Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.

Tomáš Grygar: Právní aspekty vystoupení z eurozóny

Tomáš Grygar: Právní aspekty vystoupení z eurozóny

Eurozóna představuje pro své členské země „svěrací kazajku“. Podle ustanovení článku 3, odst. 1, písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen SFEU) má EU výlučnou pravomoc k provádění monetární (měnové) politiky pro členské země jejíž měnou je euro, což  způsobuje dalekosáhlé konsekvence, které vyústily (de facto) až k bankrotu některých zemí eurozóny. Přesně v souladu s Reaganovými slovy „čím více plány selhávají, tím více plánovači plánují“ se začaly vytvářet nejrůznější „záchranné“ programy, jako např. Evropský stabilizační mechanismus (ESM), proti kterému se Svobodní velmi ostře vymezili nebo tzv. bankovní unie.

Tyto „záchranné“ programy však nemohou vyřešit příčinu problémů eurozóny, která dle mého mínění spočívá v tom, že eurozóna zkrátka není optimální měnovou zónou ve smyslu teorie nositele Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1999 Roberta Mundella[1]. Je patrné, že euro nepomáhá k přibližování (konvergenci) mezi jednotlivými členskými státy eurozóny, jak bylo slibováno, ale spíše způsobuje diverenci mezi nimi. Již roce 2001 správně poznamenal viceprezidnet Evropské centrální banky Christian Noyer, že „měnová politika v rozšířené eurozóně nebude a nemůže jako svůj cíl zahrnovat podporu procesu dohánění v kterékoliv členské zemi.“ Pokud se tedy z eurozóny nestane optimální měnová zóna a nedojde dostatečně rychle ke konvergenci mezi jednotlivými členskými zeměmi eurozóny, o čemž lze s úspěchem pochybovat, je naprosto legitimní usilovat o měnovou desintegraci eurozóny.

Poslanec Svobodných v Evropském parlamentu Petr Mach pak usiluje o dobrovolnost eura pro členské státy eurozóny (možnost právně konformního vystoupení z eurozóny) i pro zatím nečlenské státy eurozóny (vyvázání se z právního závazku euro přijmout). Toho lze docílit prostřednictvím článku 48, odst. 2 Smlouvy o EU, který umožňuje Evropskému parlamentu předkládat návrhy na změnu Smluv Radě. Návrh na změnu Smluv nemusí jen rozšiřovat pravomoci Unie, jak se často mylně uvádí, ale může je i omezovat, což výše uvedený článek explicitně uvádí. Jelikož je právo předkládat návrhu Smluv přiznáno jen Evropskému parlamentu jako celku (dále pak Komisi a vládám členských států Unie), bude muset Petr Mach najít např. ve spolupráci se stranou UKIP či s německou AfD dostatek dalších poslanců, kteří tento návrh podpoří. Na takovou změnu Smlouvy navíc nelze použít tzv. zjednodušující postupy a Smlouva by musela být ratifikována všemi členskými státy EU v souladu s jejich vnitrostátním právem. Pokud se to nepodaří, neznamená to, že by členské státy eurozóny nemohly tuto neoptimální měnovou zónu fakticky opustit. Jen by opuštění eurozóny z jejich strany bylo v rozporu s komunitárním právem[2], konkrétně porušením v úvodu zmíněného článku 3, odst. 1, písm. c) SFEU, jelikož provádět měnovou politiku pro členské státy eurozóny je výlučnou pravomocí Unie, kde členské státy mohou jednat jen tehdy, jsou-li k tomu Unií zmocněny.

