Literární soutěž: další covidový příběh.

Literární soutěž: další covidový příběh.

Přinášíme vám závěrečný příspěvek z literární soutěže „Příběh nesvobody“. Autorkou je paní Kateřina Blažková, které tímto gratulujeme! Za všechna vaše díla děkujeme a těšíme se na shledání na některé z našich dalších akcí.

Příběh Kateřiny Blažkové: Jak jsem zjistila, že v tom sama nezůstanu!

Přiletěla jsem z dovolené. Egypt. Můj splněný sen. Vrátila jsem se nadšená a plná zážitků. Navždy propojena s oblíbenými faraony a bohy. Hatšepsut pomrkávala z okna svého chrámu, sfinga v Gíze na vteřinku ožila, aby nám přátelsky kynula a v Nilu jsem zahlédla koupající se hroší rodinku. No přiznávám se, že pouze v nekonečném příběhu svých fantazií… Ale i tak to byla pohádka. Jenomže…

Ten návrat! „Nechoď sem, musíš do karantény,“ uvítal mě kolega v práci. „Proč?“ nepochopila jsem jeho snahu o mně neznámý druh humoru. „Copak nic nevíš o coronaviru?“ „Ne. V Egyptě jsem chtěla mít klid od všeho dění.“ Uvedl mě do situace, jaké že to zprávy hýbou dnešním světem. Snad z toho nic nebude, trochu si zamudrujem a v blaženém nevědomí těch, kdož nevidí do budoucnosti se společně zasmějeme. Ale pak…

Je to potvrzeno! Strašně nakažlivá, nepředstavitelně smrtelná epidemie se šíří z Číny (rychlostí téměř světelnou) a straší tak celou planetu. Epidemie? To se pletete, lidičky! Jedná se o smrtonosnou pandemii! Mávla jsem nad tím rukou. Média pořád něčím děsí. Kdo by jim jinak naslouchal? Tak přišli s tímhle příběhem. Ono to přejde. Nepřešlo! Začala jsem potkávat podivné mátohy se zakrytými tvářemi. Koukaly jim jenom oči. „Lidi se bojí viru, takže nosí roušky,“ vysvětlila mi kolegyně. „Aha, tak to je jejich problém,“ odvětila jsem vesele. Mě tohle nikdo nedonutí si nasadit. Nikdy! Já se totiž nebojím! Ale když jsem tak pozorovala ty lidi s maskami (a bylo jich pořád víc a víc) na něco jsem si vzpomněla.

Jak jsem na lodi při plavbě po Nilu pozorovala jeden nepřehlédnutelný muslimský páreček. No, nepozorovala. Civěla jsem na ně. Žena byla totiž celá od hlavy až k patě zahalená do černého nikábu. A chlápek ji pořád strašně přísně střežil. Když jsme pak seděli v restauraci, byla jsem zvědavá na její tvář. Měla by ji odkrýt. Musela jíst a pít. Jenomže jsem se nedočkala. Žena při každém vložení sousta do úst odhalila na kratičkou chvíli jen tu nejnutnější část závoje. Pak se opět zakryla a žvýkala si už pěkně pod čádorem. Muž si mě všiml. Nemohl si nakonec toho drzého zírání nevšimnout. Někdy je z pohledu patrné, co si myslíte. Litovala jsem ji. Muslimský muž to v mé mysli lehce přečetl. I ty budeš nosit zakrytou tvář, nestoudná evropská ženo! Už brzy!

