Upřímně, radši bych se zaměřil na lepší práci a větší zájem místních zastupitelů a Jiří Pospíšil nebo Petr Gazdík (STAN), kteří by rádi ombudsmana pro zvířata zavedli, by měli tlačit hlavně na své obecní zastupitele v jednotlivých regionech, aby na zastupitelstvech jednali za lepší ochranu zvířat a nečekali, až jim práci bude přikazovat nějaký další nový zbytečný či nadbytečný úředník, kterého sami zavedou.
Já bych raději navrhoval štíhlejší stát bez zbytečných úřadů, a pouze s úřady nezbytnými, které ovšem budou fungovat efektivně. Jednou z cest jak toho dosáhnout je, aby lidé v komunálních volbách volili zastupitele, kteří se budou více zajímat o fungování úřadů, které mají na starost, mimo jiné, i výkon ochrany zvířat. Nepotřebujeme na to dalšího ouřadu, který bude říkat jiným ouřadům, jak mají ouřadovat – za finance daňových poplatníků. Ničeho jiného totiž takový úředník nedosáhne. Potřebujeme totiž především schopné obecní zastupitele, kteří dokáží problémy lidí i zvířat na obcích řešit.
Ale je mi jasné, že pro některé politiky je lehčí prostě jen říkat a navrhovat přesně to, co lidé chtějí slyšet, než vysvětlovat, kde jsou skutečné problémy a snažit se zavádět do praxe skutečná řešení. Tento další zdánlivě líbivý návrh je nepromyšlený přešlap vedle a doufám, že takový návrh neprojde.
Nefungující ochrana zvířat v ČR je komplexní problém a ten potřebuje komplexní řešení systému, nikoliv levné záplaty a pozlátka ve formě nových a nových úředníků a neúčelných zákonů. Důležité je např. zvýšení dozorové autority Státní veterinární správy, snížení administrativní zátěže, efektivnější nastavení fungujícího systému financování, právní i odborné opory v oblasti ochrany zvířat na jednotlivých obcích, což je úlohou především místních zastupitelů, nikoliv ombudsmana – ten práci zastupitelů může max. kritizovat, nic víc.
Přijměte v této souvislosti mé pozvání na besedu o tom, jak výkon ochrany zvířat v praxi vylepšit – i bez ombudsmana a jiných zbytečných opatření za peníze, které nedobrovolně poskytujete státu ze své výplaty. Odkaz na informaci o besedě: https://www.facebook.com/events/167823810523691/
Jiří Žák, veterinární lékař a člen Svobodných
Články vyjadřují pouze osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.
Konzistence místo pokrytectví
Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.
Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.
Obrana podnikatelů a trhu
Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.
Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.
Polsko jako lepší model
Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.
Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.
Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.
Veřejnoprávní média a právo veta
Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.
Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.
