Dle ekonoma z VŠE má být rozhodnutí o euru ekonomické, a ne politické. Data a mechanismy signalizují „nepřijímat“

Dle ekonoma z VŠE má být rozhodnutí o euru ekonomické, a ne politické. Data a mechanismy signalizují „nepřijímat“

Na pondělním kulatém stolu k petici za zachování české koruny vystoupilo v Senátu proti přijetí eura Českou republikou několik ekonomů. Jedním z nich byl Ing. Milan Bednář, Ph.D., z VŠE, který rozebral „čtyři základní otázky“.

„Rozhodl jsem se to pojmout trošku jinak – tak, aby to bylo pro veřejnost co nejsrozumitelnější,“ uvedl Bednář a vysvětlil, že ačkoliv euro na mikroekonomické úrovni určité specifické výhody má, pro posouzení je potřeba se na něj dívat v kontextu celé ekonomiky.

Rozebral čtyři „základní“ otázky, které v politice bývají skloňovány i jako argumenty pro vstup do eurozóny.

Vede měnová unie k prokazatelně vyšší míře mezinárodního obchodu?

Ekonom citoval nedávnou studii „Breaking badly: The currency union effect on Trade“, která došla k tomu, že efekt měnové unie na obchod je statisticky nevýznamný.

Dle Bednáře je dopad společné měny na mezinárodní obchod sporný a často nadhodnocený, protože hlavní roli v této souvislosti hrají jiné faktory, jako geografická poloha, kultura, společná historie daných obchodních partnerů, ostatní tržní bariéry atd.

Pokud jde o naši zemi a její současný ekonomický výkon a podmínky, přijetí eura by dle ekonoma mohlo vést skokově ke zdražení vývozu, protože kurz eura by byl příliš silný. To by pak vedlo k nižšímu mezinárodnímu obchodu. Nicméně, s ohlédnutím se na statistiky předešlých let, kdy náš kurz posiloval vůči euru postupně, se reálným vývozům dařilo.

Téma uzavírá tím, že měnová unie nevede nutně k prokazatelně vyšší míře mezinárodního obchodu.

Vede měnová unie k nižší míře inflace?

„To, že máme českou korunu, nám historicky pomáhalo s inflací,“ uvedl Bednář.

„Když se podíváte na změny inflačního diferenciálu v minulosti, tedy té domácí ceny měřeno indexem spotřebitelských cen, to bylo často přebito posilováním kurzu české koruny,“ vysvětluje na grafu. V dalším pak procentuálně vyhodnocuje, jak česká koruna, resp. posilování kurzu Českou národní bankou (ČNB), pomohlo tlumit inflaci (oranžové části sloupců).

Tuto kapitolu uzavírá tím, že měnová unie může vést naopak spíše k vyšší inflaci, a to skrze dva kanály.

Již zmíněný je kanál cenové konvergence, kdy Česká republika dohání země eurozóny buď přes změny domácí cenové hladiny, případně přes měnový kurz. V případě eura by dle Bednáře kanál měnového kurzu nefungoval. Druhým kanálem je měnová politika, resp. nastavení základních úrokových sazeb.

Je pravda, že Evropská centrální banka provádí „lepší“ měnovou politiku než Česká národní banka?

V této souvislosti Bednář prezentoval graf, který srovnával určování úrokových sazeb České národní banky (ČNB) a Evropské centrální banky (ECB). Tento nástroj využívají centrální banky k tlumení inflace s tím, že čím vyšší úrokovou sazbu nastaví, tím v průměru dochází k většímu tlaku na tlumení růstu cen.

Ekonom popsal, že při pohledu na několik posledních let „ECB stanovovala příliš nízké sazby, což by v ČR vedlo k vyšší míře inflace“, pokud bychom měli zavedené euro a „ČNB reagovala dříve a pro ČR i vhodněji (silněji) na inflační tlaky“.

„Tudíž nemůžeme říct, že by ČNB prováděla horší měnovou politiku. Naopak, provádí lepší,“ konstatuje Bednář.

ECB dle něj ani nemůže provádět plně nezávislou měnovou politiku ke stabilizaci, protože „jižní křídlo eurozóny si vyžaduje nižší úrokové sazby, než by to bylo optimální pro řadu zemí, což pak tlačí na deficity veřejných rozpočtů a to dále pak tlačí na nízké úrokové sazby a expanzivní měnovou politiku“.

Citoval i prezidentku ECB Christine Lagardeovou, která před měsícem v rozhovoru pro La Tribune Dimanche připustila, že modelové odhady a z nich vycházející doporučení nebyly schopny plně reflektovat krizové situace během covidu či po napadení Ukrajiny Ruskem.

Modely, které se využívají v měnově-politických rozhodováních, jsou často založeny na expertních odhadech a subjektivních úsudcích. Z tohoto důvodu je dle Bednáře vhodnější, aby to ČNB „šila“ na míru české ekonomice. ECB svoji jednotnou politiku uplatňuje na 20 členských zemí.

Toto téma Bednář uzavřel tím, že ECB jednoznačně neprovádí lepší měnovou politiku jako ČNB.

4. Vede měnová unie k vyššímu růstu hrubého domácího produktu (HDP)?

Vzhledem k dříve uvedeným informacím ekonom konstatoval, že společná měna euro a měnová politika ECB vedou k přehřívání řady ekonomik, vyšší inflaci, vyššímu zadlužování, ekonomicko-politickým sporům a dohadům a k nestabilitě celé eurozóny (v současném složení), což jsou faktory, které růst HDP spíše poškozují.