Pokud hospodářská krize eurozóny způsobená neexistencí optimální měnové zóny bude nadále gradovat a členským státům nebude umožněn odchod z eurozóny změnou primárního práva EU, je možné, že dojde k odchodu některých států z eurozóny i bez souhlasu ostatních členských států (v rozporu s komunitárním právem), čemuž chce právě návrh Svobodných v EP předejít. Podle komunitárního práva však takovýto členský stát nemůže být z Evropské unie ani vyloučen, jelikož komunitární právo vyloučení členského státu vůbec nezná a neupravuje.  Na základě ustanovení článku 7 Smlouvy o EU může dojít nanejvýš k tzv. „pozastavení členských práv danému členskému státu“, což je institut, který byl do komunitárního práva zaveden „teprve“ Amsterdamskou smlouvou.[3]

 Rozhodnutí o pozastavení členských práv může být navíc přijato pouze z důvodu porušení tzv. materiálního ohniska (jádra) Unie, vyjádřeném v článku 2 SEU. Jen stěží si lze představit, že by vystoupení členského státu z eurozóny skutečně přestavovalo zásah do materiálního ohniska EU. Muselo by se dovodit, že vystoupení z eurozóny představuje tak zásadní porušení „právního státu“, konkrétně zřejmě zásady pacta sunt servanda (smlouvy mají být dodržovány), který je s materiálním ohniskem Unie (článek 2 SEU) v rozporu. „Při posuzování závažnosti porušení hodnot by se přihlíželo pravděpodobně k tzv. Kodaňským kritériím, podle nichž se posuzují kandidátské státy, které musí podle čl. 49 SEU uznat hodnoty Unie. Porušením Kodaňských kritérií je, pokud orgány státu nerespektují demokracii, právní stát, lidská práva, úctu k menšinám a jejich ochranu.“[4] Následkem by pak bylo nanejvýš pozastavení určitých práv spojených se členstvím v Unii (především hlasovací právo zástupce daného členského státu v Radě). Povinnosti vyplývající z členství v EU tím nejsou dotčeny. I pokud by si tedy členský stát eurozóny zavedl vlastní měnu a začal provádět bez pověření Unie autonomní monetární politiku, nelze ho podle komunitárního práva z EU v žádném případě vyloučit.

Je značně sporné, zda by v otázce případného vyloučení šlo využít mezinárodního práva veřejného. Jeden výklad říká, že si „ústavodárce“ při tvorbě „ústavního práva EU“ možnost vyloučení členského státu z EU nepřál a proto zavedl jen „institut“ pozastavení členských práv, a že není možné v této otázce přejít na obecnou úpravu mezinárodního práva veřejného. Druhý výklad, k němuž se přikláním i já, tvrdí, že v nejzazším možném případě může být subsidiárně využito mezinárodní právo veřejné, konkrétně Vídeňská úmluva o smluvním právu, která v článku 60, odst. 1 říká že podstatné porušení mnohostranné smlouvy jednou ze stran opravňuje druhé strany přerušit jednomyslnou dohodou provádění smlouvy zcela nebo zčásti nebo ji ukončit…“  Podstatným porušením smlouvy se rozumí porušení ustanovení, „které je podstatné pro plnění předmětu a účelu smlouvy.“ Je otázkou, co je podstatným cílem SEU a SFEU (dvou rovnoprávných smluv, v nichž je obsaženo primární právo) a zda vystoupení z eurozóny podstatným porušením ustanovení pro plnění účelu smlouvy skutečně je. Smlouvy obsahují již od dob Montánní unie cíl dosáhnout stále těsnější Unie (Ever closer Union).

