Zálom: Bitva u Zborova a její odkaz

Štítky: EU, Evropská unie, svoboda, výročí, Zborov

Poprvé po několika stovkách let mohli Češi bojovat sami za sebe, za své vlastní cíle, třebaže pod vlajkou jiné země, jako jedna složka v rámci velké ofenzívy ruské armády, která měla zvrátit situaci na východní frontě. Ačkoliv celkový výsledek ofenzívy nebyl takový, jaké ruské velení plánovalo, hlavně kvůli morálnímu rozkladu ruských jednotek, pro věc české samostatnosti byla bitva u Zborova klíčová.

Kdyby nebylo statečného příkladu našich předků u Zborova, podpora pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný a samostatný stát by se hledala mnohem obtížněji, a nedocházelo by k tak rychlému vytváření dalších československých jednotek jak na východní, tak i na západní frontě.

Bitva u Zborova jako národní legenda

Kromě politických představitelů jako byl Masaryk, Štefánik či Beneš, jimž vítězství u Zborova umožnilo postavit se do čela snah o založení samostatného československého státu, pak tažení československých legií poskytlo nově vzniklému státu pozitivní národní legendu, nezpochybnitelný symbol samostatnosti a vůle hájit ji i nadále se zbraní v ruce, a v neposlední řadě i desítky osobností politického i vojenského života, které bylo lze právem nazývat elitou národa.

Příslušníci 7. roty ve zborovských zákopech

Příklad československých legií byl pak bohužel pošlapán německou okupací a posléze i čtyřicetiletou komunistickou totalitou. Oba nelidské, extrémně kolektivistické režimy, které se na našem území během padesáti let vystřídaly, však nedokázaly památku na československé legie zcela vymýtit. Je dodnes živá, třebaže se zdá za tu stovku let být poněkud vybledlá. Je samozřejmá – stejně jako jsme si zvykli vidět naši suverenitu jako samozřejmost.

Jestliže něco pokládáme za samozřejmost, tím spíše o to můžeme přijít. Naši suverenitu dnes opět ztrácíme, ve prospěch budování evropského superimpéria. Odkaz Zborova tak nabývá na důležitosti, protože kontext, v němž se vytvářela pozitivní národní myšlenka, která vyvrcholila bojem československých legií, se svým způsobem opět pomalu vrací.

Zatím však myšlenka samostatného národního státu zoufale prohrává svůj boj s eurofederalismem a se snahou rozdělit Evropu na nic neříkající a historický význam postrádající regiony – jimž lze snadno vládnout z jediného centra. Snadno a bez odmlouvání většina z nás naslouchá falešným hlasům, které nám výbojný evropský superstát představují jako prostředí, v němž se suverenita vzájemně sdílí a tímto sdílením posiluje.

Uprchnout bude stále obtížnější

Rakousko-Uhersko je pokládáno za žalář národů. Potom to musí dvojnásob platit o Evropské unii. Ačkoliv je nám evropská integrace vysvětlována jako ekonomický a mírový projekt, ve skutečnosti je stále jasnější, že jde o projekt mocenský – a ten z podstaty věci nemůže být mírový.

Snaha o zničení svobody bruselskou, postdemokratickou politickou aristokracií vytvářející jakousi uzavřenou společenskou třídu, vrchnost oddělenou od občanů, se stává každodenně patrnou, a to jak z pohledu jednotlivce tak z pohledu národního státu – jenž jako jediný má smysl pro utváření nějaké pozitivní politiky. Jestliže věci zajdou příliš daleko, uprchnout z takového žaláře národů bude stále obtížnější. Tím spíše, že jeho vrchním žalářníkem je Německo, které už dvakrát v posledních sto letech ukázalo, jaké metody volí, touží-li důsledně uplatňovat moc.

Jestliže se nám uprchnout nepodaří (a přiznejme si, že zda se nám nyní takový útěk podaří či nepodaří, záleží na nás, nikoliv na tom, zda nám jej někdo milostivě umožní), nezbývá nám než se pasivně spolehnout na vnější vlivy. Takové vlivy čas od času přicházejí – nemusejí ale vždy hrát do karet naší národní suverenitě a svobodě.

Nová bitva u Zborova

1. světová válka či rozklad bolševismu v SSSR v 80. letech minulého století byly jednoznačně vnější vlivy, které této zemi přinesly šanci na svobodu a samostatnost, zatímco bez nich bychom i nadále byli součástí nesvobodného nadnárodního soustátí, bez valné šance na jeho opuštění. Na druhou stranu výsledek 2. světové války byl vnějším vlivem, který odsoudil tuto zemi ke čtyřicetileté porobě v komunismu.

Zdeněk Burian: Bitva u Zborova 1917 Foto: bellum.cz

Nedokážu si vzpomenout na opravdu zásadní změnu politické situace v této zemi, která by neměla původ v nějakém vnějším vlivu. Chceme-li získat na Bruselu samostatnost a budeme i tentokrát pasivní (a uznejme, že tak malé zemi někdy nezbývá než trpělivě vyčkávat a pružně reagovat na vlivy z vnějšku), jaké mezinárodní události mohou znamenat tak zásadní změnu situace v Evropě, která by nám nakonec přinesla svobodu a suverenitu? A kdy se jí můžeme dočkat? Bude to krize v důsledku migrační invaze? Bude to krize eura? Bude to jakési vojenské dobrodružství, které Evropu zatáhne do války s Ruskem? A nepůjde spíše o změny, které přinesou diktaturu ještě tvrdší, než jakou chystá Brusel?

