu roste tendence omezovat svobodu nakládání se svými penězi. Důsledky vidíme ve všech městech a obcích – mnoho prázdných prostor k podnikání a v protikladu k tomu úřady přecpané úředníky.

A nejen to, vrací se v nebývalé míře i jednostranná politická indoktrinace do škol. Buduje se kult Václava Havla, sílí propagace EU a multikulturalismu.

Velkou hrozbou z vnějšku je snaha přerozdělit nám proti naší vůli do Evropy přicházející migranty. Je evidentní, že právě přístup k řešení této otázky je pro elity zásadní. Na základě odpovědi na ni jsou pak jednotliví politici v masmédiích děleni na „moderní“ a „zodpovědné“ na jedné straně a „populistické“ a „protievropské“ na straně druhé. Totam je rozdělení na pravici a levici, základní rozdělení dneška je na ose poslušní versus neposlušní, prosystémoví versus antisystémoví.

Nečeká nás jednoduchý rok. Zatím díky Bohu stále i na nás bude záležet, zda nám vzývaná a opěvovaná vláda věcí našich zůstane alespoň v oné míře, v jaké ji máme dnes, nebo se za rok budeme o něco více bát mluvit, chovat se, jak chceme nebo dokonce jít na procházku po oblíbené čtvrti. Prvním okamžikem, kdy se o tom bude rozhodovat, jsou lednové volby prezidenta republiky. Cílem mého článku bylo pohnout vážené čtenáře k přemýšlení nad některými souvislostmi našich skutků. Vše dobré v osmičkovém roce.

Miroslav Červenka,
člen Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31