Jeden rok se tato pomyslná hranice posouvá blíže začátku roku, jindy zase o něco dále, ale v principu se pro nás mnoho nemění: stát nám všemožnými daněmi bere kolem 50 % našich příjmů a každoroční posouvání Dne daňové svobody je spíše kosmetickou záležitostí. Podstata daňové politiky je hluboce zakořeněna v morálce, která ovládá převážnou část společnosti.

Často se připomínají zločiny komunismu, znárodňování, vyvlastňování, všechny možné krádeže posvěcené tehdejší legislativou. Politici napříč celým spektrem tehdejší praktiky odsuzují, odmítají snahy o naprostou kolektivizaci statků i výsledků produkce jednotlivců. Ti samí jsou potom schopni sednout a bez mrknutí oka schválit zákon uvalující další daně a poplatky na to či ono, aniž by si uvědomili, že staví na stejných myšlenkových principech, na nichž se odehrávalo znárodňování.

Daňová politika je podložena stejnou morálkou jako znárodňování: morálkou altruismu, která vyzdvihuje sebeobětování, vzdání se vlastních hodnot, poníženou poslušnost, shrbenou konformitu – a to vše v zájmu „vyššího dobra“. Obětovat se pro „vyšší dobro“ je správné, říkají intelektuální autority obhajující altruistickou etiku. Chovejte se morálně: vzdejte se svých peněz, svého štěstí, svých hodnot. V čí prospěch? To je v zásadě jedno. Vaším cílem a principem jednání, chcete-li se chovat morálně, má být sebeobětování, nikoliv starost o to, kdo bude příjemcem.

A pokud se nechcete chovat v duchu altruistické morálky dobrovolně, nebo autority usoudí, že míra vašeho sebeobětování není dostatečná, budete k požadovanému jednání donuceni – třeba prostřednictvím daní.

To je praxe altruistické etiky, s níž se setkáváme tak často, že jsme si již zvykli nad její podstatou vůbec nepřemýšlet a pokládat ji za nevyhnutelný fakt, lapidárně vyjádřený okřídleným výrokem, že na světě jsou pouze dvě jistoty: smrt a daně.

Jestliže nám dnes stát bere prostřednictvím daňové konfiskace polovinu našich příjmů, potom, je-li správné se obětovat v maximální možné míře, není vlastně polovina málo? Daně ve výši 90 % by znamenaly větší oběť a tedy daleko vyšší naplnění „vyššího dobra“. Jsme-li altruisté a vyzdvihujeme sebeobětování, měli bychom tudíž, chceme-li být konzistentní, požadovat úplné zdanění všeho – tedy znárodnění, zespolečenštění, naprostou kolektivizaci. Se všemi důsledky, společenskými i ekonomickým, jež z toho nevyhnutelně plynou.

Ekonomické následky, jakkoliv mohou být strašlivé, jsou teprve něčím druhotným. Primární je motiv – za jakoukoliv politikou se skrývá morální důvod. Třebaže se nám zdá, že současná politika je naprosto odtržená od morálky, není tomu tak. Morální principy nelze pominout, a tou klíčovou otázkou potom je, zda jde o správnou nebo nesprávnou morálku. Jestliže je altruismus nelidskou morálkou neslučující se s lidským životem, protože nutí člověka v každém okamžiku vzdávat se svých hodnot a tím v principu podkopávat nejvyšší hodnotu, jakou má, tedy vlastní život, následky uplatnění takové morálky v politické praxi nemohou být jiné než bída a utrpení. Naprosté obětování nás nemůže dovést jinam než k hrůzám stalinského Ruska, maoistické Kambodže nebo Severní Koreje pod vládou dynastie Kimů. Částečné obětování z vůle politické moci nás dovede „jen“ tam, kde se nyní nachází Evropská unie: ubíjející stagnace, bezvýchodnost těch, na něž důsledky politiky nejvážněji dopadají (například mladí uchazeči o práci ve Španělsku), postupující šedivost nedbale překrytá falešně zářivými barvami, stále patrněji se podobající normalizačnímu marasmu Československa 80. let.

