MF DNES – Karel Diviš: Proč Česko ekonomicky strádá? Zástupci vlády, vzpamatujte se

MF DNES – Karel Diviš: Proč Česko ekonomicky strádá? Zástupci vlády, vzpamatujte se

Jak dlouho se chceme ještě dívat na to, že naše země ekonomicky zaostává? A proč to de facto pořád nikoho nepálí? Co je dnes vlastně český národní zájem? Zástupci současné i minulé vlády: vzpamatujte se proboha!

Nejlépe to asi říká pan Ladislav Verner, majitel úspěšné světově uznávané české firmy SOMA z Lanškrouna na výrobu flexotiskových strojů a aktuálně jeden z kandidátů na prestižní ocenění Manažer roku. Jediným a hlavním českým národním zájmem musí být vytváření českých finálních produktů a služeb českými firmami. Pokud chceme určovat ceny na trhu, reinvestovat vydělané peníze do dalšího výzkumu a inovací, být nositelem know-how a tím, kdo určuje a ovládá celý subdodavatelský řetězec, je třeba mít finální produkt ve svých rukou. Ať už ho vytvoříme doma, anebo v nějaké jiné zemi s levnější pracovní silou. Jinými slovy: je to jediný způsob, jak dlouhodobě zvyšovat český hrubý národní produkt (HNP), tedy peněžní hodnotu všech finálních statků a služeb vytvořenou příslušníky Česka bez ohledu na místo, kde byla tato hodnota vytvořena.

Pokud se naopak budeme zaměřovat pouze na hrubý domácí produkt (HDP), tedy na peněžní hodnotu všech finálních statků a služeb vyprodukovaných u nás doma, nemůžeme se divit, že tu stále mluvíme o montovnách, zaostávajících inovacích a odtoku obrovského množství dividend a kapitálu pryč z naší země. Místo abychom doháněli nejvyspělejší ekonomiky světa, blížíme se tak k „banánovým republikám“.

Nešťastné dědictví

A teď si vezměte, že do této dlouhodobě ekonomicky neudržitelné domácí situace vstoupí neočekávané faktory jako covid, zelené šílenství z Německa „naboostované“ válkou na Ukrajině vedoucí k bezprecedentní energetické krizi plus nezodpovědná monetární politika v podobě „neomezeného“ tisku peněz a dotačního šílenství ve většině zemí Evropy. Divíte se, že jsme to ekonomicky odskákali jednou z nejvyšších inflací a poklesem reálných platů, což znehodnotilo naše úspory asi o 30 procent? Je to logické, ne?

Naše ekonomika je drancovaná jednotlivými navolenými vládami prakticky už od revoluce. Když vezmu jen poslední dvě vlády, tak ta minulá pod rouškou covidu a bezbřehého populismu v podobě rozhazování peněz ze státního rozpočtu komukoliv a kdykoliv, zejména před volbami, posunula státní deficity do úrovní, na které jsme do té doby nebyli zvyklí. A český národní zájem se scvrkl do veledíla „O čem sním, když náhodou spím“. Zatímco dříve poslanci ve Sněmovně dny a noci bojovali o úspory v řádech desítek miliard korun, Babišova vláda to hodila o řád výš. A to ještě těmi deficitními stovkami miliard korun víceméně překryla doutnající strukturální deficit, který by kvůli dlouhodobě odkládané důchodové reformě objektivně doběhl kteroukoliv vládu.

A co vláda současná? Mnoho lidí do ní vkládalo velké naděje, že bude s lidmi lépe komunikovat, že bude navenek vystupovat jednotně a profesionálně a že konečně začne hájit české národní zájmy. Zemi přebírala v ekonomicky nelehké situaci. Začínala nepříjemná energetická a inflační krize, kterou skutečně v Evropě nezažehla válka na Ukrajině, ale již nesmyslná opatření Green Dealu. To se týká zejména Německa, kde se rozhodli zavřít jaderné elektrárny, protože kdysi bouchla Fukušima, a pak vykupovat přebytkovou českou elektřinu. Nebýt války na Ukrajině a následně de facto zhroucení energetického trhu, tak to možná nemusel být z pohledu české vlády tak špatný ekonomický výhled.

