Šamonil: O české Klimatické koalici aneb chobotnice s příliš mnoha chapadly

Šamonil: O české Klimatické koalici aneb chobotnice s příliš mnoha chapadly

Green deal. V poslední době o takzvané Zelené dohodě pro Evropu mluví ať už osobně nebo ve virtuálním prostoru čím dál více lidí. A s potěšením musím konstatovat, že rozhovorů nebo internetových diskusí, kdy by se zúčastnění bavili o tomhle šíleném pamfletu eurounijních komisařů v jakkoli pozitivním duchu je jako šafránu. Širokým masám evropského obyvatelstva začíná pomalu docházet, jakou zrůdnost si pro ně bruselští byrokraté žijící ve zlatých palácích, zcela odtržení od reality připravili.

Problém je, že Green deal není jen dalším z nekonečné řady dokumentů vydaných unijními institucemi. Není to jen další evropská směrnice mající za cíl regulovat další aspekty života Evropanů a ukrajovat z jejich osobních svobod. Green deal je zeleným progresivně smýšlejícím levičákům tím, čím je Bible křesťanům. Green deal je svaté písmo environmentální ideologie. Absolventi humanitních fakult s (nejen) environmentálním zaměřením vzali myšlenky tohoto zvráceného pseudonáboženství za svoje a za každou cenu se je snaží vnutit ostatním obyvatelům starého kontinentu. A Česko, moje drahá vlast ležící v srdci Evropy, se ocitlo přímo uprostřed tohoto zeleného běsnění.

Česká společnost je zelenou propagandou masírovaná dennodenně. Zpravodajské relace v televizích a rádiích, reklamy v televizi a na internetu, politiky nadnárodních korporací, etikety na spotřebním zboží – všude tam mají čeští občané možnost střetnout srdceryvné apely týkající se strašlivé klimatické zkázy a nutnosti boje proti ní. Začátkem roku se dokonce v atriu budovy, kam v Brně docházím do práce, objevila obří obrazovka, na které od rána do večera svítí vzkaz zaměstnancům, klientům a návštěvníkům – že se díky snížení teploty vytápění budovy o dva stupně podařilo snížit emise CO2 vyprodukované budovou o sedm procent.

Celá tahle propagandistická mašinérie ale funguje nejen díky médiím a klimaticky uvědomělým korporátům. Pod kotlem zeleného komunismu notně přitápí i zdánlivě nekonečná řada environmentálních neziskovek placených unijními institucemi, státními, regionálními a místními úřady, organizacemi typu Open Society Foundations a podobně. V drtivé většině případů jde o organizace placené z daní běžných občanů, kteří pak spláčou nad zeleným výdělkem. Za normálních okolností by bylo nejspíš zatěžko následujícímu tvrzení uvěřit, nicméně vězte, že dnešní z kloubů vymknutá doba dala v Česku vzniknout i tzv. Klimatické koalici.

Ta sama sebe definuje jako platformu českých nestátních neziskových organizací, které se zabývají zejména ochranou klimatu a životního prostředí, zmírňováním klimatické krize a přizpůsobováním se jejím dopadům, společenským aspektům klimatické krize, rozvojovou spoluprací a humanitární pomocí. Posláním Klimatické koalice je pak podle jejích vlastních slov….“spoluvytvářet a podporovat širší klimatické hnutí, podporovat to, aby se snižování lidského vlivu na klima stalo jedním z hlavních principů rozhodování státu, zvyšovat v Česku povědomí o klimatické krizi jako problému vyžadujícím bezodkladné řešení, prosazovat aby Česko do roku 2030 ukončilo výrobu elektřiny z uhlí a nejpozději do roku 2050 se stalo uhlíkově neutrální, prosazovat, aby Česko pomáhalo lidem v rozvojových zemích v adaptacích na nevyhnutelné dopady klimatické krize“…a podobné lahůdky.

Celkově vzato se tato platforma Klimatické koalice dělí na čtyři podskupiny sdružující konkrétní environmentální neziskovky a nevládní spolky prosazující zelenou ideologii. Členské organizace Klimatické koalice zahrnují celkem 32 neziskovek. Mezi jinými Automat, Extinction Rebellion, Hnutí Duha, Děti Země, Limity jsme my, Na Zemi, ProVeg Česko, Pěšky městem, Nesehnutí nebo Učitelé za klima. Do přidružených organizací klimatické koalice patří 22 neziskovek a spolků. Kupříkladu Česko za klima, Člověk v tísni, Charita ČR, Amnesty international, Klimatická žaloba, Fridays for future, Hnutí Brontosaurus či Univerzity za klima. Kategorii přidružených sítí pak tvoří kvintet neziskovek: Česko proti chudobě, Doctors for future, Zelený kruh, FORS – české fórum pro rozvojovou spolupráci a Koalice proti palmovému oleji. Poslední podskupinou jsou pak přidružené neformální skupiny. Zde je zastoupena pouze organizace Žít Laudato Si. Celkem tedy Klimatická koalice sdružuje na šedesát českých neziskovek jejichž hlavním či vedlejším předmětem zájmu je boj proti klimatické krizi.