Protože současné politice vládne pragmatismus odmítající jakékoliv neměnné principy, jsme přesvědčováni, že jakýkoliv extrém je špatný, a že současná míra zdanění je správná: vyšší míra by paralyzovala ekonomickou výkonnost a v konečném důsledku by stát vybral méně (všimněme si, že se zde vůbec neargumentuje právem na majetek, ale pouze tím, že stát by měl pomocí vhodné daňové politiky maximalizovat celkový výběr), nižší by zase znamenala přílišnou nerovnost mezi lidmi.

Principy však fungují, ať chceme nebo ne – ať se rozhodneme morální pojmy respektovat nebo se před nimi pokusíme uniknout. Jestliže vzít někomu všechem příjem a všechen majetek je zlem, lze se konzistentně dostat k závěru, že sebrat mu jen polovinu je dobrem? Takový postoj je neobhajitelný. Jakákoliv loupež je zlem vždy a za všech okolností, i kdyby tím lupičem byl úředník ministerstva financí.

Občas se tvrdí, že daněmi si přece kupujeme nějakou veřejnou službu, takže nejsme v žádném případě okradeni. Kdyby neexistovaly daně, kdo by stavěl silnice? Je to však jen velice vratká berlička pro toho, kdo tuší, že celý koncept daní je morálně neobhajitelný, ale přesto se jej nehodlá vzdát. Socialisté se při obhajování daňové politiky nezaštiťují nějakým veřejným statkem – nikdy neřeknou: zaplaťte nám víc, a my vám za to poskytneme lepší nemocnice, kvalitnější silnice, víc bezpečnosti. Naopak, tím hlavním argumentem, dojde-li na zvyšování daní, je solidarita. Solidarita je pojem, který byl naprosto překroucen altruisty – v současném diskurzu již neznamená dobrovolnou, výjimečnou benevolenci ve prospěch toho, kdo v daném okamžiku potřebuje pomoc (a zaslouží si ji), ale jako něco automatického, podmíněného nikoliv vůlí dárce, ale morálním nárokem toho, kdo natáhne ruku.

Koupě je dobrovolným aktem, jímž se obě strany vzdají nějaké hodnoty, aby za ni výměnou získaly hodnotu vyšší. Obě strany jsou na tom po směně lépe, obě jsou spokojené. V případě daní však nejednáme ani dobrovolně (kdyby dnes za neplacení daní nehrozil postih, platil by je někdo?), a už vůbec nemáme důvod cítit se lépe, když se podíváme na výplatní pásku nebo na arch daňového přiznání, na němž vidíme, o kolik peněz jsme přišli. Narozdíl od svobodné koupě neuslyšíme od státu po zaplacení daní větu „Děkujeme, přijďte zas,“ nýbrž „Koukej příště zase zaplatit, jinak uvidíš!“

Chceme-li tedy odmítnout současnou míru daňové konfiskace, nezbývá nám, než odsoudit celou daňovou politiku jako neospravedlnitelnou loupež. Jedním dechem ale musíme odmítnout i altruismus, tedy morální koncept, který státu vůbec umožňuje lidem své daňové zákony předložit. Nejde ani tak o to, jak rychle bychom se mohli daní zbavit, jaké daně zrušit dříve a jaké až později, nebo zda vůbec může být stát financován bez daní. To všechno jsou důležité otázky, ale morální stránka věci je předchází. Teprve tehdy, nahradíme-li altruistickou poníženost a shrbenost etickým konceptem, který vyzdvihuje lidské štěstí, dobrovolné benevolentní vztahy mezi lidmi, produktivitu a nezávislost, konzistentnost myšlení a jednání, hrdý sebezájem a především racionalitu, můzeme očekávat skutečně trvalé a pozitivní změny i v politice a osvobodit se od státní regulační mašinerie, jejíž neodmyslitelnou součástí jsou i daně.

Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji a člen Republikového výboru

Vyšlo i na osobním blogu autora.

Svobodní si Den daňové svobody připomínají každý rok v ulicích. Třeba v Praze nás 22. 5. můžete od 17.00 potkat v Letenských sadech u Pražského metronomu.