Nestačilo, že řecký stát vytvořil největší Ponziho schéma, česky letadlo, na světě. Nestačilo, že se choval jako podvodná banka, když vytahoval peníze z kapes důvěřivých věřitelů a platil jim vyšší úroky z peněz od dalších věřitelů. Teď na základě solidarity společné měny ještě požaduje levné peníze od Evropské unie a navrch má dost drzosti, aby urážel Němce, kteří mají takovou pomoc z větší části zaplatit.

Další série frajerských řečí řeckých politiků o odškodnění za válku a o německé politice, jež využívá krize k oslabení eura a posílení exportu, už jednomu opravdu do mysli vnucuje úsloví, že čeho je moc, toho je příliš. Balkán ovšem není Evropa a Aristoteles má už dávno blíž do Berlína než do Atén.

Německá pojistka

V jednom však mají Řekové pravdu. Sjednocené Německo se pomalu probouzí ze svého špatného svědomí, které tak dlouho financovalo (neúspěšnou) hospodářskou integraci tak rozdílných evropských států a ekonomik. Konečným svorníkem, jenž měl na věčné časy uvěznit Německo v jednotné integrované harmonické Evropě, se měla stát společná měna.

Euro mělo být absolutním vládcem. Němci se na jedné straně vzdali vlastní měny výměnou za francouzský souhlas se sjednocením, ale na straně druhé se velmi důkladně pojistili 125. článkem unijní smlouvy, který nepovoluje finanční pomoc v rámci unie. Předseda Evropské komise José Barroso může kancléřce Angele Merkelové stokrát vysvětlovat, že se článek dá obejít, že Řecko přece z eurozóny vystoupit nemůže a zbankrotovat nesmí. Nevysvětlí to však nikdy německému ústavnímu soudnímu dvoru, který naposledy v době kontroverzí kolem Lisabonské smlouvy poslal unijním soudcům konečný verdikt, že všechny direktivy a nařízení unie spadají pod výsostné rozhodnutí suverénního Bundestagu.

Pomoc bude

Němci berou právo vážně a na rozdíl od unie nikoli ideologicky. Teď jde ovšem o stabilitu měny a tady má německý Ústavní soud na své straně německý národ i politiky. K německému odporu se navíc připojilo i Nizozemsko, kde takovou pomoc rovnou zakázal parlament. Není divu. Nizozemsko má před volbami a druhou nejsilnější stranou je Wildersova liberální ostře euroskeptická pravice.

Problémem teď je, jak z krize ven. Euro drží všechny v pasti. Prozatímním východiskem, jen co europolitici spolknou svou pýchu, bude zřejmě pomoc Mezinárodního měnového fondu. Ta je ovšem na řecký dluh krátká. Pravidla nedovolují více než dvacet miliard eur, a to ještě mimo jiné za předpokladu devalvace měny. Řecko devalvovat nemůže a splácet v recesi také ne. A tak nakonec unie na pomoc Aténám přijít musí.

Domino

Jižní státy Evropy (jejich suverénní fondy), brzy možná včetně Francie, teď připomínají americkou bankovní krizi, tedy domino. Padne jeden, padnou všichni. Německá hrozba Řecku vyhoštěním z eurozóny je zřejmě míněna jen jako varování. Bylo by to sice ekonomicky nejrozumnější a nejlevnější, politicky by to však byl počátek konce zřejmě celé Evropské unie. A tak daleko ještě nejsme.

Takhle to však dopadá s politickým idealismem. Chomout eura poškozuje všechny. Evropa, na rozdíl od světových stagnujících impérií, byla vždy mozaikou států, z nichž budoucnost určovaly ty dynamické. V impériu eura jsou však rozhodující ty statické, jež všechny ostatní stahují ke dnu.

Alexander Tomský je nakladatel a politolog a místopředseda pražského sdružení Svobodných. Vyšlo v daníku E15.