Upřímně, radši bych se zaměřil na lepší práci a větší zájem místních zastupitelů a Jiří Pospíšil nebo Petr Gazdík (STAN), kteří by rádi ombudsmana pro zvířata zavedli, by měli tlačit hlavně na své obecní zastupitele v jednotlivých regionech, aby na zastupitelstvech jednali za lepší ochranu zvířat a nečekali, až jim práci bude přikazovat nějaký další nový zbytečný či nadbytečný úředník, kterého sami zavedou.
Já bych raději navrhoval štíhlejší stát bez zbytečných úřadů, a pouze s úřady nezbytnými, které ovšem budou fungovat efektivně. Jednou z cest jak toho dosáhnout je, aby lidé v komunálních volbách volili zastupitele, kteří se budou více zajímat o fungování úřadů, které mají na starost, mimo jiné, i výkon ochrany zvířat. Nepotřebujeme na to dalšího ouřadu, který bude říkat jiným ouřadům, jak mají ouřadovat – za finance daňových poplatníků. Ničeho jiného totiž takový úředník nedosáhne. Potřebujeme totiž především schopné obecní zastupitele, kteří dokáží problémy lidí i zvířat na obcích řešit.
Ale je mi jasné, že pro některé politiky je lehčí prostě jen říkat a navrhovat přesně to, co lidé chtějí slyšet, než vysvětlovat, kde jsou skutečné problémy a snažit se zavádět do praxe skutečná řešení. Tento další zdánlivě líbivý návrh je nepromyšlený přešlap vedle a doufám, že takový návrh neprojde.
Nefungující ochrana zvířat v ČR je komplexní problém a ten potřebuje komplexní řešení systému, nikoliv levné záplaty a pozlátka ve formě nových a nových úředníků a neúčelných zákonů. Důležité je např. zvýšení dozorové autority Státní veterinární správy, snížení administrativní zátěže, efektivnější nastavení fungujícího systému financování, právní i odborné opory v oblasti ochrany zvířat na jednotlivých obcích, což je úlohou především místních zastupitelů, nikoliv ombudsmana – ten práci zastupitelů může max. kritizovat, nic víc.
Přijměte v této souvislosti mé pozvání na besedu o tom, jak výkon ochrany zvířat v praxi vylepšit – i bez ombudsmana a jiných zbytečných opatření za peníze, které nedobrovolně poskytujete státu ze své výplaty. Odkaz na informaci o besedě: https://www.facebook.com/events/167823810523691/
Jiří Žák, veterinární lékař a člen Svobodných
Články vyjadřují pouze osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