Těžko říci. Možná nás z toho dostane nějaká nová bitva u Zborova. Protože, jak bylo již řečeno, Evropská unie je projekt sledující bezskrupulózní uplatňování síly, a to jak proti vlastním občanům, tak zákonitě i navenek, dříve či později se mocichtivost evropské vrchnosti obrátí proti nějakému vnějšímu nepříteli. Může to být Rusko, může to být jakýkoliv neposlušný stát, může to být prakticky jakákoliv země – protože mocichtiví politici nepotřebují objektivní důvody, ty lze snadno vyfabrikovat.

Nebezpečí takové nesmyslné války, do níž budeme násilím nahnáni pod modrým praporem s hvězdami, je v dlouhém období dle mého názoru vysoké a bude se zvyšovat tím spíše, jak bude politický systém EU upadat do nevyhnutelné systémové krize. Špatná vláda nesáhne k reformám – hledat vnějšího nepřítele je pro ni daleko snazší.

Nevěřím tomu, že se historie opakuje. A tedy ani snaha o jakýsi národní odboj, pokud by k nějaké takové válce pod vlajkou EU skutečně došlo, zcela jistě nebude vypadat tak, jako před sto lety. Ale princip může být podobný; a stejně tak i cíle.

Zatím však můžeme získat naši suverenitu zpět sami, nebudeme-li pasivně přijímat probruselskou propagandu, kterou na nás chrlí naši politici i jejich spřátelená média. Musíme k tomu najít odvahu – podobnou morální odvahu, jakou ukázali českoslovenští legionáři, třebaže my narozdíl od nich nežijeme v bezprostředním ohrožení života. Protože naši vojáci u Zborova rozhodně nebojovali za to, aby se jednou jejich vlast stala jen jakýmsi zaměnitelným, nepodstatným přívažkem Evropské unie.

Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji a lídr kandidátky

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Další články autora >

Novinky

Vondráček v 360° CNN Prima NEWS: Rozpočet realita, obrana 2,1%, zdražení nafty

12. 3. 2026

Markéta Šichtařová definitivně složila poslanecký mandát, nahradí ji Josef Nerušil

11. 3. 2026

Šichtařová v CNN: Kontrola marží ceny benzínu nesníží. Je třeba snížit daně

10. 3. 2026

Libor Vondráček v 360° CNN: „Rakušan ode mě hlas nedostane!“

9. 3. 2026

Vondráček v „Ptám se já“: Imunita Babiše a Okamury vládu neohrozí, Šichtařová pracuje efektivně na klubu

6. 3. 2026

Vondráček ODHALÍ: USA riskují nový Irák! 6 000 Čechů v pasti na Blízkém východě

4. 3. 2026

Vondráček v Napřímo: Bez zahraničních válek, EET 2.0 je kompromis, očkování dobrovolné!

4. 3. 2026

Nejnovější video

Libor Vondráček v pořadu 360° CNN Prima NEWS hájil vládní rozpočet na rok 2026, vysvětloval, proč podle něj obrana reálně neklesá pod 2 % HDP, a bránil opatrný postup vlády při řešení prudkého zdražení nafty

Rozpočet 2026: proti „vycucaným číslům“

V debatě nad čerstvě schváleným rozpočtem (schodek 310 miliard) Vondráček tvrdil, že současná verze je „návrat do reality“ po Stanjurově návrhu, který podle něj stál na „vycucaných číslech“ a nepočítal s reálnými výdaji, zejména na dopravu. Kritizoval, že dříve chyběly peníze na už vysoutěžené dopravní stavby, zatímco nyní se podle něj podařilo peníze na tyto projekty zajistit, a naopak ušetřit u armádních nákupů, které nebyly ani soutěžené.

Zároveň připomněl, že po započtení chybějících prostředků pro SFDI by reálný schodek starého návrhu nebyl 286, ale kolem 323,5 miliardy. Národní rozpočtovou radu, vedenou Mojmírem Hamplem, použil jako argument, že realita je blíže nynějším vládním číslům než původním představám bývalé vlády.

Obrana: 2 % a víc, ale bez „honění procent“

Na výtku opozice, že kabinet „kašle na obranu“, Vondráček odpověděl, že klíčové je dívat se na celkové výdaje na obranu, nejen na kapitolu Ministerstva obrany. Tvrdil, že celkový balík pro obranu roste o zhruba 13 miliard a že se tak dostává nad hranici 2 % HDP (uváděl 2,07 %), přičemž do obrany se započítávají i výdaje jiných resortů, například infrastruktura využitelná pro přesuny armády.

