Politická rozprava: Pavel Strunz o účelovém používání předběžné opatrnosti
Proslov z Republikového sněmu, 11. 11. 2023.
PŘEPIS PROJEVU
Vážení spolustraníci, vážené spolustranice, milí hosté a samozřejmě, milé hostesky,
pohovořím o předběžné opatrnosti.
Jsem-li předběžně opatrný, nedopustím masovou imigraci ze zemí s jinými kulturními vzorci. Protože vím, že se mi to může vymstít v časovém horizontu jedné generace. Jsem-li předběžně opatrný, nezanedbávám armádu, časová konstanta vybudování armády je deset let, geopolitická situace se však může změnit za kratší dobu. Ještě v roce 2009 v Praze podepisovali Obama a Medvěděv redukci jaderných zbraní, necelých pět let poté Rusko anektovalo Krym. Jsem-li předběžně opatrný, nezakážu si zákonem dva ze tří stabilních zdrojů energie, uhlí a jadernou energetiku, což se vbrzku projeví na energetické bezpečnosti.
Po těchto příkladech oprávněné předběžné opatrnosti považte, co se děje u našich, stále ještě bohatých, sousedů v Německu. V několika politikách, migrace, armáda, jaderná energetika, Německo aplikovalo předběžnou neopatrnost. To má své důsledky. Slabou armádu v turbulentních časech, kriminalita roste, imigranti se zhusta neztotožňují s německým státem, vysoké ceny energií vyhání firmy z Německa, konkurenceschopnost upadá. Proto je těžko pochopitelné, že takto předběžně neopatrné Německo naopak bylo a je předběžně přeopatrnělé stran globálního oteplování, které hypoteticky může mít důsledky až za několik generací. Tedy dlouho po dokonaných důsledcích masové imigrace, zanedbávání armády, odklonu od jádra a uhlí. Německo převzalo paniku Grety Thunberg a stalo se motorem doktríny Green Deal.
Protože se Německo osvědčilo v několika ohledech jako odstrašující příklad, neměla by se Česká republika u něj inspirovat bez mimořádné obezřetnosti. Bohužel je však z některých prohlášení zřejmé, že česká vláda se na toto Německo hodlá čím dál víc orientovat. Hodlá například opakovat některé jeho energetické chyby. Odstoupení od uhlí, masovou podporu obnovitelných zdrojů, ale i zákaz spalovacích motorů. Ministr průmyslu potvrzuje cíl ukončit spalování uhlí do roku 2033, zároveň Petr Fiala protlačuje nestabilní a obtížně regulovatelné obnovitelné zdroje energie bez vyřešení ukládání přebytků.
To si vyžádá paradoxní doplnění energetiky o zdroje spalující zahraniční fosilní palivo, zemní plyn, tedy nyní LNG, i z nestabilního Blízkého Východu, ale i oklikou z Ruska, za vyšší sazby než dříve, samozřejmě. Pokud se tak stane, bude to za cenu ztráty konkurenceschopnosti, za cenu, že se staneme hlubokým dovozcem elektřiny, což též nepřispěje k energetické bezpečnosti. Bude to za cenu obrovských regulací připomínajících socialistické plánované hospodářství, tzn. neférové podmínky a naprosté pokřivení trhu.
Naše vláda přestává být předběžně obezřetná v krátko a střednědobém horizontu. Používá pouze Green Deal, a přitom se tak děje za situace, kdy větší světoví producenti skleníkových plynů, než je Evropská unie, si konkurenceschopnost takovouto doktrínou nepodkopávají.
Zároveň o správnosti premis antropogenního globálního oteplování pochybují i významní vědci, jedním z nich je kvantový fyzik John Clauser, nositel Nobelovy ceny za fyziku roku 2022. Ten letos podepsal petici proti klimatickému alarmismu. Kolega Clauser říká: „Populární narativ o změně klimatu odráží nebezpečné zkorumpování vědy. Chybná klimatická věda metastázovala do masivní šokové novinářské pseudovědy. Žádná skutečná klimatická krize neexistuje, existuje však krize energetická.“ Takové prohlášení chce odvahu. Nepapouškovat mantry jako dekarbonizace či klimaticky neutrální společnost může dnes vědcovi přinést nepříjemnosti. Pravděpodobnost financování jeho výzkumu se rapidně sníží. To je to zkorumpování vědy, o kterém hovoří Clauser.
Vážení, všiml jsem si nedávno zvláštní symbiózy. Zatímco Čína začíná lovit mozky na Západě, některé mozky na Západě vymýšlejí, jak jí lov usnadnit. Greta Thunberg a její řídící mozky v Evropské unii v zásadě vyhrály. A já doufám, že jenom bitvu, nikoli však válku.
Čekají nás eurovolby. Obdobně jako loni na sněmu, upozorňuji i letos předběžně opatrnicky naše budoucí europoslance, aby se naočkovali proti bruselóze. Ta, jak známo, způsobuje politickou sterilitu u velkých zvířat. Sami sobě položte otázku: co udělala EU za dvacet let našeho členství dobře? Myslím, že těch pozitivních počinů je velmi málo. Naši naočkovaní europoslanci se mohou pokusit to změnit. Konkrétně v energetice mohou prosazovat následující. Postavit se proti zákazu spalovacích motorů samozřejmě, prosazovat jadernou energetiku, bránit nesmyslným regulacím v rámci Green Dealu, neodstupovat od Energetické charty chránící investice do energetiky. Dle zdravého rozumu budou jistě konat i v jiných oblastech a já věřím, že z žádného našeho europoslance se nestane politický EUnuch. Děkuji za pozornost.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