Obrovské zisky pro polostátní ČEZ, tedy i příjem do státního rozpočtu, za neválečné situace možná mírné zvýšení cen energií a mírná inflace, která by ukrajovala ze státního dluhu – to vše mohlo hrát vládě do karet a to vše mohla zcela mylně považovat za český národní zájem. Jenže situace se kvůli šílenci Putinovi zvrtla a to, co nejprve možná ekonomicky vypadalo jako docela dobrý krátkodobý plán, navíc utužující vztahy s naším ekonomickým chlebodárcem Německem, který si nás hýčká jako pevnou součást svých subdodavatelských řetězců, má pro českou ekonomiku katastrofální dopady.

Automotive v nesnázích

A jaké dopady to jsou? Náš automobilový sektor, který je stále jednoznačným tahounem české ekonomiky, najednou nemá cestu, jak dál. Výrobci aut (v německých či jiných zahraničních rukou) na našem území vědí, že na jejich český subdodavatelský řetězec výrazně dolehla energetická krize, a tak jim dají lákavou nabídku. Víme, že jste teď strádali, trh s auty se ale oživuje, a proto vám zadáme větší objem výroby, abyste se zahojili. Jenže manažer takové české subdodavatelské firmy namítne, že energie je stále drahá a že i vyšší objem zakázek ještě prohloubí již tak gigantické ekonomické ztráty. Zahraniční chlebodárce se zamyslí a řekne: „Víte co? Ještě tu je jedno řešení, stejně jste ve ztrátě, co kdybychom vás koupili a celé to tu převzali?“ Výsledkem je, že montovny zde zůstávají, možná budou zahraničním vlastníkem dokonce vylepšeny, ale kam poputují zisky a kde se bude případně zvedat HDP nebo HNP? Jaká je šance na české finální produkty a služby?

A do toho všeho se třeba ještě ministr dopravy Martin Kupka diví, proč někdo, včetně mě, podepisuje petice proti zákazu výroby aut se spalovacími motory na benzin a naftu v roce 2035. Ten v rámci Green Dealu zatím bohužel prošel v Evropské unii, přičemž poslední šance na revizi tohoto rozhodnutí bude v roce 2026.

Ani já nejsem zpátečník a nemám nic proti inovacím, elektromobilitě či ochraně planety, jenže primárně jsem také český státní občan, podnikatel, dokonce vystudovaný ekonom. Ve chvíli, kdy předchozí ani současná vláda stále nejsou schopny rozjet dostavbu jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně a kdy studie jasně říkají, že pokud se tak nestane, tak Česko už nebude ve výrobě elektřiny přebytkové, chceme direktivně zavádět v naší zemi elektromobily? Navíc nikdo neříká, co udělá v té chvíli náš německý automotive chlebodárce. Zbude tady alespoň ten český subdodavatelský řetězec pro nová elektroauta, když nic výrazněji naši ekonomiku neživí? Žádnou alternativní vizi naší vlády, na čem chce stavět český národní zájem, tedy český HNP za pět, deset, patnáct let, bohužel neslyším.

Bez lží a povýšenosti

Nejsem člověk, který rád jen něco kritizuje nebo boří, jsem hodně velký idealista a i díky svému cestování po světě věřím v zásadě v dobro většiny lidí na této planetě. Co ale nesnáším, jsou lži a lidská arogance. V takových případech nechci a nebudu mlčet. Rád bych, aby se naše země zvedla, aby se lidé probrali z letargie a věřili, že můžeme jednoho dne zvolit i lepší vládu, než jsou ta současná i minulá.

