Dnes si připomínáme osmnáct let od bezprecedentního útoku islámu na západní civilizaci. Co si z toho výročí vzít pro současnou dobu?

Za prvé, je potřeba si neustále připomínat, jak ničemně se chovali mnozí intelektuálové a filozofové. Nikdy ze své paměti nedostanu vystoupení filozofa Erazima Koháka na České televizi, pár hodin poté, co spadly obě věže WTC, který s výrazem morální jistoty a převahy pronesl, že Amerika a Západ si za ten útok mohl sám, svojí sobeckostí, zpupností, pýchou, a že WTC bylo symbolem této západní zkaženosti, a v podstatě si o útok celou dobu říkalo. Bylo by velmi poučné, kdyby se záznam pořadu objevil někde na internetu, nejlépe v archivu ČT. Patrně bychom se v té době setkali i s podobnými, i když ne tak otevřeně drzými názory jiných filozofů, ale vystoupení Erazima Koháka je tou nejvýmluvnější ukázkou toho, co je tím skutečným, dlouhodobým nebezpečím pro Západ. Nejsou to bandy otrhaných, vousatých barbarů, schopných naučit se s letadlem narazit do mrakodrapu nebo náklaďákem přejet lidi na chodníku. To je pouze symptom. Tím skutečným smrtelným nebezpečím jsou antiracionální, kolektivističtí a altruističtí filozofové a takřka celá dvoutisíciletá tradice západní filozofie, z níž tito intelektuálové čerpají a jsou s ní v souladu.

Za druhé, vidíme, kam jsme se za těch osmnáct let posunuli? Představme si podobný útok dnes (i když věřím, že dnes něčeho takového nejsou muslimové schopni a jejich fundamentalistické buňky jsou pod lepším dohledem západních tajných služeb). Zatímco Amerika se bezprostředně po útoku semkla kolem svého politického vedení a prezidenta a byla odhodlána útok na WTC tvrdě potrestat (zda se tak skutečně později stalo je jiná věc), dnešní reakce by v západním světě byla jiná: nemá to nic společného s islámem, nesmíme generalizovat, nesmíme trestat, musíme na nenávist odpovědět láskou, wir schaffen das! Po osmnácti letech je západ sice možná silnější co do důrazu na práci tajných služeb (což je něco, co se my obyčejní smrtelníci samozřejmě nemáme šanci dozvědět – na veřejnost nemohou proniknout informace, kolik útoků různých rozsahů bylo zmařeno), ale je vnitřně odzbrojen, nemá vůli bojovat, postavit se nepřátelům s adekvátní tvrdostí a nesmlouvavostí. Pojmenovat věci tak, jak jsou, tedy že nepřítelem je islám, nikoliv terorismus, protože ten je jen metodou boje, se nesluší. Koneckonců, vůle západu bojovat a správně definovat nepřítele nevydržela příliš dlouho. Velmi brzy po útoku na WTC začal prezident Bush prohlašovat, že islám není nepřítelem, a že muslimové sami jsou obětí fundamentalismu. Jaký je důvod? Je jím to, co jsem pojmenoval v první bodě: intelektuální a morální marasmus, v němž se západní civilizace nachází, antiracionální kolektivistická filozofie a altruistická etika, která pokládá sledování vlastního zájmu, jakým je například obrana před nebezpečím, za morální zlo.

Za třetí, zatímco Západ stále patrněji upadá do naprostého relativismu a nihilismu, a to, co by před osmnácti lety bylo nemyslitelné, je dnes mediálním a kulturním mainstreamem. Od bezbřehé otevřenosti v rámci ideologie multikulturalismu, přes naprostou iracionální dekadenci v podobě ideologie LGBT, až k pozvolné demontáži politických jistot, které dělaly Západ Západem, ať už jde o svobodu slova nebo právo na nesouhlas. Islám si je v porovnání se Západem naprosto jistý svoji aktuální kulturní převahou. Ve střetu dvou ideologií vždy zvítězí ta, která je více konzistentní. Západ v tuto chvíli konzistentní není a nemáme před sebou ani známku toho, že by ztracenou konzistenci v dohledné době našel. Islám je ve svém totalitářství naopak maximálně konzistentní a jeho kulturní, populační a tedy následně i politická hegemonie je něco, před čímž nelze zavírat oči.

Osmnáct let po útoku na WTC jsme stále ve válce. Západ prohrává a ztrácí postupně poslední zbytky morálních sil. Je jen otázkou času, kdy si islámský totalitarismus vezme vše, po čem touží a na co si klade nároky.