Sama Klimatická koalice pak na svém webu předkládá českým občanům „fakta“ o klimatické krizi. Nechci vás nudit opakováním bezduchých levičáckých frází, zmínil bych tedy v tomto ohledu pouze prohlášení o tom, jak se změny klimatu budou projevovat do budoucna. Soudruzi z Klimatické koalice totiž české občany varují, že…Zásadním způsobem bude narušeno naše zemědělství, které budou sužovat extrémní projevy počasí a invaze škůdců. Časté budou extrémní požáry podobné těm v Austrálii a Kalifornii, stále běžnější budou ničivé povodně, půdní sesuvy nebo extrémní bouře a orkány. Hurikány či tornáda budou nabývat na intenzitě a četnosti. V ohrožení se ocitne naše potravinová bezpečnost a na mnoha místech světa nastane hladomor. Miliony nebo stovky milionů lidí se dají na pochod do míst, která budou ještě obyvatelná. Výjimkou je Evropská Unie, kde se emise v průběhu posledních 30ti let podařilo snížit o 23%.“ Dovolte mi na tomto místě jen krátkou polemiku s tímto tvrzením.

Bez výhrad musím s Klimatickou koalicí souhlasit v tom, že bude narušeno naše zemědělství, potravinová bezpečnost a miliony, možná i stovky milionů lidí se vydají na pochod do Evropy. Jenže tohle všechno nezpůsobí klimatická krize, ale progresivní fanatici a jejich ideologie. Vybíjení chovů dobytka všeho druhu kvůli nadměrné produkci methanu, zemědělské dotace a kvóty likvidující konkurenční prostředí a omezující zemědělskou produkci jako takovou, tupá propaganda o pojídání cvrčků, chrobáků a červů a v neposlední řadě otevřená náruč ničím nekontrolované migraci rozličných afrických a asijských národů do Evropy. To všechno je a bude příčinou stavu, který v hororových barvách líčí Klimatická koalice.

Jen pro zajímavost – na evropské úrovni funguje obdoba české Klimatické koalice nesoucí název Climate Action Network. Ta zahrnuje 180 členských organizací v osmatřiceti evropských zemích a více než 1700 nevládních neziskových organizací bojujících za záchranu klimatu. Předmětem činnosti ani svazáckým zápalem se CAN od Klimatické koalice prakticky neliší.

Předpokládám, že dnes už nikoho nepřekvapí fakt, že premiér Fiala 10. prosince loňského roku společně se zmocněnkyní vlády pro lidská práva označili spolupráci mezi státní správou a neziskovým sektorem za klíčovou. Fiala na videu uveřejněném na webu Rady vlády pro nestátní neziskové organizace doslova uvedl, že…“Nestátní neziskové organizace jsou pro vládu nepostradatelnými partnery a jejich práce významným způsobem pomáhá k tomu, aby společnost byla celkově odolnější a rychleji se vyrovnávala s aktuálními i dlouhodobými změnami.“ Popravdě řečeno si tímhle premiérovým tvrzením nejsem úplně jistý. Mám totiž takový dojem, že například práce neziskových organizací srocených v Klimatické koalici přinese Čechům dlouhodobou změnu třeba v tom, že se i díky financování těchto levičáckých neziskovek zvýší státní dluh. Ten budou ti samí Češi muset desítky let splácet a životní úroveň střední třídy bude setrvale klesat. A řešení této situace v podobě zastavení financování těchto organizací ze státního rozpočtu je očividně pod taktovkou ODS v nedohlednu.

Celá tahle chobotnice má zkrátka příliš mnoho chapadel. A jestli se má Česko ze spárů téhle zelené mořské bestie někdy vymanit, měli by voliči pochopit, že levicová politika současné Fialovy vlády i předchozí Babišovy vlády vede do záhuby.

A že Svobodní takovou politiku nikdy razit nebudou.

Filip Šamonil

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Pozn. autora: Citace uvedené v textu, stejně jako údaje o Klimatické koalici a CAN pocházejí z veřejně dostupných webových stránek klimatickakoalice.cz a caneurope.org.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Filip Šamonil

Filip Šamonil

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Filip Šamonil

Filip Šamonil

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31