Abych si ujasnil, jaký postoj považuji za zásadový a nepodlehl emoci, že „jakákoliv pomoc“ je skutečná pomoc. Musel jsem se zamyslet nad vojenskými rozbuškami ve střední a východní Evropě za posledních 100 let, které pro nás byly klíčové…

V roce 1938 nám slíbilo dodržení závazků zejména Rumunsko i Jugoslávie. S těmito státy jsme si slíbili vzájemné krytí, pokud by kohokoliv z nás někdo napadl. Německo, Bulharsko, Turecko, Maďarsko, Sovětský svaz či Rakousko, to všechno byly státy, které mohly nějaký z těchto států ohrožovat. Když nám hrozilo Německo válkou v září 1938, tyto státy narozdíl od jiných své závazky nevypověděly.

Za 30 let bylo potvrzeno naše přátelství, byť Malá dohoda skončila rokem 1939. Morálně se na naši stranu postavilo zejména Rumunsko, které se v roce 1968 odmítlo účastnit okupace Československa armádami Varšavské smlouvy, pod vedením Sovětského svazu. Jugoslávie sice nebyla ve Varšavské smlouvě, ale i ona zvolila opačný přístup než podporu Sovětskému svazu. Podpořila nás morálně a v případě otevřeného sporu chtěly statisíce „Jugoslávských partyzánů“ bojovat v řadách Československé armády.

My obklíčeni ze všech stran, opět nebojovali.

Za dalších 30 let byla jedna ze tří stran původní Malé dohody opět napadena. Situace už však byla docela jiná než dříve. Naše země byly menší, pouze Rumunsko zůstalo zachováno v původních hranicích. Přesto se Jugoslávie narozdíl od nás nějak bránila a my jí tentokrát bohužel nebyli ani morální oporou. Kdybychom tehdy posílali na jejich území zbraně, mohly naše zbraně sice více oslabit cizí armádu útočníků, ale protože naše armáda nestála s obránci bok po boku, přinesly by naše zbraně jen více obětí zejména obráncům samotným a nezabránily by nakonec nutnosti akceptovat požadavky útočníka, který měl přesilu.

Byla chyba, že jsme tehdy nebyli morální oporou pro lidi na bombardovaném území. Alespoň jsme však dokázali poskytnout azyl mnoha lidem prchajícím z této oblasti na svém území.

Abychom dnes mohli mít čisté svědomí, měli bychom pro Ukrajinu dělat víc, než jsme udělali v roce 1999 pro Jugoslávii. Není však možné, abychom dělali naprosto cokoliv, protože i dnes obránci čelí útoku velmoci.

Jako země jsme tentokrát bombardování neasistovali, naopak jsme zásadně odmítli vojenskou operaci na území cizí země a stali se morální oporou pro obyvatele, kteří čelí bombardování cizí armády a statečně hájí své území.

Humanitárně dnes pomáháme mnohem více než v roce 1999, jezdíme pomáhat na hranice a jsem vděčný, že i členové Svobodných přiložili ruku k dílu, aby bezbranní lidé neumrzli ve frontách na hranici.
Ze stejných důvodů jako v roce 1999 i dnes jsem však přesvědčen, že je chyba posílat obráncům zbraně na jejich území do již probíhajících bojů.

PS: Ano, obecně platí, že zlého člověka se zbraní zastaví jen dobrý člověk se zbraní. Ovšem ve válce je to bohužel trochu jinak. Ve válce zastaví ten, kdo má větší a lepší zbraně toho, kdo má menší a zlí lidé při válce většinou sedí někde v teple bunkru nebo štábu. Jako malá země si nemůžeme dovolit pomáhat proti velmoci komukoliv, s kým jsme si to dříve smluvně neslíbili, že si pomůžeme bránit území.

Pokud budou velcí kluci bít malé, my jim ze stromu budeme házet větve a hecovat je, aby si šli pro další ránu, ale sami jim nepomůžeme, pak jim dáváme danajské dary.

Zdroj: Parlamentní listy