„Jděte a řekněte bezvěrcům, že Mohamedova armáda se vrátila.“ Tak referují provládní turecká média o invazi do severní části Sýrie.
Turecko bylo po léta pokládáno za ukázku úspěšné sekularizace v rámci islámského světa. Díky reformám Mustafy Kemala Atatürka se Turecko svým pojetím politiky vymanilo z tradičních islámských mantinelů, kdy politika a náboženství jsou od sebe neodlučitelné, a jestliže nelze říci, že se pevně zařadilo k Západu, stalo se alespoň jakýmsi mostem mezi Západem a Východem. Ten most se nyní zhroutil.
Turecký sekularismus se tradičně opíral o armádu. Prezident Erdogan, zvolený v roce 2014, tento důležitý pilíř turecké politiky cílevědomě rozrušoval, až jej v podstatě zbořil během nepodařeného, možná zinscenovaného vojenského puče před třemi lety. Více než sto tisíc vojáků se po důkladných čistkách ocitlo mimo službu, mnoho tisíc z nich skončilo ve vězení. Nyní to již není Atatürkova armáda, je to Mohamedova armáda.
Hydra islamismu měla doposud jen dvě hlavy, Saúdskou Arábii a Írán. Teď vyrůstá a sílí hlava třetí, Erdoganovo Turecko. Do jaké míry se budou tyto tři hlavy islamismu požírat mezi sebou a do jaké míry bude hrát roli sektářská nevraživost, která je islámu vlastní, je druhořadé. Daleko důležitější je, že všechny tři hlavy islamismu dokáží překonat své rozdíly a rozpory, jde-li o to, projevit nepřátelství vůči Západu, vůči západním civilizačním hodnotám.
Přinejmenším od roku 1979, tedy útoku íránských milicí na americké velvyslanectví v Teheránu, útoky vůči Západu nabírají na síle a intenzitě. A po celých čtyřicet let nedokáže Západ adekvátně reagovat a volí ustrašenou politiku přesvědčování, uplácení, přemlouvání, prokládanou tu a tam nedůsledným a planým použitím síly na nedůležité cíle. Po celých čtyřicet let se Západ zdráhal pojmenovat skutečný problém, kterým je politický islám a soustřeďoval se jen na boj proti dílčím jeho projevům, jako např. proti terorismu. Nemá však smysl vést boj proti taktice a strategii, cílem musí být ideologická a politická podstata nepřítele.
Po celých čtyřicet let představitelé Západu nevyslovili ani symbolickou, natož důslednou podporu tomu jedinému, co stojí proti politickému islámu: sekularismu. Místo toho v posledních letech Západ dokázal rozvrátit sekulární režimy na Blízkém Východě a nechat je nahradit islamistickým chaosem. Režim strany Baas v Iráku nebo Sýrii byl a je sice režimem autoritářským, ale z hlediska našich zájmů jde o nekonečně lepší alternativu, než režim chalífů, imámů nebo ajatolláhů.
Kurdští vojáci po dlouhá léta bojovali na straně Západu proti bojovníkům Islámského státu a jejich političtí představitelé přijali sekularismus jako svůj základní politický princip.Je zřejmé, že pro toto zásadní politické krédo jsou Kurdové v oblasti severovýchodní Sýrie terčem nenávisti islamistů. Západ se od nich nyní, když se válka proti Islámskému státu zdá být již vyhrána, odvrací. Dopouští se tím najednou hned dvou ničemností.
Zradit statečné a spolehlivé spojence, jejichž pomoc se ukázala být tak platnou, je ničemnost první. Nechat je napospas stejné ideologii a stejnému barbarství, vůči kterému na straně Západu bojovali, je ničemnost ještě několikanásobně horší.
K čemu pak je celé tažení proti Islámskému státu, k čemu je bezmála dvacet let tzv. války proti terorismu, k čemu bylo svržení Talibanu, když ve chvíli, kdy je jedinečná možnost podpořit skutečný přirozeně se rozvíjející sekularismus v rámci Blízkého Východu, se Západ stáhne a nechá islamismu, tentokrát tomu Tureckému, volnou ruku? Domnívá se snad někdo, že severní Sýrie bude Turecku stačit? Jen o kus dále na jih leží důležitá ropná pole. Bude to poslední turecký územní nárok?
Turecko není přítel a nelze jej pokládat ani za spojence, třebaže je stále členem NATO. Vždyť jaký je to spojenec a přítel, který vyhrožuje Evropě invazí tří a půl milionu migrantů a v Německu si udržuje pod kontrolou početnou pátou kolonu? Budeme-li Turecko nadále pokládat za spojence, neseme morální vinu za všechna zvěrstva a zločiny, kterých se na Kurdech dopustí.
Jsem přesvědčen, že pouhá americká přítomnost v severovýchodní Sýrii by Turecko od útoku odradila. Západ však neudělal vůbec nic. Je zřejmé, že nikdo na Západě nebude prolévat krev za Kurdy. Je až tragikomické, kolik úsilí vynaložil prezident Trump, aby svůj ústup omluvil. Že prý Kurdové v Sýrii bojovali „jen“ za sebe! Samozřejmě! Za koho jiného měli bojovat? Bojovali a bojují za svůj stát – za svůj vlastní sekulární stát. Pokud některý národ obklopen náboženským fanatismem a fundamentalismem touží po vlastním státě založeném na sekulárních principech, má na něj to největší právo!Jestliže Západ nechce Kurdům přímo vojensky pomoci, jsou další možnosti. Politická a hospodářská blokáda Turecka, tvrdé jednání přímo na půdě NATO, poskytnutí přebytečného vojenského materiálu Kurdům, vyslání vojenských odborníků a poradců, speciálních jednotek… Všechno je lepší než zbabělý ústup.
Apelujme tedy na naše politiky, požadujme jasný kategorický odsudek turecké agrese vůči Kurdům a pomozme jim. Požadujme to jako občané členského státu NATO, státu, který byl vždy platným a loajálním členem. Požadujme to jako občané země, která ctí západní hodnoty. Kurdové v severovýchodní Sýrii, kteří touží po vlastním sekulárním státě, si naši podporu a úctu bezpochyby zaslouží.
Luboš Zálom
Zastupitel Berouna, předseda Středočeského krajského sdružení Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