Odmítl představu „nahánění procent“ předčasnými zálohovými platbami či zbytečnými nákupy jen proto, aby se papírově splnil cíl: podle něj je lepší kupovat to, co armáda skutečně potřebuje, a zároveň držet schodek nižší než v návrhu předchozí vlády. Připomněl také, že historicky měla ODS za svých vlád výdaje na obranu kolem 1 % HDP, zatímco dnes jsou násobně výš.

Na otázku, zda Česko naplní dlouhodobý závazek vyšších výdajů do roku 2035, odpověděl vyhýbavě s tím, že závazků se koalice nevzdala, ale nejdřív potřebuje „ekonomický růst a sociální smír“, jinak budou i vysoké obranné výdaje politicky těžko obhajitelné.

Spor o dluh: kdo je „levicový“?

Jan Skopeček označil současný rozpočet za „šílený“ a Svobodné za „novou levicovou stranu“, která se podílí na růstu deficitu oproti původním 286 miliardám. Vondráček kontroval, že právě za vlád ODS vznikl nárůst dluhu o zhruba 1200 miliard a že v poměru k HDP šlo o rekord.

Zdůraznil, že do současného rozpočtu koalice dokázala vtělit i zrušení „zelené daně“ – poplatku za obnovitelné zdroje, který podle něj uměle zdražoval energie a tlačil inflaci nahoru. Tvrdil, že díky tomu je inflace okolo 1,6 % a že se to podařilo bez zvýšení odvodů pro OSVČ.

Vlček ze STAN naopak argumentoval, že čísla vlády nesedí, protože nepočítají s nespotřebovanými výdaji a dalšími příjmy z EU, a že rozpočet je „nezákonný“ a neodpovídá dnešní bezpečnostní realitě. Vondráček odmítl, že by šlo o „prázdný“ rozpočet, a připomněl, že právě z nespotřebovaných výdajů se dříve financovaly některé sliby minulé vlády.

Nafta +6 Kč/l: monitoring teď, daňové zásahy až podle okolí

Ve druhé části pořadu řešila čtveřice skokové zdražení nafty, která za týden podražila zhruba o 6 Kč na litr a místy se v rámci jednoho města lišila až o 10 Kč. Radek Vondráček jako „těžký řidič“ uznal, že rozdíl 10 Kč je extrém, ale připomněl, že část rozdílů může být dána aditivy a typem paliva.

ODS přišla s návrhem snížit spotřební daň o 1,70 Kč z litru, který chtěla urychleně projednat; Skopeček to označil za „relevantní krok“ na omezenou dobu. Vondráček jej varoval, že jisté je jen to, že takový krok udělá díru zhruba 11 miliard do rozpočtu, zatímco dopad na konečnou cenu není garantovaný. Připomněl také, že Maďarsko se svým zastropováním cen pohonných hmot narazilo na problémy a nechce opakovat chyby, které vedou k nedostatku a frontám.

Stropy, Polsko, Maďarsko a daně

Na dotaz, zda by podpořil zastrojování marží jako „krajní variantu“, Libor Vondráček připomněl zkušenost z roku 2022: podle něj „nejlepší model“ zvolilo Polsko, které šlo cestou snížení daní, zatímco maďarské stropy přinesly vedlejší problémy. Pokud by okolní státy znovu začaly snižovat spotřební daň, Česko by podle něj nemohlo zůstat stranou, jinak by přicházelo o tranzitní tankování.

K ODS byl v této věci kritický: připomněl, že když se během energetické krize mluvilo o stropech, tehdejší premiér nejdřív označoval stropování za populismus, aby krátce před volbami koalice prezentovala zastropování energií na billboardech jako svůj úspěch. Podle Vondráčka je tedy na místě méně moralizování a více realistického zvažování nástrojů podle situace.

Ropa, plyn a Rusko: „neexistuje ideologicky lepší plyn“

V závěru debaty se téma posunulo k otázce energetické bezpečnosti a možného návratu k ruským surovinám. Moderátorka citovala výzvy, aby EU znovu zvážila sankce na ruskou ropu a plyn, a připomněla argumenty, že bez ruských surovin bude doplňování zásobníků před zimou složité.

Vondráček zopakoval dlouhodobou pozici Svobodných: podle něj „neexistuje ideologicky lepší nebo horší plyn“ a Slovensko je příkladem země, která reálně mnoho alternativ nemá. Poukázal na to, že i Ukrajina, která s Ruskem válčí, ruské suroviny odebírá, a položil otázku, zda omezení odběru ze strany EU skutečně vedla k menším ztrátám na životech.

Zároveň upozornil, že výpadek dodávek přes Hormuzský průliv – kudy prochází zhruba pětina světové produkce – Rusko samo nenahradí, a proto se primárně dívá na globální trh a diverzifikaci. Kritizoval „pokrytectví“, kdy Evropa formálně sankcionuje, ale zároveň roste dovoz ruského LNG po moři například do Francie, a vyzval k otevřené debatě bez ideologických klišé.

Na přímou otázku, zda Česko „obětuje sankce a Ukrajinu“, odpověděl, že o zrušení sankcí se nyní v EU fakticky nejedná a že případná změna musí být součástí širšího balíčku, nikoli izolovaného kroku jednoho státu.