Dodal, že je potřeba zmínit i „skryté dluhy“ v systému TARGET2 mezi centrálními bankami v eurozóně, kdy země jako Německo, Nizozemsko, Lucembursko či Finsko „dotují“ jižní státy.

Závěrem ekonom konstatoval, že debata ohledně eura by se měla soustředit na otázky ekonomické, a nikoliv politické. Navíc, v současné situaci by dle něj bylo přijetí eura nezodpovědné a ohrozilo by prosperitu české ekonomiky a naprosté většiny občanů ČR. V pohledu na současnou situaci se shodli i zástupci ČNB a ministerstva financí.

zdroj: epochtimes

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v debatě o dotacích pro Agrofert hájil nárokové dotace jako systém, který má po splnění podmínek fungovat stejně pro všechny. V pořadu Události, komentáře se s Markem Výborným přel o to, zda je současný postup vlády a resortů dostatečně jistý, nebo naopak zbytečně riskantní.

Debata se točila kolem posledního dopisu Evropské komise a kolem toho, zda české úřady mohou dál vyplácet dotace firmám z Agrofertu. Výborný tvrdil, že bez jasného vyřešení střetu zájmů Andreje Babiše nelze mít jistotu, že peníze nebudou později problém. Vondráček naopak upozorňoval, že poslední oficiální stanovisko Bruselu dalo za pravdu Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu v části týkající se nárokových dotací, a že je proto rozumné vycházet z toho, co je právě teď oficiální, ne ze spekulací.

Nárokové dotace

Vondráček opakovaně vysvětloval rozdíl mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi. Nárokové dotace podle něj nejsou výhodou pro konkrétní firmu, ale nástroj, na který má po splnění podmínek nárok každý, kdo je splní. Použil k tomu i obraz „dotace na mrkev“, aby ukázal, že v takovém systému nerozhoduje, kdo přesně podává žádost, ale jestli jsou splněná pravidla.

Zároveň ale šel dál než jen k obhajobě jednoho dotačního režimu. Řekl, že obecně je proti všem dotacím a že zemědělské dotace by měly být zrušeny v celé Evropské unii. Pokud už ale tento systém existuje, pak podle něj platí, že nečerpání nárokových dotací je pro české zemědělce konkurenční nevýhoda. Z tohoto pohledu je pro něj důležitější rovnost podmínek než snaha dotace vykládat tak, aby v konkrétním případě někoho poškodily.

Riziko a právo

Výborný se snažil debatu vrátit k tomu, že stát má chránit veřejné peníze a nenechat se zahnat do situace, kdy zůstane bez právní jistoty. Vondráček na to reagoval opatrněji: pokud existuje riziko arbitráží, je podle něj lepší postupovat podle posledního oficiálního stanoviska a nesnažit se hned přerušit vyplácení podpory jen z obavy, že by někdy v budoucnu mohl vzniknout spor.

Tento postoj mu vycházel z jednodušší logiky, kterou v debatě držel od začátku: stát nemá vytvářet pravidla, která některým subjektům dávají konkurenční nevýhodu, pokud už jsou podmínky nastavené jako univerzální. Neobhajoval Agrofert jako výjimku, ale spíše bránil systém, v němž mají všichni hráči stejná pravidla. V tom se jeho argumentace odlišovala od Výborného, který víc tlačil na právní opatrnost a riziko budoucích sporů.

Zákon a střet zájmů

Výrazná část sporu se odehrála kolem návrhu změny paragrafu 4c a kolem toho, zda má stát zpřesnit pravidla tak, aby nárokové dotace nebyly automaticky spojované se střetem zájmů. Vondráček opakoval, že zákon má podle něj oddělit reálný střet zájmů od situací, kde dotace plynou automaticky podle předem daných pravidel. Tím se snažil vysvětlit, že návrh nemá někoho vyvinit, ale odstranit nejasnost, která v praxi působí problémy.

Výborný naopak tvrdil, že taková změna by mohla oslabením pravidel pomoci Andreji Babišovi a fakticky zmenšit prostor pro pozdější vymáhání neoprávněně vyplacených peněz. Vondráček na to reagoval tím, že čím méně dotací a méně složitých rozhodnutí, tím méně možností pro chyby, které se projeví až po letech. Tahle linie mu seděla: nešlo o velká gesta, ale o technický, a přitom politicky čitelný důraz na jednoduchost a předvídatelnost.

Vyznění debaty

Celkově Vondráček v pořadu nepůsobil jako vítěz, ale jako ten, kdo dokáže svou pozici udržet bez zbytečné agresivity. Mluvil srozumitelně, nepouštěl se do osobních útoků a držel se toho, že v systému dotací je největší problém nepřehlednost a zpětné přehodnocování pravidel. Právě díky tomu vyzněl pro něj večer relativně příznivě, i když šlo o spor, v němž měl proti sobě ostře naladěného Marka Výborného.

Vondráčkovo vystoupení tak posloužilo spíš jako ukázka jeho stylu než jako demonstrace síly. Nešel do debaty s velkými hesly, ale s konkrétními argumenty o nárokových dotacích, právní jistotě a smyslu státních zásahů. A právě to mu v této konfrontaci pomohlo vyznít dobře, aniž by text musel přecházet do nadměrného chválení.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31