Mladí lidé jsou velmi sebevědomí, mají jasně definované světové názory, mnohdy homogenizované sociálními sítěmi. Chystají se na studium na vysoké škole, které považují téměř za samozřejmé, a taktéž většinou považují téměř za samozřejmé, že jim studium, tedy školné, uhradí stát (rozuměj: daňoví poplatníci).

Jenže: Proč si nechávají tito sebevědomí mladí lidé své vysokoškolské školné platit těmi, které mnohdy v diskusích označují za méně inteligentní část populace? Lidmi, kteří většinou volí ve volbách zcela jinak, nežli oni (viz výsledky „studentských voleb“ vs. reálné výsledky voleb), a dle mnohých studentů navíc zcela scestně? Proč si nechávají tito sebevědomí mladí lidé své školné platit obyvateli vesnic a malých měst, kteří dennodenně chodí do práce nebo provozují živnost a platí ze svého výdělku daně?

Tito občané nejsou mnohdy srozuměni s tím, že musí přes své daně přispívat někomu na školné na privilegovaných, takzvaných veřejných vysokých školách.[1] Nebývají srozuměni s tím, že za jejich peníze studuje někdo neznámý pro ně zcela nepochopitelný obor, nad jehož významem často kroutí hlavou. Zejména v případě, kdy někdo s titulem získaným i za jejich peníze za nimi přijde a řekne jim, že musí žít jinak. Že vesnickou kuřáckou hospodu jejímu majiteli zruší. Že v trafice musí zavést EET, což trafikanta možná položí. Že kožešinovou farmu za městečkem budou muset zavřít a pár lidí tím pošlou na pracák.

Samozřejmě, existují naopak i študovaní, kteří mají vysoký kredit i na vesnici a malém městě. Třeba lékaři, stavební inženýři, veterináři, učitelé, programátoři. Lidé, kteří zcela zjevně dělají pro společnost něco užitečného. Platit školné takovýmto studentům většině ostatních občanů vrásky nedělá, je to v České republice přece tradice.

Je ale třeba si uvědomit, že i lékaři, stavební inženýři, veterináři, učitelé, programátoři, ti všichni pomáhají studiem především sami sobě k vyššímu výdělku. Vysokoškolské vzdělání je soukromým statkem, kterým zvyšuje absolvent svou cenu na trhu práce. Tím se dostáváme zpět k otázce na studenty uvedené výše: Proč si nechávají sebevědomí mladí lidé své školné platit těmi, kteří jen zřídka budou vydělávat více, než dostudovaní sebevědomí mladí lidé? Je to férové?

Ne. Jsem pro mnohem férovější systém placení. A nejen placení, ale i rozhodování. Jak známo, kdo platí, ten rozhoduje, takže nezávislost akademické sféry je tím vyšší, čím jsou její příjmy z nestátních prostředků vyšší. Navíc je známo, že co není zadarmo, toho si více vážíme. Studium „zadarmo“ bohužel znamená i inflaci počtu absolventů, tlak na snižování kvality výuky a v neposlední řadě i tlak na státní finance.

Většina studentů na veřejných vysokých školách však placení jejich školného z daní ostatních občanů zřejmě za poměrně férové bude označovat.[2] Samozřejmě, komu by se chtělo podstoupit risk zadlužení se kvůli placení školného. Ale to, že školné za studenty veřejných vysokých škol platí stát, tedy všichni daňoví poplatníci, férové opravdu není. Vysokoškolské studium by si měli platit ze svých zdrojů či půjček. Což vyžaduje jistou dávku sebevědomí, které jim v jiných oblastech bezpochyby nechybí.

Avšak studenti použijí jeden závažný argument, který není možno brát na lehkou váhu. Pokud oni vystudují, pak ano, budou mít s takto nabytými znalostmi v průměru vyšší příjem nežli ti, kteří jim na studium přispívají prostřednictvím daní. Ale oni jako absolventi v budoucnu budou přispívat prostřednictvím daní a dalších odvodů do příjmů státu v průměru mnohem více, nežli ne-absolventi. Tedy jsou pro stát více užiteční – a stát by je za to měl odměnit zaplacením školného na vysoké škole. Tak budou argumentovat tito logicky uvažující studenti.

Přijměme pro tuto chvíli tento argument a pokusme se kvantifikovat zmíněný přidaný užitek (přidanou hodnotu) absolventa pro stát. To je nutné, abychom věděli, o jaké míře užitečnosti hovoříme, a hlavně jak by se měly rozdělit náklady nutné k vytvoření této přidané hodnoty.

Zhruba[3] je poměr užitečnosti absolventa veřejné vysoké školy pro stát a pro něho samotného možno poměřovat tím, jak dlouho pracuje na daně a odvody pro stát, a jak dlouho pracuje pro sebe. Právě tuto informaci nám poskytuje číslo Dne daňové svobody.