Členové eurozóny nemohou právně konformně zavést ani paralelní národní měnu a provádět autonomní měnovou politiku, jak bývá někdy zvažováno. Jak již bylo řečeno, tak k takovému jednání by potřebovali zmocnění Unie (článek 2, odst. 1 SFEU), jelikož provádění měnové politiky pro členské státy, jejichž měnou je euro je výlučnou pravomocí Unie, u níž členské státy v podstatě nesmějí uplatnit ani tzv. blokační účinek a rovněž se zde neuplatní ani vágní a značně pochybný princip „subsidiarity“, který je námi kritiky současné EU zcela oprávněně podrobován značné kritice. Zajímavá situace by nastala, pokud členská země eurozóny zavedla vlastní měnu formou ústavního zákona a argumentovala tím, že na ústavní pořádek aplikační přednost komunitárního práva nedopadá a že měnovou politiku začala po „tragédii eura“ považovat „tvrdé jádro národní státnosti“[5]. Již v minulosti totiž ústavní soudy některých členských států odmítly uznat aplikační přednost komunitárního práva před (některými) ústavněprávními normami, což je podle mě zejména ve vztahu k materiálnímu jádru ústav (byť jsem k teorii materiálního ohniska ústav poměrně skeptický) zcela logické. Soudní dvůr EU (dříve Evropský soudní dvůr) však naproti tomu dovozuje přednost komunitárního práva vůči veškerým normám vnitrostátního práva, včetně ústavního pořádku (např. 48/71 Komise v. Itálie).

Závěrem lze podotknout, že členové eurozóny by měli dostat možnost právně konformně tuto neoptimální měnovou zónu opustit. Pokud se tak nestane, může mít pro některé země vystoupení z eurozóny a zavedení vlastní měny podstatně méně ekonomicky negativních účinků, než potencionálně hrozící „pozastavení členských práv“ podle čl. 7 SEU, což je nejpřísnější „opatření“, které může být podle komunitárního práva vůči členské zemi EU uplatněno.

Avšak jak trefně napsala jedna z našich nejlepších měnových ekonomek Stanislava Janáčková, tak „udržování eurozóny v jejím současném složení za každou cenu, ať to stojí, co to stojí, zapadá do rámce dlouhodobého projektu evropských integračních elit, které se po léta snaží využít další krize k dalšímu utužení integrace. Jsou jim lhostejné náklady, které to sebou nese… Jde o krizi systému. Systému, který si myslel, že politika může diktovat ekonomice.“ [6]

 

O ekonomických aspektech eura přednášel Tomáš Grygar na konferenci Mladých konzervativců a Moravské vysoké školy v Olomouci, kde reprezentoval Svobodné, (další přednášející: Eva Zamrazilová – bývalá členka bankovní rady ČNB, Radim Kašpar – politolog, Jan Mrajca – ředitel agentury Raiffeisen Stavební spořitelna).

Tomáš Grygar,
místopředseda Svobodných v Olomouckém kraji

 

 


[1] MUNDELL. R. Optimum currency area (OCA). American Economic Review, 1961, str.  657–665. https://www.aeaweb.org/aer/top20/51.4.657-665.pdf

[2] Pozn. Kvůli Lisabonské smlouvě je možno pojmy „komunitární právo“ a „právo EU“ pokládat za zcela totožné.

[3] TICHÝ, L. et al. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 72

[4] SYLLOVÁ, J.; PÍTROVÁ, L; PALDUSOVÁ, H. et al. Lisabonská smlouva. Komentář. C. H. Beck, 2010, str. 55

[5] Tímto se zabýval i německý ústavní soud, avšak dospěl k závěru se měnové pravomoci již do „tvrdého jádra národní státnosti“ nezapočítávají (nález ve věci 2 BvE 2/08, para. 252), TICHÝ, L. et al. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 674

[6] JANÁČKOVÁ, S. Peripetie české ekonomiky a měny (aneb nedejme si vnutit euro), Praha: IVK, 2014, str. 88-93  

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Na Petříně byla při příležitosti 20. výročí od vstupu do Evropské unie zveřejněna Markétou Šichtařová Charta 24.

Porovnání Charty 24 a Charty 77 v pdf.



P r o h l á š e n í  C h a r t y   24

Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.

I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.

Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.

Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.

Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.

Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.

Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.

Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.

V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!

Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.

Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.

Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.

Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.

Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.

Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.

Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.

Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.

Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.

Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.

Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.

Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.

CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.

CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.

CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.

CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.

Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček

Podepsat Chartu 24:

Zásady zpracování osobnách údajů – Komunikaci s petenty obstarává Libor Vondráček

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31