Poprvé po několika stovkách let mohli Češi bojovat sami za sebe, za své vlastní cíle, třebaže pod vlajkou jiné země, jako jedna složka v rámci velké ofenzívy ruské armády, která měla zvrátit situaci na východní frontě. Ačkoliv celkový výsledek ofenzívy nebyl takový, jaké ruské velení plánovalo, hlavně kvůli morálnímu rozkladu ruských jednotek, pro věc české samostatnosti byla bitva u Zborova klíčová.

Kdyby nebylo statečného příkladu našich předků u Zborova, podpora pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný a samostatný stát by se hledala mnohem obtížněji, a nedocházelo by k tak rychlému vytváření dalších československých jednotek jak na východní, tak i na západní frontě.

Bitva u Zborova jako národní legenda

Kromě politických představitelů jako byl Masaryk, Štefánik či Beneš, jimž vítězství u Zborova umožnilo postavit se do čela snah o založení samostatného československého státu, pak tažení československých legií poskytlo nově vzniklému státu pozitivní národní legendu, nezpochybnitelný symbol samostatnosti a vůle hájit ji i nadále se zbraní v ruce, a v neposlední řadě i desítky osobností politického i vojenského života, které bylo lze právem nazývat elitou národa.

Příslušníci 7. roty ve zborovských zákopech

Příklad československých legií byl pak bohužel pošlapán německou okupací a posléze i čtyřicetiletou komunistickou totalitou. Oba nelidské, extrémně kolektivistické režimy, které se na našem území během padesáti let vystřídaly, však nedokázaly památku na československé legie zcela vymýtit. Je dodnes živá, třebaže se zdá za tu stovku let být poněkud vybledlá. Je samozřejmá – stejně jako jsme si zvykli vidět naši suverenitu jako samozřejmost.

Jestliže něco pokládáme za samozřejmost, tím spíše o to můžeme přijít. Naši suverenitu dnes opět ztrácíme, ve prospěch budování evropského superimpéria. Odkaz Zborova tak nabývá na důležitosti, protože kontext, v němž se vytvářela pozitivní národní myšlenka, která vyvrcholila bojem československých legií, se svým způsobem opět pomalu vrací.

Zatím však myšlenka samostatného národního státu zoufale prohrává svůj boj s eurofederalismem a se snahou rozdělit Evropu na nic neříkající a historický význam postrádající regiony – jimž lze snadno vládnout z jediného centra. Snadno a bez odmlouvání většina z nás naslouchá falešným hlasům, které nám výbojný evropský superstát představují jako prostředí, v němž se suverenita vzájemně sdílí a tímto sdílením posiluje.

Uprchnout bude stále obtížnější

Rakousko-Uhersko je pokládáno za žalář národů. Potom to musí dvojnásob platit o Evropské unii. Ačkoliv je nám evropská integrace vysvětlována jako ekonomický a mírový projekt, ve skutečnosti je stále jasnější, že jde o projekt mocenský – a ten z podstaty věci nemůže být mírový.

Snaha o zničení svobody bruselskou, postdemokratickou politickou aristokracií vytvářející jakousi uzavřenou společenskou třídu, vrchnost oddělenou od občanů, se stává každodenně patrnou, a to jak z pohledu jednotlivce tak z pohledu národního státu – jenž jako jediný má smysl pro utváření nějaké pozitivní politiky. Jestliže věci zajdou příliš daleko, uprchnout z takového žaláře národů bude stále obtížnější. Tím spíše, že jeho vrchním žalářníkem je Německo, které už dvakrát v posledních sto letech ukázalo, jaké metody volí, touží-li důsledně uplatňovat moc.

Jestliže se nám uprchnout nepodaří (a přiznejme si, že zda se nám nyní takový útěk podaří či nepodaří, záleží na nás, nikoliv na tom, zda nám jej někdo milostivě umožní), nezbývá nám než se pasivně spolehnout na vnější vlivy. Takové vlivy čas od času přicházejí – nemusejí ale vždy hrát do karet naší národní suverenitě a svobodě.

Nová bitva u Zborova

1. světová válka či rozklad bolševismu v SSSR v 80. letech minulého století byly jednoznačně vnější vlivy, které této zemi přinesly šanci na svobodu a samostatnost, zatímco bez nich bychom i nadále byli součástí nesvobodného nadnárodního soustátí, bez valné šance na jeho opuštění. Na druhou stranu výsledek 2. světové války byl vnějším vlivem, který odsoudil tuto zemi ke čtyřicetileté porobě v komunismu.

Zdeněk Burian: Bitva u Zborova 1917 Foto: bellum.cz

Nedokážu si vzpomenout na opravdu zásadní změnu politické situace v této zemi, která by neměla původ v nějakém vnějším vlivu. Chceme-li získat na Bruselu samostatnost a budeme i tentokrát pasivní (a uznejme, že tak malé zemi někdy nezbývá než trpělivě vyčkávat a pružně reagovat na vlivy z vnějšku), jaké mezinárodní události mohou znamenat tak zásadní změnu situace v Evropě, která by nám nakonec přinesla svobodu a suverenitu? A kdy se jí můžeme dočkat? Bude to krize v důsledku migrační invaze? Bude to krize eura? Bude to jakési vojenské dobrodružství, které Evropu zatáhne do války s Ruskem? A nepůjde spíše o změny, které přinesou diktaturu ještě tvrdší, než jakou chystá Brusel?

Těžko říci. Možná nás z toho dostane nějaká nová bitva u Zborova. Protože, jak bylo již řečeno, Evropská unie je projekt sledující bezskrupulózní uplatňování síly, a to jak proti vlastním občanům, tak zákonitě i navenek, dříve či později se mocichtivost evropské vrchnosti obrátí proti nějakému vnějšímu nepříteli. Může to být Rusko, může to být jakýkoliv neposlušný stát, může to být prakticky jakákoliv země – protože mocichtiví politici nepotřebují objektivní důvody, ty lze snadno vyfabrikovat.

Nebezpečí takové nesmyslné války, do níž budeme násilím nahnáni pod modrým praporem s hvězdami, je v dlouhém období dle mého názoru vysoké a bude se zvyšovat tím spíše, jak bude politický systém EU upadat do nevyhnutelné systémové krize. Špatná vláda nesáhne k reformám – hledat vnějšího nepřítele je pro ni daleko snazší.

Nevěřím tomu, že se historie opakuje. A tedy ani snaha o jakýsi národní odboj, pokud by k nějaké takové válce pod vlajkou EU skutečně došlo, zcela jistě nebude vypadat tak, jako před sto lety. Ale princip může být podobný; a stejně tak i cíle.

Zatím však můžeme získat naši suverenitu zpět sami, nebudeme-li pasivně přijímat probruselskou propagandu, kterou na nás chrlí naši politici i jejich spřátelená média. Musíme k tomu najít odvahu – podobnou morální odvahu, jakou ukázali českoslovenští legionáři, třebaže my narozdíl od nich nežijeme v bezprostředním ohrožení života. Protože naši vojáci u Zborova rozhodně nebojovali za to, aby se jednou jejich vlast stala jen jakýmsi zaměnitelným, nepodstatným přívažkem Evropské unie.

Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji a lídr kandidátky