Pokud si tyto řádky přečtou i někteří zmiňovaní vládní představitelé, není v tom nic osobního. Jen je chci vyburcovat k tomu, aby se zkusili zamyslet a pochopit, co to doopravdy je český národní zájem – a následně ho tvrdě začali hájit na domácí i mezinárodní scéně. Jen tak je budou mít voliči rádi, jen tak vytvoří dlouhodobě něco smysluplného pro prosperitu naší země a jen tak budou znovu zvoleni a pozitivně zapsáni do dějin.

zdroj: idnes.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

PhDr. Mgr. Karel Diviš

PhDr. Mgr. Karel Diviš

podnikatel, bývalý prezidentský kandidát a kandidát do europarlamentu

Novinky

Nejnovější video

Nedělní debata Lukáše Dolanského u jednoho stolu posadila Radka Vondráčka z ANO, Jiřího Pospíšila z TOP 09, Alexandra Vondru z ODS a Libora Vondráčka, předsedu Svobodných. Právě Libor Vondráček, jehož nezaměňovat s poslancem ANO stejného jména, se v hodinové debatě prosadil ne hlasitostí, ale tím, že u dvou nejsložitějších témat, střetu zájmů a vlastního zákona o pravomocích prezidenta, dokázal nabídnout přesnější argument než všichni ostatní kolem stolu.

V úvodní části o možném střetu zájmů Andreje Babiše, kde se Pospíšil a Vondra přetahovali s Radkem Vondráčkem o desítky a miliardy korun, zůstal Libor Vondráček nad politickým handrkováním. Připomněl výrok Jaroslava Kubery, že dotace by měly být trestným činem, minimálně sprostým slovem, a rovnou dodal, že kdyby dotace neexistovaly, nikdo by u stolu neřešil hodiny diskuzí o tom, kdo je v konfliktu zájmů. Šlo o řízný, ale věcný komentář, který posunul debatu od osobních útoků k podstatě problému.

Na dotaz, zda riziko nakonec nezaplatí čeští občané, odpověděl Vondráček jasným rozlišením kompetencí: ministerstvo spravedlnosti je dohledový orgán podle českého zákona, a to, že Evropská komise má jinou, širší definici střetu zájmů, je realita, se kterou je třeba počítat, ale neznamená to automaticky prohru. Zdůraznil princip, že pravidla pro vyplácení dotací musí platit stejným metrem pro všechny aktéry na území republiky, bez výhod pro premiéra i bez výhod proti němu, což je přesně ten typ nestranného postoje, který v ostré předvolební atmosféře ostatním hostům u stolu chyběl.

Když se debata přesunula k technickým rozdílům mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi, Vondráček doplnil argumentaci Radka Vondráčka o důležitý detail: pokud by v budoucnu vznikla prokázaná pohledávka státu vůči firmě z nesprávně vyplacených prostředků, je jednou z podmínek nárokových dotací i to, že firma nemá vůči státu nesplacené závazky, takže stát má nástroj k započtení dlužné částky i u dotací, které jinak automaticky náleží. Šlo o konkrétní, prakticky použitelnou informaci, nejen politické ujišťování.

Nejsilnější část večera ale patřila obhajobě zákona, který sám Vondráček prosadil ve sněmovně a který nedávno přehlasoval veto Senátu, totiž zákona, jenž prezidentovi odebírá pravomoc jmenovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Zatímco Pospíšil, Vondra i moderátor Dolanský ho tlačili k přiznání, že jde o pomstu prezidentu Pavlovi, Vondráček zůstal u právního jádra věci: podle článku 44 Vídeňské úmluvy jsou prezidentskými velvyslanci pouze ti, kteří jsou přijímáni hlavou jiného státu v rámci bilaterálních vztahů, zatímco vedoucí stálých delegací se předkládají vedoucímu mezinárodní organizace a jejich listiny podepisuje ministr zahraničí, nikoli prezident. Na podporu svého výkladu citoval tři nejčastěji zmiňované komentáře k ústavě, které jeho interpretaci potvrzují, a odmítl, že by šlo o svévolné rozšíření role vlády.

