Roleder: Otevřený dopis vládě

Roleder: Otevřený dopis vládě

Nevážení.

Vyřiďte prosím všem ostatním nemyslícím kolegům z vlády, že se mi ani po celonočním hledání v právních předpisech nepodařilo najít žádnou zákonnou definici sportovce nebo toho, co je to sport, takže jsem zcela zmatený a nejen já, ale i celá veřejnost z toho, kdy si při pohybu v zastavěné části obce s metrem v ruce musím nebo nemusím nasadit roušku. Rád bych tedy, jako jeden z těch, kdo vás za vaši podvratnou činnost proti tomuto národu platí požádal o objasnění této záležitosti v rámci platné legislativy.

Rovněž by bylo dobré přesně stanovit od jaké rychlosti a směru je pohyb či jiná lidmi vykonávaná činnost považována za sport nebo zda na rychlosti a směru pohybu nebo druhu činnosti nezáleží. Zda k provozování sportu potřebuji nějaké náčiní nebo pomůcky (např., když budu při procházce driblovat o zem tenisovým míčkem nebo jiným míčem) nebo postačí, když budu na mobilním telefonu hrát šachy s přítelem jdoucím po opačné straně ulice, když každým dvoustým krokem přeskočím nesené švihadlo nebo budu za chůze koulet obruč, případně očima. Možná postačí, že budu při procházce poponášet hokejovou hůl a „střílet“ povalujícími se kameny na lidi bez roušek nebo respirátorů a napomáhat tak upevňování morálky a důvěry v naší velkomožnou vládu, Andreje Babiše vládce našeho a Jana Hamáčka, slunce naše jasné. Případně mohu hokejovou holí přetáhnout přes hlavu nebo jinou část těla každého odpírače, který se nehodlá semknout s námi ostatními a obětovat společně březen, duben, květen, červen, červenec, srpen, září a říjen a pokud se nepodaří po volbách sestavit vládu bez současných géniů i listopad, prosinec i další čtyři roky našeho života.

By bylo jistě dobré zveřejnit kolik asi tak virů na metr krychlový a v jakých výškách nad zemí venku poletuje, abychom se mohli při „sportování“ bez roušky vyhnout nebezpečným místům.

Dále bych se rád zeptal, jak jsou v souladu s příslušnými právními předpisy označeny a ve venkovním prostoru vymezeny hranice jednotlivých okresů, abych se při pohybu ve tomto prostoru, např. v lese, na louce, při plavbě po vodě, a na řadě dalších míst v nevědomosti nedopustil těžkého zločinu nedovoleného překročení okresní hranice. Jistě, chápu, že to bude jen můj problém a moje vina, protože vám všem je při vymýšlení takových nesmyslů všechno jasné.

Rovněž bych se rád otázal, zda při letu balónem, ultra lehkým letadlem, větroněm, rogalem a dalšími vzdušnými prostředky, při jejichž použití dojde k překročení okresní hranice z povolených důvodů mám zasílat čestná prohlášení PČR předem nebo na hranicích okresu (pokud je zaznamenám) zastavit let a vyčkat příletu policejní helikoptéry za účelem prověření příslušných dokladů.

Věřte, že zodpovězení výše uvedených dotazů je pro všechny občany této země životně důležité a pomůže jim dobře se orientovat v tom, co jste schopni opravdu vážně vyplodit po jistě myšlenkově hodnotném zasedání vlády, tedy v práci, za kterou vás všichni platíme. Stačí odpovědět, smysluplnou komunikaci s ostatními spoluobčany zdarma zajistím.

S neúctou a opovržením

JUDr. Tomáš Roleder

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31