Sleduji dramatický růst cen téměř všeho a začínám se obávat, že mimosoudní inkaso pohledávek (tzv. vymáhání pohledávek) bude opět po čase velmi v kurzu. O to víc mě zaráží, že náklady vymáhání za spotřebiteli, které mnoho let nikdo nechtěl řešit, nikoho nezajímají ani nyní.
Je nutné rozlišovat dluhy mezi firmami (B2B) a za spotřebiteli (B2C). U firem je stanovena paušalizovaná minimální výše nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1200 korun. Tato výše se vztahuje na každou jednotlivou pohledávku. Ovšem vynaložila-li firma s uplatněním pohledávky vyšší náklady, než je paušální částka, a žádá jejich náhradu, je tuto výši třeba dokazovat.
Bohužel u fyzických osob (B2C pohledávek) není stanoveno ani minimum, ani maximum, které si za vymáhání má či může věřitel přirážet. Je běžnou praxí, že náklady vymáhání či inkasní agentury hradí věřitel, který tyto náklady dále přenáší na dlužníka v souladu s § 513 Občanského zákoníku, který říká, že příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním. Výše takto přenášených nákladů by měla být přiměřená, nicméně v současné době není nijak stanovena. Některé pohledávky podložené smluvním vztahem proto již v textu smlouvy, nebo v textu jiných souvisejících dokumentů, mají zanesenu možnost navyšovat pohledávku o náklady spojené s vymáháním a někdy i jejich konkrétní výši uvádějí.
V praxi se potom setkáváme např. s dluhem 2000 korun a požadovanými náklady vymáhání ve výši 5500 korun, dluh 5000 korun s uplatňovanými náklady vymáhání 10.000 korun, zrovna včera jsem viděla dluh 10.000 s náklady vymáhání 16.000 korun a podobně. Vymoci pohledávku rozhodně něco stojí, ale kde je ta přiměřená výše?
Asociace inkasních agentur už mnoho let usiluje o legislativní úpravu, definující pravidla a zavedení maximálního stropu výše nákladů vymáhání, kterou by bylo možné požadovat po dlužnících. Vydala v tomto smyslu doporučení svým členům. Jenže Úřad na ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) toto doporučení chápal jako kartelovou dohodu. Proto byli nuceni své doporučení stáhnout a výši nákladů vymáhání neposuzovat. Jak má ale Asociace reagovat na stížnosti dlužníků na výši nákladů, což jsou ty nejčastější stížnosti?
Být členem Asociace inkasních agentur není povinné a tu největší neplechu na trhu dělají zpravidla nečlenské společnosti. Ty členské jsou vázány etickým kodexem a dalšími pravidly oboru.
Že byste volání po regulaci od vymahačů nečekali? Mimosoudní inkaso pohledávek může v České republice dělat téměř každý. Není na to potřeba žádné speciální oprávnění ani živnost. A jak potom chcete postihnout někoho, kdo se chová sice hrubě neeticky, ale v rámci zákonů? Příkladem takového neetického chování může být zasílání dehonestující korespondence, nadměrné obtěžování telefonáty či osobními návštěvami, oblepování bydliště dlužníka různými vzkazy, noční volání, vyvolávání jména dlužníka z amplionu v ulici, letáky všem sousedům apod. Samoregulace zde narazila na svůj strop!
V jiných evropských zemích jsou úpravy mimosoudního inkasa různé. Někde mají přímo zákony, jinde náklady vymáhání řeší vyhlášky. U nás neexistuje nic! Mnoho dlužníků by místo přemrštěných nákladů vymáhání mohlo splatit své další dluhy a nemuseli by se zbytečně dostávat do exekucí. Zvlášť nyní, kdy to vypadá na zvyšování počtu úhrad v selhání, by se toto navyšování o náklady mělo rychle vyřešit. Stačí jen, když zákonodárci budou chtít.
Jana Tatýrková
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
Zdroj: blog Echo24