Den daňové svobody měl v roce 2017 číslo 149. To je díl odpovídající 40,8 % z celého roku. Míra užitečnosti absolventa pro stát je kvůli daňové progresi o něco vyšší.[4] Je tedy možno odhadnout, že míra užitečnosti absolventa pro stát je okolo 45 % z jeho příjmu nad průměr ostatních občanů, a tudíž míra užitečnosti absolvování veřejné vysoké školy pro něho (absolventa) samotného je okolo 55% (=100-45) z jeho příjmu nad průměr.

Bylo by tedy férové, aby stát platil studentům veřejných vysokých škol maximálně takovou část školného, jakou jsou užiteční pro něj, tedy zhruba 45 %. Zbývající část školného, tedy 55 %, by si měl platit student (buď ze studentské půjčky, nebo školné mohou zaplatit jeho rodiče, příbuzní či nějaký nadační fond).

Pokud není politicky průchodné, aby si studenti platili školné v plné míře, jsem pro alespoň částečné hrazení a to v poměru užitečnosti pro stát a pro sebe sama, jak uvedeno výše.

Takovýto obecně férovější systém není možno samozřejmě zavést ze dne na den, protože noví studenti by ho pro sebe považovali za velmi neférový, pokud porovnáváme studující před změnou a po změně.
Zavádění by muselo být postupné, s postupně se zvyšujícím školným placeným studenty. To by i rodičům umožnilo spořit budoucím studentům na školné s vědomím, že se stane za čas realitou.
Odhaduji, že by přechodová fáze musela trvat nejméně dvě volební období.

Až doposud jsem hovořil pouze o studentech a absolventech veřejných vysokých škol. Ale to samé platí i o absolventech soukromých škol. Soukromé vysoké školy by neměly být státem diskriminovány. Výše uvedený výpočet míry užitečnosti pro stát je třeba provést i pro ně, a také jim by měl tudíž stát přispívat na školné jejich studentů obdobným způsobem, pokud už bude přispívat veřejným vysokým školám.
Teprve poté, až budou podmínky férově stejné pro veřejné a pro soukromé vysoké školy, je možno začít porovnávat jejich kvalitu.

Realizace výše uvedených úvah by jistě posunula svobodu rozhodování od paternalistického státu směrem ke studentům a vysokým školám (protože kdo platí, ten rozhoduje). Jistě by zvýšila odpovědnost sebevědomých studentů za vlastní volbu a životní dráhu. Bezpochyby by znamenala spravedlnost pro studenty i pro všechny občany. A právě svoboda, odpovědnost a spravedlnost jsou mottem, které by měl stát ctít, a občan jak ctít, tak i užívat.

[1]I když slovo „veřejných“ je zavádějící: pokud je platí stát a uděluje jim akreditaci, pak jsou pod vlivem státu – přinejmenším kvůli tomu, že jim stát může odříci financování a/nebo zrušit akreditaci.

[2]Jediné, co jsou jako školné ochotni ti z nich s citem pro spravedlnost akceptovat, je drobnější motivační částka – to odhaduji z diskusí s některými vysokoškoláky. A to proto, že vidí mezi svými spolužáky sem tam i takové, kteří si studiem snaží pouze prodloužit mládí za státní peníze. To jejich spolustudenti pociťují jako neférové.

[3]Vezměme průměrného absolventa veřejné vysoké školy, a na druhé straně průměrného občana ze všech ostatních občanů. Jde o princip, tudíž v tuto chvíli postačí hovořit o průměrném absolventovi veřejné vysoké školy. (Nebudu zde provádět kategorizaci podle oborů, i když by to bylo s aparátem ministerstva a daty statistického úřadu za zády jistě možné.)
Přidaný užitek absolventa pro stát je možno kvantifikovat v penězích jako „platba daní a odvodů průměrného absolventa veřejné vysoké školy minus platba daní a odvodů průměrného občana ze všech ostatních občanů“.
Pokud podělíme takto získané číslo rozdílem příjmu průměrného absolventa a příjmu průměrného občana, pak dostaneme míru (v procentech), v jaké je absolvent užitečný pro stát nad průměr užitečnosti ostatních občanů. Dopočítáváním do sta procent pak dostaneme míru, v jaké je absolvování veřejné vysoké školy užitečné pro absolventa samotného.

[4]Míra užitečnosti absolventa pro stát bude zřejmě o něco vyšší – to proto, že vyšší absolventovy příjmy oproti průměrnému ostatnímu občanovi znamenají díky progresi vyšší daňovou sazbu přímých daní. Na druhou stranu ne o tolik, neboť např. sazba DPH je pro všechny stejná.

Pavel Strunz,
člen Svobodných v Praze

Články vyjadřují pouze osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.