Na tvrdý argument Jiřího Pospíšila, že otázka nikdy nebyla sporná a že to potvrdí devadesát procent ústavních právníků, Vondráček nezačal ustupovat ani se hádat, ale klidně zopakoval, že situaci vyjasňuje pro všechny budoucí prezidenty a vlády, bez ohledu na politickou konstelaci, a otevřeně přiznal, že motivací je i obava z dalšího stupňování takzvaných naschválů ze strany hlavy státu, pokud by získala druhý mandát bez nutnosti obhajoby u voličů. Právě tato kombinace právní argumentace a otevřeně vysloveného politického kontextu působila mnohem přesvědčivěji než snaha ostatních hostů celou věc zredukovat na jedno slovo.

V pasáži o volebním vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku pak Vondráček ukázal, že umí kritizovat extremismus konzistentně na obě strany politického spektra. Připomněl teroristický útok v Pardubicích spojený se Stiftung Rosy Luxemburgové a ptal se, proč česká média nevěnují stejně důslednou pozornost krajně levicovým hnutím jako AfD, když nastupující vítězství Die Linke v Berlíně bude podle průzkumů podobně výrazné. Zároveň jasně a bez váhání odmítl požadavky některých zemských politiků AfD na zrušení Benešových dekretů, čímž ukázal, že sympatie k některým konzervativním pozicím AfD u něj nepřebíjí obranu národních zájmů.

Vondráček přiznal i praktickou inspiraci, kterou německá strana pro Svobodné představuje, konkrétně v tom, jak komunikuje s voliči a jak dokázala z jednotek procent vyrůst na téměř třicet procent podpory celostátně, v Sasku-Anhaltsku dokonce na 43,8 procenta. Zároveň ale hned dodal, že jde o inspiraci ve způsobu komunikace, nikoli v programu, a připomněl, že postoj Svobodných k evropské integraci je dlouhodobý a nemění se podle toho, jak si aktuálně vede některá zahraniční strana. Svobodní podle něj hlásají už od Lisabonské smlouvy totéž, totiž že by pro Česko bylo výhodnější být součástí EFTA, tedy uskupení po vzoru Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska než hluboce integrovanou součástí Evropské unie.

Poznamenal také, že AfD by na rozdíl od současné německé vlády nikdy nevypnula jaderné elektrárny, což je z pohledu Vondráčka relevantní i pro Česko, protože Německo dnes kvůli odstavení vlastních jaderných zdrojů potřebuje dovážet energii i od nás, a to je jeden z důvodů, proč jsou ceny elektřiny v regionu dlouhodobě vyšší, než by musely být. Vondráček tím ukázal, že i k tématu, které je v médiích často redukováno na emoce a nálepky, dokáže přistoupit věcně a spojit ho s konkrétním dopadem na české spotřebitele.

Když se moderátor Dolanský pokusil Vondráčka zatlačit otázkou, zda by Svobodní byli ochotni s AfD spolupracovat i za cenu ústupků v citlivých otázkách, odpověděl bez zaváhání, že spolupráce v Evropském parlamentu je věc programových průsečíků, ne bezvýhradného souhlasu se vším, co ten který spojenec řekne. Zdůraznil, že stejně jako u domácích partnerů posuzuje Svobodní zahraniční spojence podle konkrétních kroků, ne podle toho, jak je která strana označena v titulcích zpravodajství, a že tento přístup platí i směrem k voličům, kterým chce nabídnout srozumitelné vysvětlení, nejen politický slogan.

Celý večer tak Vondráček ukázal politika, který dokáže obhájit vlastní legislativní práci právním rozborem, rozlišit spravedlivou kritiku od demagogie a nebát se nepříjemných otázek, aniž by sklouzl k výkřikům, které kolem něj předváděli ostatní hosté. Zatímco debata jako celek často sklouzávala k vzájemným obviněním mezi ANO, TOP 09 a ODS, Libor Vondráček si udržel roli hlasu, který věcné argumenty upřednostňuje před politickým divadlem, a to je přesně ten typ vystupování, který voliče Svobodných dlouhodobě přesvědčuje, že jde o stranu se skutečným programem, nejen s hlasitými hesly.

Oblíbené štítky

PhDr. Mgr. Karel Diviš

PhDr. Mgr. Karel Diviš

podnikatel, bývalý prezidentský kandidát a kandidát do europarlamentu

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31