Rychle jsem vzpomínku na muslimský pár a varování v pohledu muže zahnala. Tady nic takového nehrozí a já nebudu mít černé myšlenky. Jsem optimistka a vidím všechno ve světlých barvičkách. Většinou… „Tak už jsou roušky povinné,“ řekl mi někdo, už nevím, kdo. „Musíš je nosit taky,“ dodal. „Nebudu,“ odporovala jsem a myslela, že je to jenom blbá legrace. Nebyla. Byla to blbá skutečnost. Takže mě donutili. Snadno. Muslimovy chladné oči říkaly pravdu. A začalo to. Všichni se hrozně báli viru. Já jsem si připadala jako outsider. Nebála jsem se virů. Obávala jsem se lidí kolem sebe. Byli to Cizinci, náhle tak jinde ode mě… Začala jsem se (já extrovert) bát s lidmi mluvit o tom, jak to vnímám. Konečně jsem se s bušením v srdci odvážila svěřit svým přátelům. „Nelíbí se mi to.“ „Co se ti nelíbí?“ zeptali se mě. „Mám pocit, že všechno je nějak divně.“ „Jak divně? Je pandemie, a proto MUSÍME dodržovat nařízená pravidla.“ „Nezdá se mi to.“ „Co pořád máš?“ „Nevím. Co když se někdo snaží rozpoutat válku? Nebo jde ještě o něco úplně jiného?“ Pohádala jsem se dokonce i s rodinou. Prý věřím konspiračním teoriím. Všichni kolem vykládali, jak lidé umírají na Covid-19. A že nesmím být nezodpovědná. Nosila jsem roušku. S odporem, ale nosila. Ale pořád jsem se nebála nemoci. Připadalo mi, že takhle by se při opravdové pandemii mocní tohoto světa nechovali.

To, co se teď děje, není přirozené. Není! „Maminko, a co když budeš s těmi svými názory úplně sama?“ zeptala se mě má dcera medička zcela vážně. „I pak budeš přesvědčena o své pravdě?“ „Všechny ztratíš,“ dodal můj muž. Lekla jsem se. Miluju lidi. Jsou pořád stejní, ne? A koneckonců já přece „nemám svou pravdu“. Nevnucuju jim „svou pravdu.“ Jenom nechci přijít o svou svobodu! A mám pocit, že o ni tak nějak přicházím. Chvíli jsem dělala, jako že tedy taky věřím na pandemii. Nebylo mi ale dobře. Stála jsem ve svém nitru stranou. Jako ten muž v povídce, kterou jsem napsala v sedmnácti. O zániku světa. Naštěstí mě moje milovaná rodina i přes rozdílnost vidění situace nikdy nezavrhla. A lidé se začali pomalu ozývat na protest. Naslouchala jsem s nadějí všem, kteří měli podobné pocity jako já. Podporovala jsem je na sociálních sítích a demonstracích.

David Tesař, Jakub Olbert, Matěj Gregor, Politická drbna-Ondřej Březina a mnoho dalších…

Ti mi dávali sílu, světlo a naději. Už jsem nebyla sama! Hodně jsem si oblíbila Politickou drbnu-Ondřeje. Dokázal mě dokonce leckdy až neskutečně rozesmát. Ve svých videích párkrát zmínil v superlativech předsedu Libora Vondráčka ze strany Svobodných. Protože jsem o straně Svobodných zatím neslyšela, zpočátku jsem na jeho výzvu, abychom si přečetli jejich trošku složitě sepsaný program, nereagovala. Ale po nějaké době mi to nešlo z hlavy. Program Svobodných jsem si nakonec přečetla. Jednou, dvakrát. Třikrát. Zamlouval se mi. V podstatných věcech jsem se s ním ztotožnila. Začala jsem je tedy sledovat. Líbili se mi čím dál víc. Ale po zkušenostech, kdy jsem našla krátké zalíbení v SPD a dalších, aby mě vzápětí zklamali, jsem vyčkávala, jestli jim opravdu věřím. Samozřejmě, že se občas hodně spletu. Proto jsem je pozorně poslouchala. Vnímala. Četla mezi řádky. Přemlouvala mozek, aby se snažil přemýšlet. „Spojte se, s někým se spojte. Netříštěte to. Musíte se dostat do Parlamentu. MUSÍTE!“ To, co jsem si sama pro sebe říkala, začali lidé kolem mě veřejně hlásat. Je potřeba se nerozdělovat! Pak jsem viděla, že Svobodní jdou do voleb s Trikolorou a Soukromníky. „Víš, Leni, jak jsem ti říkala, že bych hrozně moc chtěla konečně nějaké politické straně věřit? Nejen ji volit, ale upřímně fandit, vážit si jí a tak,“ řekla jsem kamarádce. „No, jasně, pamatuju.“ „Tak jsem ji našla.“

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.

Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.

Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.

Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.

Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.

Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.

Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.

K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.

Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31