Už za pár dní se otevřou volební místnosti, čímž vyvrcholí několikaměsíční souboj kategorických myšlenek, pevných názorů, promyšlených politických stanovisek. Tedy, správněji řečeno, měl by vyvrcholit. To, čeho jsme totiž byli během prezidentské volební kampaně svědky, má daleko spíše úroveň další řady televizní show Česko hledá superstar.

Nechci v žádném případě rozebírat, zda bylo před deseti lety správné prosadit přímou volbu hlavy státu, aniž by došlo k výrazné úpravě jejích pravomocí tak, aby mandát získaný přímo od občanů, měl náležitou váhu. Nechci spekulovat o tom, zda na počátku změny volebního systému stála spíše bezradnost stranických činitelů, zda jsou schopni nabídnout parlamentu skutečné osobnosti, nebo jestli cílem bylo skutečně posílení demokratických mechanismů naší republiky.

Jedno je však jisté: jestliže by se měl prezidentem stát člověk, za kterého mluví dlouhé roky aktivní politické práce a jenž je nositelem pevných postojů, a s nímž sice může velká část veřejnosti nesouhlasit, ale přesto si dokáže vydobýt respekt a přesvědčivě vystupovat jako lídr národa, nikdo takový se nám v blížících se volbách opět nenabízí. Jako by samotný mechanismus přímé volby byla pouhá vějička, návnada na důvěřivé občany, kteří tak snadno získají pocit, že mají věci ve svých rukách. A že na jejich výběru záleží. A že je jejich občanskou povinností si vybrat.

Volit ve svobodných, otevřených a férových volbách je bezpochyby naše zásadní politické právo. Podobně jako právo na aktivní a hlasitý nesouhlas s vládní politikou, které je nám postupně omezováno pod pláštíkem tzv. boje proti dezinformacím. Právo však není povinnost. A chceme-li být aktivními voliči, ale přesto dát najevo, že defilé prezidentských kandidátů nám daleko spíše připomíná odporné pouťové panoptikum, nemáme žádnou morální povinnost takové představení posvětit svým voličským hlasem.

Včerejší volební debata na veřejnoprávní České televizi podle mého názoru potvrdila stav věcí. Pokud někomu stačí prázdné fráze od rychlokvašek, o nichž ještě nedávno nikdo nic neslyšel, pokud někomu stačí prázdný konformismus se vším, co pochází od Evropské unie, i kdyby šlo o evidentně iracionální a zhoubnou zelenou politiku, nebo pokud někomu stačí lži a výmysly o odvolání vlády, třebaže něco takového nemá oporu v Ústavě, prosím – výběr je bohatý. Jestliže čekáme od politiků skutečnou osobnost a nikoliv omyvatelnou faleš a bezobsažné floskule, které se kdykoliv dají vzít zpátky, pak nás musí jednotliví kandidáti urážet.

Něco takového si můj hlas nezaslouží. Budu tedy volit neplatným hlasem a je to jediná možnost, kterou jako pravicový volič mám.

Někdo by snad mohl namítnout, že neplatný hlas je přece to stejné, jako se do volební místnosti vůbec nedostavit. Já se však domnívám něco jiného.

Nepřijít k volbám totiž není vyjádřením ničeho. Nevolit vůbec totiž znamená zařadit se mezi dav bez názoru. Neplatný hlas (tedy nejlépe dva lístky v jedné obálce raději než prázdná obálka či poničený lístek) ale vyjádření názoru je: chci volit, mám snahu volit, mám na dění v naší zemi jasný názor, ale tato nabídka je zkrátka něco příšerného. (Samozřejmě se pak nabízí další reakce: proč nejdete kandidovat sám? Proč strana, kterou podporujete nebo jíž jste členem, nepostavila vlastního kandidáta. Ale to už je zase jiný příběh.)

Neplatné hlasy jsou totiž uvedené ve statistikách. Jsou to lidé, kteří skutečně přišli volit, zatímco počty občanů, kteří se rozhodli zůstat doma, vypovídají spíše o úrovni občanské ignorance v naší zemi. Co kdyby voliči odmítli myšlenku, kterou nám podsouvají média prostřednictvím statistik, debat a volebních kalkulaček, že si někoho vybrat musíme? Jestliže by neplatných hlasů bylo dejme tomu pět procent, šlo by o velmi významný signál.

Je potřeba zásadně odmítnout hloupá vydírání typu „Nebudeš-li volit Babiše, dostane se na Hrad Nerudová“ nebo „Když nebudeš volit Nerudovou, pomáháš Babišovi.“ Já volím podle svých dlouhodobých a dnes již neměnných názorů na to, jak má politika v naší zemi vypadat a co je politickým a morálním ideálem. Jestliže se nikdo takovému ideálu nepřibližuje v žádném z myslitelných ohledů, odmítám si vybírat mezi morálními a duševními trpaslíky. Stejně tak odmítám měřit, zda náhodou jeden z nich své soupeře nepatrně nepřevyšuje. Jak jsem již napsal výše, přeji si prezidentskou kampaň jako souboj kategorických myšlenek. Ne jako souboj různých projevů, forem a druhů myšlenkové prázdnoty. Prázdná a hloupá Danuše Nerudová. Prázdný a hloupý Petr Pavel. Prázdný, hloupý a ještě k tomu ničemný Andrej Babiš. Rozhodovat se mezi nimi je nedůstojné. Stejně tak považuji za nedůstojné upnout se ke kandidátům, kteří se teprve nedávno odněkud vynořili, aby svoji politickou kariéru započali kandidaturou na funkci, která má být ve skutečnosti jejím vyvrcholením.

Zapomeňte prosím na všechny možné volební kalkulačky a průzkumy. To je totiž jeden obrovský podvod. „Nevíte, koho volit? Vyplňte si kalkulačku! Kalkulačka vám to spočítá! Kalkulačka myslí za vás.“ Představte si raději jednotlivé kandidáty v pozici prezidenta. A zeptejte se sami sebe: „Tohle skutečně chci? S tímhle budu jako občan České republiky spokojený? Tohle má být historicky na stejné úrovni jako Masaryk, Havel a Klaus? Opravdu?“

Myslíte si, že si skutečně musíte vybrat? Ne, nemusíte. A nenesete žádnou odpovědnost za to, jak hlasují ostatní. Pokud si tedy ceníte skomírajících hodnot jako je svoboda, trh či kapitalismus a uvědomujete si, že prezidentší kandidáti tyto hodnoty v žádném myslitelném ohledu nehájí, volte stejně jako já: neplatným hlasem. Pokud zastáváte hodnoty opačné, užijte si to.

Luboš Zálom, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: blog autora